Jednoduchá biologie 21

21. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Chvilku už mě Aomine-kun nesl, když jsem se na něj rozhodla promluvit: "Máš rád houpačky, co bývají na hřištích? Takové ty, kde děti musí sedět naproti sobě a převažují se?"
"Jako dítě jsem je zbožňoval, ale kamarádka se mnou nechtěla chodit, protože jsem se odrážel moc silně a ji z toho bolel zadek." odpověděl mi mladík s dávkou nostalgie a já se pousmála.
"Proč se ptáš?" zeptal se a já chvíli zůstala potichu. Nebyla jsem si jistá, jak bych to vlastně měla formulovat.
Nakonec jsem ale řekla: "Jen mi to připomnělo nás dva."
"Nejsem si jistý, jestli to chápu." řekl Aomine-kun a já se pousmála. Nakonec to byla metafora, kterou jsem mu nevysvětlila, takže to ani nemohl chápat. Nejspíš na to ale byla ta správná chvíle: "No občas spolu vycházíme moc dobře a bavíme se. Jako například při těch kartách, pokud tě to teda bavilo." Trochu jsem se zarazila, ale raději jsem pokračovala, než řekne, že se nudil: "No a to je jako, když jdeš na houpačce nahoru. Pak se to ale mezi námi vždycky pokazí. Stejně jako ti ten pocit zkazí naražení zadku o zem."

"Měli bychom z toho udělat nějakou jinou atrakci, trochu mírnější na nárazy." ozval se Aomine-kun a já se usmála. Trochu jsem se bála, že mu to přijde hloupé, ale nevypadalo to tak.
Trochu zamyšleně, jsem se opřela bradou o jeho rameno a zašeptala jsem: "Stejně jsem ty houpačky nikdy neměla ráda." Pak jsem si ale uvědomila, kde mám hlavu a zase ji zvedla.
"Klidně se opři, jestli chceš, nevadí mi to. Na těch berlích se asi člověk unaví a navíc to bylo kvůli mně." řekl mi mladík a já se neubránila úsměvu. Měl ale pravdu, unavená jsem byla. Položit mu hlavu na rameno mi ale přišlo hloupé.
"To je dobré." řekla jsem tedy a jen se soustředila na zvuky lesa. Slavíka jsem ale tentokrát neslyšela, což byla škoda.
Už jsme ale byli u chaty a tak jsem jen myslela na to, jak asi bude můj otec reagovat.
Jeho první slova, když mě Aomine-kun položil na židli v kuchyni, byla: "Díky bohu…"
Mladík pak odešel do obýváku a tak jsem otci řekla: "O nic nešlo, tati." Jeho ustaraný pohled ovšem nemizel a tak jsem dodala: "Jen jsem se prošla po cestě. Mrzí mě, že sis dělal starosti."
Můj otec jen přikývl a přistoupil ke mně, aby mi dal pusu na čelo. Trochu jsem si povzdechla. Nebyla jsem přece malá holka. Nic jsem mu ale neřekla a jen jsem se pousmála, když se taky vydal do obýváku. Na mě nakonec čekalo vaření oběda.
Krátce na to se ale objevil Aomine-kun s časopisem. Trochu jsem čekala, že jen projde kolem, ale posadil se za mnou ke stolu.
"Kdybys potřebovala něco podat nebo zamíchat, tak řekni." prohlásil Aomine-kun a já se pousmála. Tohle bylo asi druhé nejméně pohodlné místo na čtení. Trumfly by to jen židle v obýváku.
"V pohodě." ujistila jsem mladíka a odskákala jsem k hrnci na polévku, kterou jsem zkontrolovala, než jsem se dala do přípravy druhého chodu. Byl na to nakonec už nejvyšší čas.
Bohužel ale vaření nebyla jediná věc, na kterou byl nejvyšší čas. Musela jsem taky myslet na náš projekt. Jen nerada bych připomínala smazané fotky, ale do určité míry to bylo nutné.
"Aomine-kun?" oslovila jsem mladíka a podívala jsem se na něj. Celou dobu si četl časopis a tak jsem doufala, že ho nebudu moc rušit.
"Hm? Potřebuješ pomoct?" zeptal se Aomine-kun, ale oči od časopisu nezvedl, což bylo frustrující. To jeho napůl vnímání a napůl nevnímání vždycky doprovázel pocit nejistoty, se kterým jsem nemohla nic udělat.
"To ne." vypadlo ze mě, než jsem dodala: "Jen jsem chtěla mluvit o odpoledni."
"Máš nějaký plán?" zeptal se mladík a konečně se na mě podíval, což mě trochu uklidnilo.
"No měli bychom jít něco nachytat. Možná k té první řece, kde jsme byli včera." navrhla jsem a čekala, co na můj návrh řekne.
"Dobře." přitakal nejprve Aomine-kun zamyšleně a pak se ještě zeptal: "Co všechno s sebou budeme brát z toho, co jsme přivezli?"
Opřela jsem se o kuchyňský pult a na chvíli jsem se zamyslela. Teprve po chvíli jsem začala vyjmenovávat: "Gumáky, ty velké bílé tácy, zkumavky, pinzetu, nálepky na popisky, síťku, kbelík a to by mohlo být všechno." Ještě chvíli jsem si ale ty věci procházela v hlavě, jestli jsem na nic nezapomněla.
"Takže to dáme do mého batohu?" navrhnul Aomine-kun a já se na něj překvapeně podívala. Mladík ale ještě dodal: "Ty si vezmeš na záda batoh a já tebe." Znělo to trochu jako by mi to oznámil stylem, že jsem k tomu neměla co namítat. Víc mě ale trápilo, jestli se to tam vážně vleze, což jsem mu taky řekla: "Nejsem si jistá, jestli se to do něj vleze. Měli bychom vzít ještě deku a podobně."
Aomine-kun byl chvíli potichu a já jsem tedy trpělivě čekala na jeho odpověď, která nakonec byla: "No… můžeme zapojit i tvůj batoh a bude to v pohodě."
"Dobře." přikývla jsem tedy a otočila se zpátky k lince.
Postupně jsem tedy dovařila oběd a udělala i nějaké rýžové koule na svačinu. Zbývalo tedy jen zavolat na otce a dát si oběd, který opět proběhl v tichosti.
Po obědě se můj otec zase vytratil, ale s nádobím mi pomohl Aomine-kun, takže bylo brzy hotovo a společně jsme tedy zabalili všechno, co bylo potřeba. Jeden batoh si Aomine-kun vzal na břichu a ten jeho jsem vyfasovala na záda. Upřímně jsem doufala, že to nakonec mladík zvládne přesně, jak předpokládal, protože moje berle jsme nechali v chatě. Věděla jsem, že pokud budeme na slunci, tak se uvařím v dlouhých kalhotách, ale táta nesměl vidět moje krásné koleno a tak jsem si zabalila k té dece, kromě pití, svačiny, našeho deníku a foťáku, ještě i kraťasy. Kdyby bylo opravdu horko, tak jsem si raději zabalila i nátělník a opalovací krém. Stejně jsem ale plánovala být spíš ve stínu, pokud se tam bude dát pracovat.
Aomine-kun mě ovšem i přes původní nevyslovené obavy nesl docela bez problémů, i když mi bylo jasné, že já společně s věcmi nejsme nejlehčí. Bez ztracení jsme taky dorazili k řece, kde jsem viděla jedno docela dobré místo. Ukázala jsem tedy na něj a řekla: "Tam bychom mohli hodit věci."
Mladík mě tedy na to místo donesl a potom z batohu vyndal své pití, které okamžitě vypil. Nijak zvlášť jsem se mu nedivila. Bylo horko a navíc mě musel nést. Nebylo divu, že byl zpocený.
"Mám vydělat deku?" zeptal se mě během předstírání, že to byla hračka a já jsem přikývla, takže ji mladík roztáhl. Možná byl čas, abych mu poděkovala.
"Mimochodem, díky na odnos." řekla jsem, i když mi bylo jasné, že jen mávne rukou nebo něco podobného.
"V pohodě." řekl Aomine-kun s přesně tím výrazem, který jsem čekala. Sedla jsem si tedy na deku, zatímco se zeptal: "Jak budeme pokračovat?"
Vytáhla jsem tedy z batohu gumáky a podotkla jsem: "Řeknu ti proč je ta pata okovaná."
Aomine-kun jen přikývl a já jsem řekla: "Většina těch živočichů žije na dně nebo i ve dně, takže ho budeš muset rozrušit, aby je proud poslat do síťky." Během svého výkladu jsem ji vytáhla z batohu. "V podstatě budeš kopat do dna. Nemusíš nijak silně, jen aby nezůstalo pohromadě." dodala jsem a podala mu gumáky.
Mladík si je vzal a zeptal se: "Co potom?"
Zatím to celkem vypadalo, že ví, co má dělat a tak jsem řekla: "V síťce skončí hodně bahna a možná i nějaké větve. Ty vytáhneš a síťku pak propláchneš v řece, aby tam nebylo tolik bahna. Je dost jemná, tak to dělej opatrně."
Na chvíli jsem se odmlčela, abych se podívala, jak se tváří mladík. Aomine-kun sice nic neříkal, ale vypadal dost zmateně a tak jsem se zeptala: "Nějaké otázky?"
"Kam přesně mám na začátku dát tu síťku?" zeptal se tedy Aomine-kun a docela mě tím zmátl.
"Na začátku?" zeptala jsem se ho proto.
"Prostě nevím, kde má ta síťka být." vypadlo z mladíka a tak jsem se ujistila: "Jakože při chytání těch živočichů?"
Aomine-kun přikývl a tak jsem řekla: "No budeš ji mít kousek za patou, aby je tam zanesl proud vody hned, jak se do něj dostanou při narušení dna."
Zdálo se, že už je to mladíkovi jasné, protože se zeptal: "Ještě nějaké pokyny, nebo můžu jít?"
Já si tedy pokusila vzpomenout, co jsem říkala předtím a pak jsem dodala: "No až tu síťku propláchneš, tak obsah převrátíš do kbelíku a to, co by na ní zůstalo, spláchneš vodou. Pak se to přelije na tácy a vytaháme z toho živočichy."
Vytáhla jsem tedy kbelíky a tácy, i když jsem mu nic z toho zatím nestrkala. Aomine-kun si tedy obul gumáky a vydal se k řece.



Taky jste měli rádi houpačky?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 22. ledna 2017 v 19:16 | Reagovat

Zajímavý díl ;-)

2 IceSun685 IceSun685 | 23. ledna 2017 v 9:54 | Reagovat

[1]: Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama