Jednoduchá biologie 20

14. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno mě vzbudil mobil, který jsem rychle ztlumila a dost unaveně jsem se posadila. Na koleni se mi pod kůží začal vybarvovat obrovský flek, který napovídal, že moje modřina bude stát za to. Rozhodně jsem si tedy musela vzít dlouhé kalhoty, protože tohle otec nesměl vidět, jinak by se asi zbláznil. Namazala jsem si tedy mastí kotník i koleno a oblékla se. Ještě se učesat a tentokrát si udělat cop rovnou, než jsem se vydala ke schodům. Můj táta pořád chrápal a já jsem doufala, že na tom nic nezměním. Schody jsem vzala po zadku a sledovala při tom spícího mladíka v obýváku. Vypadal docela spokojeně a zdálo se, že jsem ho nevzbudila. Jen cosi zamumlal a přetočil se na druhý bok. V kuchyni jsem se ale snažila být co nejtišeji. Naštěstí mě ale ještě čekala hygiena a cesta na záchod, tak jsem mohla být hlučná alespoň tam. Cesta v žabce po ranní rose taky nebyla zrovna nejlepší, ale překvapivě jsem tentokrát neputovala na zem a po uklouznutí jsem udržela rovnováhu na berlích. Tak aspoň něco pozitivního.

I příprava snídaně nakonec nebyla zase tak hrozná, jelikož jsem si k tomu sedla.
"Dobré ráno." řekl mi táta a já to po něm zopakovala. Bylo už skoro osm, ale zdálo se, že Aomine-kun ještě spí.
"Půjdu s ním zatřepat." oznámil mi otec a já jsem tak nějak tušila, že ne zrovna nejjemněji.
Můj otec se za chvíli vrátil, což napovídalo, že to nebylo moc dlouhé buzení. Posadil se ke stolu a chtěl začít jíst. Já jsem ale namítla: "Doma vždycky čekáme."
Táta si povzdechl, ale na mladíka skutečně počkal. Aomine-kun se naštěstí objevil za pár minut a řekl: "Dobré ráno."
"Tobě taky." ozvala jsem se, ale moc jsem se na něj nechtěla dívat. Moje oteklé koleno totiž napovídalo, že včerejší příhoda na schodech nebyla sen.
Všichni jsme se tedy dali do jídla, které jako vždycky probíhalo v tichosti. Dneska mi to ale vyhovovalo. Horší ale bylo, že jako první dojedl a odešel můj otec, což nebylo zrovna vyhovující. Po včerejšku jsem s mladíkem nechtěla být sama.
Aomine-kun naštěstí vstal, takže se mi mohlo ulevit, tedy jen do chvíle než prohlásil: "Přinesu vodu." To totiž znamenalo, že se taky hodlá vrátit, což mi zrovna nevyhovovalo.
Mladík naštěstí nečekal na to, až něco řeknu. Vyrazil rovnou pro vodu a tak jsem se dala do skládání talířů. Nošení věcí, když jsem potřebovala berle, nebylo zrovna nejpraktičtější, ale dřez byl naštěstí jen kousek, takže stačilo párkrát skočit. Doufala jsem jen, že mi svaly nevypoví službu dřív, než se mi uzdraví druhá noha.
Aomine-kun se vrátil, když jsem stála u dřezu a nalil do něj vodu.
"Díky." řekla jsem tiše a modlila se, aby odešel.
Chtěla jsem začít umývat nádobí, ale Aomine-kun prohlásil: "Klidně si sedni, já to udělám."
Trochu mě to zarazilo a tak ze mě vypadlo jen další: "Díky." a dala jsem se do skákání na své místo.
Tiše jsem tedy seděla, zatímco Aomine-kun umýval nádobí. Naštěstí byl celou dobu potichu a tak jsem se prostě dívala do stolu. Pak se ale Aomine-kun přece jen ozval: "Půjdu pro mapy a vyrazím." Bylo to spíš jen oznámení a tak jsem jednoduše natočila hlavu jeho směrem a přikývla jsem. Pořád jsem se na něj ale nepodívala.
"Co koleno? Je to moc zlé?" zeptal se mladík, takže tentokrát jsem s ním komunikovat musela. Zhluboka jsem se tedy nadechla a podívala se mu do tváře. Odpovídat do podlahy mi totiž přišlo divné.
"Není to tak hrozné." řekla jsem váhavě a z obýváku se ozvalo zavolání: "Koleno?"
Aomine-kun v tu chvíli vypadal, jako by prodělal malý infarkt a podíval se na mě se zašeptáním: "Promiň."
"Kotník." zavolala jsem na otce, aniž bych se nějak zabývala mladíkovým provinilým pohledem.
"Neřekl koleno?" ozval se můj táta poněkud nedůvěřivě a tak jsem podotkla: "To jo, ale tak nějak mi došlo, že asi myslí kotník."
Od otce se ozvalo cosi neidentifikovatelného, ale zdálo se, že jsem ho nejspíš přesvědčila, protože se už dál neptal. Úlevně jsem si tedy oddechla a podívala se na mladíka. Tohle bylo až příliš těsně. Aomine-kun mi ukázal zdvižený palec a já se skoro rozesmála. Nakonec z toho ale jen byl široký úsměv.
Aomine-kun se pak vydal ven a podle batohu, který měl sebou, jsem hádala, že půjde na domluvenou cestu. Měla jsem tedy nějakou dobu klid, což mě dost těšilo.
Nikam se mi moc nechtělo a tak jsem se rozhodla nachystat si věci a začít vařit polévku. Před obědem ji pak jen přihřeju a bude to.
Zvažovala jsem, že bych si něco pustila na notebooku, ale nahoru se mi nechtělo a tak jsem jen zašla do obýváku pro svou knížku. Táta se mě nezapomněl zeptat, jestli nepotřebuju pomoc, ale to jsem odmítla. Na polévku jsem si nastavila na mobilu budík. Nezbývalo tedy nic jiného, než si číst.

"Hezky to voní." ozval se mladíkův hlas a já sebou překvapeně trhla. Krátce jsem se podívala na svůj mobil a zjistila, že je teprve půl jedenácté.
"Jsi tu brzo." podotkla jsem a otočila se na něj.
"Jsem rychlý." oznámil mi mladík něco, o čem jsem nikdy nepochybovala. Nakonec to málo, co jsem věděla o jeho hře v basketbalu, bylo, že ho nedokázali soupeři chytit, jak tomu říkala jedna z mých spolužaček.
Aomine-kun se posadil vedle mě a tak jsem zavřela knihu a odložila ji stranou. Nebyla jsem si ale jistá, co mu vlastně mám říct.
"Máš chvilku čas?" zeptal se mladík a ušetřil mi tak práci s vymýšlením toho, co mu řeknu. Stačilo jednoduše přikývnout.
"Chtěl jsem ti ukázat, co jsem nafotil." řekl Aomine-kun a já jsem znovu přikývla. Mladík mi tedy podal svůj mobil a prohlásil: "Zvládneš se na to podívat sama?"
"Jistě." řekla jsem jednoduše a mobil si vzala. Mladík tedy odešel a já očekávala, že mě přivítají už známé dívky v bikinách, ale tentokrát tam byl basketbalista, což mě přinutilo se pousmát. Byla jsem si docela jistá, že si pozadí změnil kvůli mně. Když jsem ale otevřela složku s fotkami, tak mě úsměv přešel. Vůbec jsem se nedívala na řeky, ale na sama sebe. Aomine-kun si mě vyfotil zrovna před chvílí, aniž bych si toho všimla. Kolik takových fotek ale mohl mít? Rychle jsem tedy začala listovat seznamem, než se vrátí, a fotky řek jsem jen proletěla. Narážela jsem především na fotky spojené s basketbalem a pak na nějaké holky v bikinách, šatech a jiném oblečení, které bylo něčím vyzývavé. Zarazily mě ale hlavně čtyři fotky. Všechno to byly mladé ženy v opravdu zajímavých polohách a až na jeden případ prosvítajícího oblečení, byly nahé. Zvlášť mě zarazily dvě líbající se nahé ženy. Copak tohle se klukům vážně líbilo? Jak ale mohl Aomine-kun jen tak půjčovat lidem mobil, když tam má podobné věci? Zrovna tuhle chvíli si mladík vybral pro návrat a tak jsem z fotek rychle vyskočila, abych je mohla zapnout zase na začátku. Znovu se tedy objevila moje fotka, která ovšem byla v jeho mobilu zřejmě jediná, což bylo jenom dobře.
"Tak co řeky?" zeptal se Aomine-kun, když se vedle mě posadil. Mohl mi z tváře vyčíst, co jsem ještě před chvilkou dělala? Nakonec tohle byl zásah do soukromí.
Pokusila jsem se tedy o neutrální výraz a podotkla jsem: "Mnohem víc mě zaujala tahle fotka." Mobil jsem na něj otočila, aby přesně věděl, co mám na mysli.
"Povedla se." prohlásil Aomine-kun docela spokojeně a já se mírně zamračila. Tohle snad nemyslel vážně!
"To je všechno, co mi na to řekneš?" zeptala jsem se dost popuzeně. Bylo mi jedno, že jsem před ním předtím brečela. Tohle nebyla chvíle, kdy jsem se kvůli tomu měla cítit trapně.
"Ehm… no… myslím, že ti to tam sluší." vypadlo z mladíka a já se zamračila.
Mladík se očividně nehodlal omluvit, že mě fotí bez mého vědomí.
"Super." zabručela jsem. Dřív než jsem si ten nápad mohla ještě promyslet, tak jsem dala smazat vše a mobil jsem mrskla na stůl se slovy: "Snad ti nebude chybět."
"Zbláznila ses?" zavrčel na mě Aomine-kun naštvaně a já se trochu odtáhla. Možná jsem to vážně přehnala, ale už na to bylo pozdě.
"Ks*kru!" ozval se mladík popuzeně a já se trochu bála, jestli mě nepraští. Pak se ale zvedl od stolu a zamířil ven.
"Co se stalo?" ozval se můj otec a já se zamračila ještě víc.
"Nic!" odsekla jsem popuzeně a tak se můj otec jen zamračil a odešel. Právě jsem si koledovala o výchovný pohlavek, který jsem s největší pravděpodobností nedostala jen proto, že jsem zraněná.
Nějakou dobu jsem tedy seděla za stolem a dívala se směrem na dveře. Aomine-kun se přece musel brzy vrátit. Minimálně aby mi řekl, že jsem pitomá, což i jsem. Měla jsem smazat jen jednu fotku a ne všechny, ale nemyslelo mi to.
"Tatíí?" zavolala jsem a můj otec se skutečně objevil ve dveřích. Netvářil se ovšem nijak nadšeně, což jsem vzhledem k mé předchozí reakci docela chápala.
"Můžeš mi pohlídat polévku?" zeptala jsem se váhavě.
Můj táta překvapeně nadzvedl obočí a tak jsem podotkla: "Musím se jít omluvit." váhavě jsem potom dodala: "A i tobě. Byla jsem naštvaná."
Můj otec si povzdechl, ale přikývl a tak jsem řekla: "Díky." a vyrazila jsem ke dveřím. Aomine-kun byl jistě někde poblíž a trucoval nebo tak něco. Prostě se omluvím, řeknu, že jsem kr*va, a můžeme jít zpátky.
"Aomine-kun?" zavolala jsem, když jsem vykoukla ven, ale mladík se neozval a ani jsem ho nikde neviděla. Nejspíš se šel projít, aby se uklidnil. Nejlogičtější bylo jít po cestě a tak jsem si obula tenisku a vydala se po ní za současného volání.

Pokračovala jsem pořád po cestě a několikrát zavolala, ale mladík se vůbec neozval. Jak daleko vůbec mohl jít? Možná jsem mu měla zavolat. Šel ven nakonec i s mobilem. Já si ale samozřejmě nevzala ten svůj. Jak dlouho už jsem vůbec byla venku? Přišlo mi, že jsem skoro nic neušla. Já byla ale dost pomalá, takže bylo nemožné, abych ho dohnala, pokud se někde nezastavil. Nebo se nebude vracet zpátky.
"Aomine-kun!" zavolala jsem znovu a opět se mi nikdo neozval. Povzdechla jsem si tedy a vydala se dál.
"Nakaharo!" ozvalo se najednou za mnou, což mě celkem překvapilo. Pokusila jsem se tedy ohlédnout a samozřejmě jsem ztratila rovnováhu. Už zase jsem skončila na zadku. Jak já to jen dělám?
Aomine-kun ke mně doběhl a okamžitě se zeptal: "Jsi v pořádku?"
Vypadal docela ustaraně, ale já jsem jen přikývla a tiše se zasmála.
"Dneska je to první pád, tak to mám zatím dobrý průměr oproti včerejšku." podotkla jsem a přitáhla jsem si k sobě berle, abych se pak o ně mohla zapřít při zvedání.
Aomine-kun se tomu pousmál, ale pak se posadil naproti mě a zeptal se: "Mohla bys zůstat chvíli sedět?"
Zmateně jsem se na něj podívala, ale berle jsem s přikývnutím položila na zem.
"Já… Prostě… Nechtěl jsem na tebe křičet." vysoukal ze sebe Aomine-kun a já jsem zůstala mlčet. Měla jsem pocit, že chce ještě něco říct, a mladík skutečně dodal: "A taky… Mrzí mě, že jsi šla tak daleko zbytečně."
Pousmála jsem se. Už mi bylo jasné, že ať už šel mladík kamkoliv, tak po cestě to nebylo. Nejspíš to nakonec dopadlo spíš tak, že on hledal mě, což bylo poněkud ironické.
"Chtěla jsem se ti omluvit za ty fotky." řekla jsem váhavě. Nevěděla jsem, jestli se na mě ještě pořád nezlobí. "Chtěla jsem smazat jen tu, na které jsem byla já, ale nějak jsem se… unáhlila." prohlásila jsem s mírnými obavami, abych ho tím jen víc nerozzlobila. Byla to ale pravda, chtěla jsem smazat jen ji, ale jako první jsem uviděla smazat vše a prostě to zmáčkla. "Doufám, že tam nebylo nic důležitého." dodala jsem ještě a provinile sklopila oči.
"Měl jsem tam jen…" začal Aomine-kun, ale když jsem k němu zvedla oči, tak uhnul pohledl a odvětil: "To nic."
"Omlouvám se." řekla jsem znovu a objala si kolena, o které jsem si opřela bradu. Nejspíš tam něco důležitého bylo.
"Měli bychom se co nejrychleji vrátit. Tvůj táta se o tebe dost bál." podotkl Aomine-kun a já protočila oči.
"On se bojí pořád." řekla jsem, ale berle jsem ze země zvedla. Můj táta to dost často přeháněl. Přece jsem nebyla tak dlouho pryč nebo jo?
"Když tě vezmu na záda, budeme doma rychleji a místo zbytečně stráveného času na cestě si budeš moct třeba číst." navrhnul mi Aomine-kun a já se tomu pousmála. Mladík se zřejmě rozhodl nabízet mi svou pomoc tak, abych nepoznala, že si myslí, že ji potřebuju, ale spíš jako výhodný obchod. Jen jsem netušila, co by z něj měl mít on. I tak jsem ale souhlasila: "Dobře."



Nemají to spolu jednoduché, jen co je pravda…

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 5. února 2017 v 12:54 | Reagovat

Ejha, žeby nám tu niekto trošičku za žiarlil? :-D Ale som rada, že sa na konci  aj zmierili, lebo Daikiho by zabilo keby viedol vojny z obidvoma Nakaharovými. Dielik bol luxusný, skvelý, úžasný.

2 IceSun685 IceSun685 | 5. února 2017 v 14:26 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se ti to líbilo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama