Leden 2017

Cesty minulosti I: Naivita mládí 18

30. ledna 2017 v 21:56 | IceSun685 |  Cesty minulosti I: Naivita mládí
Dívka na tváři roztáhla lehký úsměv a pohladila ho po líci. Tobirama usnul, ale ona ho nechtěla budit, i když věděla, že musí. Nakonec i ona sama bude brzy muset vyrazit zpátky domů, i když se tak cítila poslední dobou spíš tady, než mezi ostatními Uchihy.
"Lásko?" oslovila ho tiše a znovu ho pohladila. Tím už ale mladíka skutečně vzbudila a tak pomalu otevřel oči a lehce se na ni usmál. Sachiko se pak k němu znovu sklonila a jemně ho políbila.
"Budu muset jít." zašeptala a zvedla se z jeho náručí. I Tobirama pokýval hlavou a udělal totéž. Měl toho na oblékání víc než ona, ale i tak to stihl ještě před ní.
"Kdy se znovu uvidíme?" zeptala se a nechala ho, aby ji objal.
"Co za tři dny?" zeptal se tedy mladík a ona pomalu přikývla. V duchu jen přemýšlela, jestli si dnešní noc zopakují. Své dny měla minulý týden, takže neviděla žádný důvod proč ne. Trochu ji jen trápila možnost, že by je nedostala znovu, protože těhotenství by jen těžko vysvětlila otci. Naštěstí ale znala také metody, jak tomu zabránit.
Černovláska jen procházela v hlavě, jestli má všechny bylinky, zatímco ji Tobirama naposledy políbil a pustil.
"Za tři dny." zašeptala a nechala ho odejít. Sama se musela vrátit do tábořiště Uchihů, protože musela vyměnit obvazy některým zraněným. Většina bojovníků už sice byla vyléčená, ale pár jich ještě zbývalo.

Jednoduchá biologie 22

28. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Z tašky jsem vytáhla foťák a podívala jsem se na mladíka, který vlezl do řeky. Byl jen kousek od břehu i naší deky a tak jsem mohla při focení zůstat sedět. Udělala jsem tedy první fotku mladíka, který váhavě stál v řece.
Potom jsem počkala, až mladík začne chytat živočichy a ještě ho dvakrát vyfotila. Po nějaké době jsem pak na něj zavolala: "To by mělo stačit."
Aomine-kun tedy síťku trochu promyl a vydal se směrem ke mně. Podala jsem mu tedy kbelík.
"Neměl bych tě teď vyfotit já? Aby tě nepodezírali, že tu nejsi?" zeptal se Aomine-kun zatímco do kbelíku převracel obsah síťky, u čehož jsem ho taky vyfotila. Možná i proto jsem se jeho slovům pousmála.
"Nevím, jestli se cítím na to, abych šla pro vodu." podotkla jsem a podala mu druhý kbelík, který byl podstatně menší. "Tu síť ti podržím." dodala jsem ještě.
Aomine-kun se tedy vydal pro vodu a spláchl zbytek bahna do kbelíku.
"Bezva." podotkla jsem a položila síťku na trávu. Mladík se mezitím posadil vedle mě a podotkl: "Půjčím si ho." Nejprve mi to nedošlo, ale pak se natáhl pro foťák, který jsem měla naštěstí na druhé straně. Ruku s ním jsem tedy odtáhla, aby na něj nedosáhl.


Jednoduchá biologie 21

21. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Chvilku už mě Aomine-kun nesl, když jsem se na něj rozhodla promluvit: "Máš rád houpačky, co bývají na hřištích? Takové ty, kde děti musí sedět naproti sobě a převažují se?"
"Jako dítě jsem je zbožňoval, ale kamarádka se mnou nechtěla chodit, protože jsem se odrážel moc silně a ji z toho bolel zadek." odpověděl mi mladík s dávkou nostalgie a já se pousmála.
"Proč se ptáš?" zeptal se a já chvíli zůstala potichu. Nebyla jsem si jistá, jak bych to vlastně měla formulovat.
Nakonec jsem ale řekla: "Jen mi to připomnělo nás dva."
"Nejsem si jistý, jestli to chápu." řekl Aomine-kun a já se pousmála. Nakonec to byla metafora, kterou jsem mu nevysvětlila, takže to ani nemohl chápat. Nejspíš na to ale byla ta správná chvíle: "No občas spolu vycházíme moc dobře a bavíme se. Jako například při těch kartách, pokud tě to teda bavilo." Trochu jsem se zarazila, ale raději jsem pokračovala, než řekne, že se nudil: "No a to je jako, když jdeš na houpačce nahoru. Pak se to ale mezi námi vždycky pokazí. Stejně jako ti ten pocit zkazí naražení zadku o zem."

Cesty minulosti I: Naivita mládí 16

18. ledna 2017 v 8:43 | IceSun685 |  Cesty minulosti I: Naivita mládí
"Bál jsem se o tebe." dolehl k němu známý hlas a mladík zamžoural. Nemýlil se, skutečně nad ním klečel bratr.
"Co se stalo?" zeptal se Hashirama a pomohl světlovlasému se zvednout.
"Přemístil jsem se během boje a… " vysoukal ze sebe mladík a chytil se za hlavu, která ho třeštila.
"Omdlel jsi." povzdechl si Hashirama a podepřel bratra. "Možná bys měl na tu techniku zapomenout."
"Kdybych ji nepoužil, tak jsem zemřel." namítl ale Tobirama a jeho bratr jen zabručel: "Kdyby Uchihové přišli z téhle strany tak rozhodně."
Tabirama si lehce povzdechl, v tomhle měl bratr pravdu. Nesměl tu techniku používat, dokud v ní nevychytá všechny mouchy.
"Jsem rád, že žiješ." zašeptal ještě Hashirama, když vcházeli do tábořiště.
"Nápodobně." pousmál se tomu Tobirama. Jedna věc ho ale potěšila. Přemístil se bez pomocného kruhu, což znamenalo, že se jednou bude moc přemisťovat odkudkoliv. Ovšem až se ujistí, že ho to nepošle do mdlob.
"Otče?" ozval se Hashirama a přerušil tak jeho plánování.
Světlovlasý mladík se jen modlil, aby se na něj otec nezlobil. Pravděpodobně, ale vypadal dost zničeně, protože otec jen přikývl a zase odešel. Tentokrát se zřejmě obejde bez vynadání.

Jednoduchá biologie 20

14. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno mě vzbudil mobil, který jsem rychle ztlumila a dost unaveně jsem se posadila. Na koleni se mi pod kůží začal vybarvovat obrovský flek, který napovídal, že moje modřina bude stát za to. Rozhodně jsem si tedy musela vzít dlouhé kalhoty, protože tohle otec nesměl vidět, jinak by se asi zbláznil. Namazala jsem si tedy mastí kotník i koleno a oblékla se. Ještě se učesat a tentokrát si udělat cop rovnou, než jsem se vydala ke schodům. Můj táta pořád chrápal a já jsem doufala, že na tom nic nezměním. Schody jsem vzala po zadku a sledovala při tom spícího mladíka v obýváku. Vypadal docela spokojeně a zdálo se, že jsem ho nevzbudila. Jen cosi zamumlal a přetočil se na druhý bok. V kuchyni jsem se ale snažila být co nejtišeji. Naštěstí mě ale ještě čekala hygiena a cesta na záchod, tak jsem mohla být hlučná alespoň tam. Cesta v žabce po ranní rose taky nebyla zrovna nejlepší, ale překvapivě jsem tentokrát neputovala na zem a po uklouznutí jsem udržela rovnováhu na berlích. Tak aspoň něco pozitivního.

Cesty minulosti I: Naivita mládí 15

9. ledna 2017 v 9:51 | IceSun685 |  Cesty minulosti I: Naivita mládí
Mladíka vzbudil nějaký ruch. Nejprve se jednoduše převalil a chtěl zase usnout, ale jen o sekundu později mu došlo, že tohle není normální ruch. Zvuk výbuchu ho pak spolehlivě postavil na nohy a Tobirama na sebe co nejrychleji navlékl zbroj a hodil si na záda katanu.
Když vyběhl ze stanu, zůstal zaraženě koukat. Jejich tábořiště bylo pod útokem a on z něj zřejmě část dokázal prospat. Byl rád, že nikde kolem nevidí svého otce, protože ten by mu nejspíš dost vynadal, kdyby mu došlo, že syn vstal až teď.
"Byl jsem asi unavenější, než jsem myslel." zabručel mladík, zatímco skládal pečetě na vodní jutsu. Očima při tom stále zkoumal bojiště. Senju netábořili u vody náhodou. Většina z nich měla právě vodní podstatu, takže jeho vodní drak rozhodně nebyl jediným, který spláchl Uchihy. Podle všeho se Senju drželi dobře, ale Tobirama ani tak nepochyboval, že se Uchihové jen tak nevzdají.

Jednoduchá biologie 19

7. ledna 2017 v 15:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Dnešek byl naprosto příšerný, jen co byla pravda. Utěšovalo mě jen, že za chvíli už budu v posteli a tak skončí. Ještě předtím jsem se ovšem vydala umýt a taky na záchod. Potřebovala jsem ale ještě jednu věc a to posbírat pověšené oblečení, než se dostanu do postele. V tomhle ohledu jsem si nebyla jistá, jestli je trapnější, že by ho spolu s mým spodním prádlem sbíral můj otec nebo mladík. O berlích jsem se tedy dostala až ke šňůře, což potmě nebylo úplně nejjednodušší. Bohužel jsem se ale nechala ukolébat falešným pocitem vítězství a při snaze stáhnout šňůru dolů, abych mohla posbírat oblečení, jsem spadla. Popravdě mě to ale ani nepřekvapilo, to bych přece nebyla já, abych nespadla že?
Na druhý pokus jsem tedy oblečení posbírala a spolu s ním jsem se vrátila do chaty. Obě mikiny jsem pověsila a zbytek oblečení jsem brala sebou nahoru smotané do ruličky. Musela jsem být venku snad celou věčnost, takže mě celkem překvapovalo, že se v obýváku ještě svítí.