Jednoduchá biologie 18

31. prosince 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Tak tohle je poslední díl letošního roku, takže bych vám ráda popřála hodně štěstí do toho nového a doufám, že tenhle díl bude obstojným zakončením roku 2016 na tomto blogu a budu se na vás těšit v roce 2017. ;)


Když jsme hráli Prší, tak to bylo docela vyrovnané. Aomine-kun mě pak naučil žolíky, i když naučil bylo asi silné slovo, protože moje hraní byla naprostá katastrofa. Nevěděla jsem, jestli jsem tak hrozný student, on učitel, nebo jsem byla jen smolař a poleno. Každopádně jsem vyhrála jen jednou a to právě tuhle hru. Nějak jsem ale neměla pocit, že bych si to zasloužila.
"Nechal jsi mě, že jo?" obrátila jsem se na mladíka podezřívavě.
"Ne." prohlásil Aomine-kun tvrdohlavě, ale díval se při tom kamsi vedle mě, což nebylo moc přesvědčivé. I proto jsem se zamračila. Pořád jsem žolíky moc nechápala, ale neměl mě už dávno porazit? Tak jako vždycky?
"Určitě?" zeptala jsem se o nic víc přesvědčeně.
Podezřívavě jsem mladíka pozorovala, když se na mě podíval a prohlásil: "No jasně." Musela jsem uznat, že to znělo o něco víc přesvědčivě, než to předtím, ale pořád jsem nebyla přesvědčená a jeho pousmání na tom nic neměnilo.
"Nevěřím ti." řekla jsem jednoduše a založila si ruce na hrudi.
Podle mladíkova výrazu bylo zřejmé, že jsem ho odhalila, což mě vlastně moc nepotěšilo. Znamenalo to totiž, že jsem opravdu tak příšerná, jak jsem si myslela.
Aomine-kun taky očividně lhaní vzdal, protože pokrčil rameny a zeptal se: "Chceš hrát dál?"
Překvapeně jsem zamrkala. Copak tohle myslel vážně? Nebyla jsem si jistá, o co mu jde. Přece ho to nemohlo bavit, když jsem hrála tak strašně.
"Neměla bych se ptát spíš já?" nadhodila jsem a poškrábala jsem se ve vlasech.
"Nemyslel jsem, že tak rychle najdu něco, v čem jsem kromě basketu lepší než ty." prohlásil mladík sebevědomě a možná i malinko škodolibě. Já se ale jen ušklíbla a prohlásila jsem: "Jak víš, že jsi lepší, nikdy jsi mě basket hrát neviděl." Díky noze jsem mohla být v klidu, protože žádná hra nehrozila. Mohla jsem ho tedy beztrestně pošťuchovat.
Aomine-kun vypadal, že by si nejraději šel rovnou zahrát, čemuž jsem se v duchu smála. Pak ale prohlásil: "V tom případě si počkám, až se ti noha uzdraví a můžeme dát zápas."
Jeho odpověď mě docela překvapila, protože jsem neočekávala, že by mě chtěl vidět i jindy než ze školní lavice, ale myslím, že jsem se tím nemusela trápit. Nakonec než se mi noha uzdraví, tak už na to zapomene. Nebála jsem se ho tedy provokovat ještě víc: "No nevím, jestli to zvládneš, slyšela jsem, že moc netrénuješ."
Aomine-kun se mi ještě pořád nevysmál, i když to nejspíš byla jen otázka času. Nebo si možná neuvědomoval, že ani neznám pravidla basketu. Každopádně dost sebevědomě a vlastně i trochu nafoukaně řekl: "Já to taky nepotřebuju. Zato ty bys měla začít. Basketu s kýmkoliv dobrým nikdy neodolám."
"No doufám, že ti takové nadšení vydrží i k naší práci." prohlásila jsem, abych odvedla řeč od basketu. Mluvit o něm ještě chvilku, tak by možná zjistil, že mé znalosti končí i toho, že účelem je prohodit míč jakousi obručí.
"To doufám i já při basketu. Máte poblíž domu nějaké hřiště? Nebo chceš jít do tělocvičny?" nadhodil mladík, který se očividně hodlal držet tohohle tématu. Zamyšleně jsem se tedy podívala stranou a poklepala si prstem na bradu. O jednom hřišti jsem věděla, protože jsem kolem něj chodila, když jsem venčila Ayu. Byl na něm ale jen jeden koš, a pokud jsem si dobře vzpomínala, tak by měly být dva nebo ne?
"Nějaká jo." řekla jsem nakonec neurčitě a pak jsem mávla rukou. "Na to je ale čas, zatím se na tu nohu ani nepostavím."
"Já si klidně počkám." prohlásil Aomine-kun, kterému už asi začínalo docházet, že basket asi není úplně pro mě, i tak se ale mladík usmíval. Byl to trochu divný úsměv, který jsem nevěděla kam zařadit. Nechala jsem to ale být a raději mu připomněla karty: "No a nezahrajeme si zatím aspoň ty karty?"
Až se vrátím domů, tak si budu muset půjčit míč, abych si aspoň zkusila hodit na koš. Můj pravý plán ale stejně spočíval v tom, abych to oddalovala s výmluvou na nohu, dokud neztratí zájem. Po prázdninách by nakonec měl být nějaký důležitý turnaj či co.
"To záleží na tobě." prohlásil Aomine-kun. Vždyť jsem mu právě navrhla, ať hrajeme, ne? Copak to chce písemně? Nějak mě nenapadalo co mu na to říct a tak jsem se ujala míchání karet.
Aomine-kun ovšem v zápětí prohlásil: "Až se začneš nudit, třeba bys mi mohla udělat přednášku o tom živočichovi z vody, pokud teda souhlasíš."
"Myslíš nejzajímavějšího živočicha, kterého chceme najít?" podotkla jsem a rozdala karty.
"No jasně." řekl Aomine-kun a podíval se na své karty. Mladík se po tom pohledu usmál, takže zřejmě nebyly špatné, zato ty moje stály za starou belu. Kde je zatraceně moje štěstí v lásce? S takovými kartami bych měla mít nejmíň patnáct obdivovatelů! Očividně mě čekala další prohra, ale co už.
"No… myslím, že chci najít co nejvíc chrostíků." řekla jsem tedy a počkala si na mladíkův nechápavý výraz. "Vlastně půjde o larvy chrostíků. Ty si totiž stavějí malé schránky z materiálu, který najdou na dně. Podle těch schránek můžeš určit, o jaký druh chrostíka se jedná." dodala jsem, zatímco jsem si v ruce přerovnávala karty, jako by mi to snad mohlo pomoct.
"Takže jsou to nějací brouci?" zeptal se Aomine-kun, který se usmál po tom, co vytáhl další kartu, zato já měla chuť tu svoji zahodit. Byla to dvojka, která se mi nehodila absolutně k ničemu.
"Jsou to příbuzní brouků." řekla jsem a pokusila se přemoct nutkání vyhodit karty nad sebe.
Aomine-kun ukončil hru s otázkou: "Takže mají nožičky a oválné tělo?" a velkým úsměvem. Při takhle mizerných kartách mi to ale ani moc nevadilo a tak jsem jen jednoduše položila svoje karty na postel a odpověděla na otázku: "No… dalo by se to tak říct, i když to tělo mají spíš jako červi."
"Ještě nějaké info, jak je poznám?" zeptal se mladík a já se pousmála.
"Věř mi, podle schránky je poznáš stoprocentně a ani nemusíš mít živočicha." prohlásila jsem a neubránila jsem se zívnutí. Kolik už vůbec bylo?
Protřela jsem si unavené oči, zatímco Aomine-kun posbíral karty, tentokrát ale ne proto, aby rozdal, protože se postavil.
"Myslím, že bych měl jít." řekl mladík a i když mi to přišlo trochu líto, tak jsem přikývla. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy trávila s někým čas jen tak.
"Brou noc." houkl na mě při odchodu Aomine-kun.
"Dobrou." prohlásila jsem taky a vyhrabala se z postele. Bylo už dost pozdě, takže bych se měla jít umýt a absolvovat cestu na záchod, protože v noci jsem tam skákat opravdu nechtěla. Po jedné noze jsem se tedy vydala k průchodu a odhrnula závěs. Uviděla jsem na protější straně místnosti mladíka, jak si sundal kalhoty. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Mělo mě napadnout, že když mi přeje dobrou noc, tak se taky půjde převléct! Vůbec mi nedošlo, že vidím k jeho posteli!
V panice jsem si přitiskla ruce na oči, než si Aomine-kun sundá ještě něco dalšího, a vyhrkla jsem: "Sakra." Jelikož jsem ale stála jen na jedné noze, tak jsem samozřejmě ztratila rovnováhu. Naštěstí jsem ale spadla rovnou na zadek a nic si neudělala. Nezapomněla jsem ale vyjeknout, když jsem padala.
"Co to vyvádíš?" uslyšela jsem mladíkův hlas jen kousek ode mě. Nejspíš nebyl naštvaný, nebo mi aspoň přišlo, že není naštvaný. Nemohla bych být slepá, když z hlasu ani nepoznám, jestli se někdo zlobí. Já se ale každopádně cítila hrozně hloupě a s dlaněmi přitisknutými na očích jsem tak nejspíš i vypadala.
"Promiň." vysoukala jsem ze sebe nešťastně. Horší to už snad ani být nemohlo. "Moc se omlouvám."
"Bolí tě něco?" ozval se Aomine-kun těsně před tím, než jsem ucítila jeho ruce kolem sebe a překvapením sebou trhla.
"Co to děláš?" vypadlo ze mě. Vážně bych nemohla být slepá. Vůbec jsem netušila, co se kolem mě děje.
Mladík každopádně dal ruce pryč a prohlásil: "Sice nevím, proč máš pořád ruce na očích, ale chtěl jsem tě odnést do pokoje, abys tu neseděla na zemi."
Cože? Nevěděl to? To jako vážně? No myslím, že jednu výhodu moje dočasná slepota měla. Dlaně mi totiž zakrývaly i tváře, takže nemohl vidět, jak jsem zrudla, když jsem ze sebe vysoukala: "No… to, protože… ses převlékal, když jsem… vyšla."
"Vždyť nejsem nahý." řekl Aomine-kun a zdálo se mi, že zní pobaveně. Já se mu ale nedivila, byla jsem fakt id*ot.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se uklidnit, abych nebyla úplně rudá. Potom jsem pomalu sundala ruce z očí a podívala se jeho směrem.
"Ale vypadalo to, že za chvíli budeš, tak jsem trochu zpanikařila." řekla jsem opatrně. To, že měl na sobě jen zelené trenýrky, mi taky zrovna nepomáhalo.
Měla jsem pocit, že se mi musí mladík každou chvíli začít smát. Nakonec to ale vydržel a jen docela spokojeně podotkl: "Potom se můžeš uklidnit. Neplánuju tu dělat striptýz." Nejspíš si ze mě utahoval.
"Ještě aby." zabrblala jsem trochu dotčeně. Nelíbilo se mi být zdrojem jeho zábavy. Za dnešek jsem se už stihla ztrapnit tolikrát, že to vlastně ani nebylo možné.
"No a mám tě teď vzít do pokoje nebo jinam?" zeptal se Aomine-kun. Co jen měl pořád s tím nošením? Navíc měl ze mě očividně velkou srandu, což mě rozčilovalo.
"Jsem v pohodě." prohlásila jsem trochu popuzeně a pak o nic mileji dodala: "Běž se raději obléct."
"Jak chceš." prohlásil Aomine-kun zřejmě uraženě. Tomu říkám aspoň zakončení večera. Ještě před pěti minutami jsme se spolu bavili jako přátelé a teď tohle. Dneska jsem očividně měla talent všechno skopat a to jsem kopat už ani nemohla. Na omluvy ale bylo už pozdě a tak jsem se neohrabaně zvedla a doskákala ke schodům. Bylo o dost jistější vzít to po zadku a tak jsem se postupně dostala až dolů, kde už na mě alespoň čekaly berle a taky můj otec. Jeho zvědavý a zamyšlený pohled mě ale vůbec nezajímal. Na chvilku se mi taky zdálo, že je snad spokojený. Nechápala jsem, proč by ale měl být, když já jsem byla naštvaná. Nemělo cenu se tím ale zabývat. Při troše štěstí mě vztek přejde, až budu na čerstvém vzduchu.



Já ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, jaké živočichy mají v Japonsku, protože jsem na internetu našla jen obratlovce. Budete se proto muset smířit s chrostíkem, kterého jsme z řek tahali tady u nás. ;) (Můžete to brát jako možnost, jak se přiučit něco o přírodě v ČR. Samozřejmě ale netvrdím, že se nemůže vyskytovat i v Japonsku, tak jako jiný druh slavíka, který se objevil pedtím.)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 4. února 2017 v 15:29 | Reagovat

Bomba dielik, veľmi zábavný. Dosť som sa pobavila pri jeho čítaní. To, ako vyšla von z izby a on sa akurát vyzliekal,  a jej reakcia, keď si bleskovo zakryla oči aby snáď neuvidela jeho kamaráda. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | 4. února 2017 v 17:32 | Reagovat

[1]: Věř mi, že i při psaní to byla sranda :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama