Jednoduchá biologie 22

28. ledna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Z tašky jsem vytáhla foťák a podívala jsem se na mladíka, který vlezl do řeky. Byl jen kousek od břehu i naší deky a tak jsem mohla při focení zůstat sedět. Udělala jsem tedy první fotku mladíka, který váhavě stál v řece.
Potom jsem počkala, až mladík začne chytat živočichy a ještě ho dvakrát vyfotila. Po nějaké době jsem pak na něj zavolala: "To by mělo stačit."
Aomine-kun tedy síťku trochu promyl a vydal se směrem ke mně. Podala jsem mu tedy kbelík.
"Neměl bych tě teď vyfotit já? Aby tě nepodezírali, že tu nejsi?" zeptal se Aomine-kun zatímco do kbelíku převracel obsah síťky, u čehož jsem ho taky vyfotila. Možná i proto jsem se jeho slovům pousmála.
"Nevím, jestli se cítím na to, abych šla pro vodu." podotkla jsem a podala mu druhý kbelík, který byl podstatně menší. "Tu síť ti podržím." dodala jsem ještě.
Aomine-kun se tedy vydal pro vodu a spláchl zbytek bahna do kbelíku.
"Bezva." podotkla jsem a položila síťku na trávu. Mladík se mezitím posadil vedle mě a podotkl: "Půjčím si ho." Nejprve mi to nedošlo, ale pak se natáhl pro foťák, který jsem měla naštěstí na druhé straně. Ruku s ním jsem tedy odtáhla, aby na něj nedosáhl.

"Máš mokré ruce." řekla jsem v zápětí.
Mladík si tedy sundal tričko, do kterého se utřel. Trochu překvapeně jsem zamrkala. Co to měl s tím svlékáním?
"V pořádku?" zeptal se mladík a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Místo odpovědi jsem mu tedy foťák podala.
Aomine-kun vypadal nadmíru spokojený, až jsem byla překvapená. Hlavně když postavil mezi nás kbelík a vzal mě kolem ramen.
"Řekni sýr." prohlásil mladík, zatímco ze mě vypadlo: "Co?" Foťák blikl a mě bylo jasné, jak na té fotce asi vypadám. Nic jsem ale neříkala. Nebyl důvod se o tom hádat, můžu ji smazat, až se mi foťák vrátí.
"No… asi se to nepovedlo." podotkl Aomine-kun a já jsem přikývla, aniž bych se musela podívat.
"Zkusíme to znovu? Nechci, aby si všichni mysleli, že jsem tam jen já." dodal mladík a já jsem nechápavě nakrčila obočí. Copak si myslel, že budu na fotkách jen já?
"Myslela jsem, že mě vyfotíš třeba s pinzetou nad těmi tácy nebo tak." podotkla jsem trochu zmateně.
Aomine-kun se ale nedal odradit a prohlásil: "To klidně můžu taky, ale je třeba využít všech příležitostí. Aspoň pak bude z čeho vybírat."
Ještě víc mě tím ale zmátl a tak jsem se zeptala: "A jak ta fotka reprezentuje naši práci?"
"Je tam kbelík se vzorkem." namítl mladík a já se rozesmála.
Když mě smích pak trochu přešel tak jsem namítla: "Vždyť je to jen kbelík. To se můžeme vyfotit i s gumáky."
Mladíka to rozesmálo, což mě celkem potěšilo, protože jsem se trochu bála, aby si nemyslel, že se mu vysmívám. Docela spokojeně jsem tedy dodala: "Myslím, že fotky přímo při práci by byli lepší. Něco jako když se fotí momentky na svatbách a tak."
"Myslel jsem, že jsi typ, co raději plánuje." podotkl Aomine-kun, když se přestal smát. Trochu jsem se tomu pousmála. Tak nějak to zapadalo do krabičky s názvem šprtka, kam mě všichni zařazovali.
"Moje plány už narušila moje noha a fotky to nezachrání. Navíc ty, na kterých nebudu vypadat dobře, můžu smazat." pokrčila jsem rameny a změnila jsem na dece polohu, abych se mohla zvednout na kolenou. Bylo to tak praktičtější pro práci.
"Jak chceš." řekl tedy mladík a foťák odložil. Rozložila jsem tedy na dece tácy a rozdělila mezi ně obsah kbelíku.
Z batohu jsem taky vytáhla nádobky na živočichy a položila je kousek od táců. Už byly rozdělané a tak jsem vršky vysypala vedle nich a našla si pinzetu. Teprve potom jsem se podívala na mladíka.
Aomine-kun se tvářil docela zmateně, ale jelikož jsme spolu o téhle části práce nemluvili, tak se to docela dalo čekat. Já od něj nakonec právě teď žádnou práci nečekala, a proto jsem se zeptala: "Chceš mi pomoct, nebo budeš raději fotit?"
Mladík si vzal foťák a já se trochu pousmála. Nebyla jsem si ale jistá, jestli se chce vyhnout práci nebo tak rád fotí. Tak jako tak jsem si sedla blíž k prvnímu tácu a začala jsem pohledem zkoumat jeho obsah. Tác měl bílou barvu, takže jsem jeho obsah viděla docela dobře, což byla docela výhoda.
Aomine-kun mě vyfotil, ale já tomu nevěnovala pozornost, i když to bylo trochu předčasně. Já se ale soustředila na prvního živočicha, kterého jsem našla. Předpokládala jsem, že to je larva jepice, ale zatím jsem se tím netrápila. Na přesnější určení jsem měla dost času na chatě. Do zkumavky jsem tedy nalila trochu vody z tácu a pinzetou opatrně chytila larvu, kterou jsem strčila dovnitř a zkumavku jsem následně zazátkovala. Aomine-kun mě znovu vyfotil, což bylo dobře, protože tentokrát jsem vážně i něco dělala. Nijak jsem na to ale nereagovala a raději jsem se dala do hledání dalších živočichů, které jsem skládala ve zkumavkách na deku. Mladík si během toho lehnul na břicho, čemuž jsem se pousmála a otočila jsem se na něj. Aomine-kun se pousmál a vyfotil mě. Na tváři jsem tedy roztáhla pobavený výraz a zeptala jsem se: "Nechceš si to taky zkusit?"
"Tobě to jde mnohem lépe." prohlásil mladík a znovu mě vyfotil. Nijak mě to ale neodradilo, když jsem dodala: "To si ale všichni budou myslet, že jsi jen chodil v řece."
"Třeba příště." zamítl to Aomine-kun, ale chvilku to zvažoval, takže jsem nejspíš měla dobrou šanci ho přesvědčit. Zvlášť s dobrými argumenty: "No myslím, že dneska už nikam nepůjdeme, ale zítra bychom mohli stihnout víc zastávek a být potom dřív doma. Tak by bylo možná lepší, kdyby sis to zkusil dneska, aby nám to šlo zítra rychleji."
"Tak fajn, ale rád bych měl za to aspoň použitelnou fotku v mobilu, abych se nemusel dívat na černý displej." prohlásil Aomine-kun a já jsem zmateně nadzvedla obočí.
"A co si teda chceš vyfotit?" zeptala jsem se nechápavě. Já jsem mu přece nebránila v tom, aby si udělal další fotky, i když basketbalistu tady zrovna neměl.
"Nás." řekl mladík sebevědomě a já jsem překvapeně zamrkala. Mladík už ale seděl vedle mě s mobilem v ruce.
"Cože?" vyhrkla jsem nechápavě a trochu si odsedla.
"Je to problém?" zeptal se Aomine-kun a já na něj zůstala nechápavě koukat. Pak jsem se ale vzpamatovala natolik, abych se zeptala: "Proč naši fotku? Nedávají si takové fotky na displej jen ti, co spolu chodí?"
"Stačíš mi jen ty." prohlásil Aomine-kun. Tahle možnost mi přišla ještě divnější. Než jsem to ale mohla říct mladíkovi, tak dodal: "Chci fotku s tebou, protože fotit sebe je nudné a další v pořadí je jen tvůj táta, kterého na displeji nechci."
"A proč tam musíš mít nějakou osobu?" zeptala jsme se tedy. Aomine-kun určitě nebyl typ, co by si tam dal fotku přírody, ale mít tam mě?
"Nechci se v mobilu dívat na havěť z jezera nebo na trávu co je všude kolem. Chci tam něco příjemnějšího." odpověděl mladík a já se trochu rozpačitě zeptala: "A to příjemnější mám být já?"
"Basket tu není, takže ano." prohlásil Aomine-kun a já se začala smát. Chvilku mi trvalo se uklidnit, ale pak jasem si položila ruku na srdce a prohlásila jsem: "Jsem poctěna, že sis na mě vzpomněl hned po basketu."
"Hm… Takže nechceš." řekl Aomine-kun a znělo to zklamaněji, než bych čekala. Proč by ale měl tak moc stát o moji fotku?
"Jen je to trochu divné. Vždyť se ani pořádně neznáme." řekla jsem pomalu a dost váhavě. Mladík pro mě byl jedna velká hádanka.
"Mně to nevadí, ale klidně se mě můžeš zeptat na cokoliv, co potřebuješ." prohlásil Aomine-kun a zmátl mě tím ještě víc. Co jsem mu na tohle vlastně měla říct?
"Já…" zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, jak to mám formulovat. "Mluvíme spolu přece jen kvůli tomu projektu. Jsme sice spolužáci, ale nikdy jsme se nebavili a až tohle skončí tak nejspíš zase nebudeme, ne? Tak je divné, když bys tam měl moji fotku."
Aomine-kun se zdál být zaražený tím, co jsem řekla. I tak ale namítl: "Vždyť jsme spolu chtěli jít hrát basket ne?" Trochu mě tím překvapil a stejně tak tím, co dodal: "Na někoho, kdo mě sám od sebe vyzve v basketu, se jen tak nezapomíná."
Na chvíli jsem sklopila hlavu, ale pak jsem se mu s povzdechem podívala do očí a řekla jsem: "Myslím, že oba víme, jak jsem na tom v basketu."
"No tak aspoň v něčem jsem lepší." prohlásil Aomine-kun a já se musela pousmát. On byl nakonec naše basketbalová hvězda, tak ještě aby ne. Pak ale dodal: "Kdyby ses chtěla zlepšit, tak bychom s tím mohli něco udělat."
To mi teď vážně nabídl, že mě naučí hrát basket? Rozhodně to byla nejdivnější nabídka, kterou jsem kdy dostala a tak jsem trochu váhavě odpověděla: "Myslím, že to by bylo utrpení pro nás oba."
"No a co jiné sporty? Máš nějaký oblíbený?" zeptal se Aomine-kun a opět mě tím překvapil. Nakonec jsem tedy řekla: "Dělám judo." Ve skutečnosti to nebyla odpověď na jeho otázku, ale středoškolským sportovcům se jen špatně říkalo, že nemáte rádi sporty a ani sportovce.
Táta mě dal na judo, abych se uměla bránit. Na kluky to ale zároveň působilo spolehlivě jako zastrašovací metoda. I proto mě překvapilo, když se mladík usmál a řekl: "To zní fajn." Pak mi taky slovy: "Neměli bychom pokračovat v práci?" připomněl, proč jsme vlastně tady a tak jsem přikývla a svoji pozornost upřela na tácy. Pokud se nechtěl připojit k hledání živočichů, tak jsem ho nutit nemohla.



Vy byste se nechali vyfotit?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | 30. ledna 2017 v 17:17 | Reagovat

:D:D Já osobně bych se nenechala vyfotit ani od Aommineho :D Dívat se na svoje fotky je nuda :D Na druou stranu Aomineho bych si klidně vyfotila... čistě pro inspiraci ;)

2 IceSun685 IceSun685 | 30. ledna 2017 v 21:48 | Reagovat

[1]: :-D  :-D Jo to mě nepřekvapuje. No s tím focením Aomineho u sebe nevím, ale vyfotit bych se určite nenechala od někoho, koho sotva znám. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama