Jednoduchá biologie 19

7. ledna 2017 v 15:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Dnešek byl naprosto příšerný, jen co byla pravda. Utěšovalo mě jen, že za chvíli už budu v posteli a tak skončí. Ještě předtím jsem se ovšem vydala umýt a taky na záchod. Potřebovala jsem ale ještě jednu věc a to posbírat pověšené oblečení, než se dostanu do postele. V tomhle ohledu jsem si nebyla jistá, jestli je trapnější, že by ho spolu s mým spodním prádlem sbíral můj otec nebo mladík. O berlích jsem se tedy dostala až ke šňůře, což potmě nebylo úplně nejjednodušší. Bohužel jsem se ale nechala ukolébat falešným pocitem vítězství a při snaze stáhnout šňůru dolů, abych mohla posbírat oblečení, jsem spadla. Popravdě mě to ale ani nepřekvapilo, to bych přece nebyla já, abych nespadla že?
Na druhý pokus jsem tedy oblečení posbírala a spolu s ním jsem se vrátila do chaty. Obě mikiny jsem pověsila a zbytek oblečení jsem brala sebou nahoru smotané do ruličky. Musela jsem být venku snad celou věčnost, takže mě celkem překvapovalo, že se v obýváku ještě svítí.

Namísto otce jsem tam ovšem uviděla mladíka, který si četl v posteli. Očividně se rozhodl ubytovat raději dole, alespoň tedy přes noc. S otcovým chrápáním jsem se mu ale ani nedivila. Aomine-kun měl na sobě tentokrát nátělník, což bylo docela povzbudivé. Za dnešek jsem ho viděla bez trička už tolikrát, že to bylo minimálně divné. Vypadalo to, že si mě snad ani nevšiml, ale až budu skákat nahoru, tak se to muselo změnit, takže jsem musela něco říct, jinak by to totiž vypadlo, že ho ignoruju.
Zhluboka jsem se tedy nadechla a řekla jsem: "Dobrou noc, Aomine-kun."
"Tobě taky." popřál mi mladík a vrátil se k časopisu. Nejspíš se už na mě moc nezlobil, tak aspoň něco. Dala jsem se tedy do skákání nahoru, dneska už jsem toho měla tak akorát dost. Táta nahoře už začal chrápat a já si před dalším skokem povzdechla. Neskočila jsem ale moc dobře a noha mi ze schodu sjela dolů. Nejspíš bych přepadla dozadu, ale držela jsem se dost pevně zábradlí, ke kterému jsem se přitáhla. Na schody jsem dopadla levým kolenem, až to zadunělo. Nevykřikla jsem jen proto, že jsem měla pevně zatnuté zuby, což ovšem nic nezměnilo na tom, že se mi z očí vyhrnuly slzy. Našla jsem oporu v pravé noze a na schod položila svoje oblečení, abych se mohla chytit za koleno, které hrozilo, že se snad rozskočí. Tohle se vážně mohlo stát jenom mě. Co jsem ale provedla, že jsem měla dneska tam mizernou karmu?
"Já…" ozvalo se za mnou a mě bylo jasné, že je to Aomine-kun. Výborně, takže budu brečet před ním, lepší už to být zkrátka nemohlo. Bohužel jsem se nedokázala ubránit dalším slzám.
"Dovolíš mi tě posadit?" zeptal se Aomine-kun a já si nebyla jistá, jak mám odpovědět, abych se úplně nerozbrečela. Udělala jsem tedy jen neurčité: "Hmm…" spojené se vzlykem, který mi utekl.
"Jen klid." ozval se Aomine-kun a já jsem ucítila, jak mě chytil a posadil na schod před sebe. Když jsem se tedy nemusela držet zábradlí, tak jsem si koleno chytila i druhou rukou. Tvář jsem sklonila, jak nejvíc to šlo a snažila se zadržet další slzy i vzlyky. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl.
Aomine-kun se posadil vedle mě a trochu váhavě mi dal ruku kolem ramen. Jemně si mě k sobě přivinul a já nic nenamítala.
"To přejde." ozval se mladík tiše a já se rozvzlykala ještě víc. Bylo to tak vždycky. Když mě někdo šel utěšovat, tak jsem se nejdřív ještě víc rozbrečela, jako bych se chtěla vybrečet. Nakonec proč se před ním neztrapnit ještě víc, že? Takhle už bylo jedno, jestli se k němu schoulím nebo ne. Myslím, že nic jako hrdost už jsem stejně neměla.
Na paži jsem cítila jeho ruku, jak mě hladila. Nejspíš to byla snaha, jak mě utišit. Nemusel se ale vlastně ani obtěžovat, i když to bylo příjemné. Tak jako vždycky, jsem nakonec přestala vzlykat a jen jsem naposledy popotáhla nosem. Jinak jsem se ale vůbec nehýbala. Co jsem vlastně měla dělat? Měla jsem hlavu položenou na jeho rameni a ještě před chvilkou jsem brečela. Bože dej, ať jsem ho aspoň neposlintala, to už by byl vrchol.
Ticho nějakou dobu přerušovalo jen tátovo chrápání, než se ozval mladík s otázkou: "Chceš první do postele nebo přinést studený hadr na to koleno?"
Možnost do postele znamenala další schody. Nejspíš mi do nich pomůže, ale já se ani tak nechtěla hýbat.
"Ten hadr." zašeptala jsem a pomalu jsem zvedla hlavu z jeho ramene. Pokud bych na něm ležela, tak by mi ho mohl jen těžko donést. Dneska tu mast na kotník zřejmě použiju i jinde. Pokud se teda ještě předtím nepropadnu hanbou. I když mě koleno bolelo, tak to byla úplně jiná bolest, než můj kotník. Nejspíš jsem s ním vůbec nic neměla a o to bylo ubožejší, že jsem brečela teď a ne předtím.
Aomine-kun tedy vstal a odešel do kuchyně. Mohla jsem si tedy alespoň utřít tváře. Ne že by to tedy nějak mohlo pomoct.
Když jsem ale uviděla svoji ruku, tak jsem se skoro rozbrečela znovu. Měla jsem ji špinavou od hlíny! Stačil mi taky jediný pohled na mé oblečení, abych věděla, že jsem špinavá. Když jsem venku spadla, tak jsem si toho ve tmě nevšimla, ale něco takového jistě mladík nemohl přehlédnout. Očividně nestačilo, že jsem před ním brečela, ještě na mě bylo vidět, že to není první pád za posledních pět minut. Lepší už to být zkrátka nemohlo!
Skoro jsem se rozbrečela znovu, tentokrát ovšem zoufalstvím. Uslyšela jsem ale venkovní dveře, takže se Aomine-kun jistě vrátil od pumpy. Další slzy jsem tedy těsně zadržela a nechala jsem hlavu sklopenou.
Mladík se posadil zpátky vedle mě a podal mi mokrý hadr se slovem: "Tady."
"Díky." vysoukala jsem ze sebe a hadr si vzala. Byl vyždímaný a tak jsem ho rozložila a přeložený si ho položila na koleno. Přemýšlela jsem, jak dlouho takhle vlastně budeme sedět, protože to poslední, co jsem chtěla, bylo zvedat hlavu, aby viděl zarudlé oči od pláče a nejspíš dost špinavé tváře.
"Mám tě odnést do pokoje nebo tady ještě chvíli zůstaneme?" zeptal se Aomine-kun a já jsem nevěděla, co mám říct. Ani jsem si nebyla jistá, co z toho vlastně chci. Sedět tady ale nemělo žádný smysl. Jen bych tím odkládala cestu nahoru, která nakonec přijít musela.
Zhluboka jsem se tedy nadechla a řekla: "To první."
Aomine-kun se postavil, ale potom se jakoby zarazil. Nejspíš přemýšlel, jak mě vlastně dostane nahoru. Potom se ale posadil přede mě a řekl: "Nejlepší bude, když mi vlezeš na záda."
V tomhle ohledu jsem musela souhlasit a tak jsem se natáhla pro své oblečení ležící na schodech a vzala si ten hadr, aby mi nespadl. Nemělo moc smysl něco říkat a tak jsem mu dala ruce kolem krku.
Aomine-kun mě vzal za nohy a pomalu se vydal nahoru za zvukového doprovodu v podobě chrápání mého otce. Potom se posadil na mou postel a tak jsem se ho pustila a znovu jsem sklopila hlavu.
"Díky." zašeptala jsem tiše a doufala, že brzy odejde, aby už mě takhle neviděl.
"Není zač." řekl Aomine-kun, ale pak se ještě ozval: "Nemyslím, že pláč je něco, kvůli čemu by se měli lidé stydět." Když jsem ale překvapeně zvedla hlavu, tak už byl za závěsem, takže jsem se jen lehce pousmála a na koleno si znovu položila hadr. Moc dlouho jsem ho na něm ale nenechala. Už bylo skutečně načase, abych šla spát a tak jsem si sundala ortézu, abych si namazala kotník i koleno a zase si ji raději dala. Převlékla jsem se do pyžama a budík si nastavila na sedm, na vstávání jsem se ale vůbec netěšila. Pozitivní alespoň bylo, že jsem hned usnula.



Vzpomínáte si ještě, co jsem psala o náhodách a kostce? No tak za tyhle pády mohla kostka, takže nejsem až takový sadista. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 7. ledna 2017 v 16:38 | Reagovat

tuhle část máš tak perfektně napsanou :-) Zbožňuju ji ;)

2 IceSun685 IceSun685 | 8. ledna 2017 v 8:59 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :-)

3 Aki Aki | E-mail | Web | 5. února 2017 v 12:19 | Reagovat

Vau perfektný dielik. No Nakahara, má dnes , ale smolu za smolou, alespoň ma blízko seba dokonalého kamaráta- spolužiaka. Aj keď však vieme svoje o Daikim. :-D

4 IceSun685 IceSun685 | 5. února 2017 v 14:25 | Reagovat

[3]: No někdo musí být smolař a nemehlo :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama