Jednoduchá biologie 23

4. února 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Bylo už dost pozdě, než jsem prošla oba tácy. Aomine-kun se na mě díval, ale jinak jsme spolu už nemluvili. Prohodili jsme pár slov, jen když jsem ho poslala vylít obsah táců do řeky. Sama jsem pak naskládala zkumavky do krabičky a společně jsme posbírali a zabalili všechny věci. Bylo načase vrátit se zpátky, což znamenalo, že mě mladík bude muset zase odnést.
Aomine-kun mě tedy znovu vzal na záda. K mé útěše se před tím oblékl, což bylo dobře hlavně pro něj, protože by se mu po nějaké době nejspíš batoh, který si dal na břicho, začal zařezávat do kůže.
Nemluvili jsme spolu a tak jsem poslouchala alespoň zvuky lesa. Nemohla jsem tedy přeslechnout, že znovu začal zpívat slavík. Podle zpěvu byl hodně blízko a někde před námi. Bylo sice nepravděpodobné, že bych ho někde zahlédla, ale i tak jsem očima prohledávala les. Na jedné z větví jsem ho pak skutečně zahlédla. Na tváři se mi roztáhl spokojený úsměv. Potom mě taky napadlo ukázat ho mladíkovi a tak jsem mu zašeptala: "Koukni." a rukou jsem pomalu ukázala směrem k větvi.

"Je krásný." prohlásil Aomine-kun a já měla pocit, že to zrovna moc neocenil, i tak jsem ale řekla: "To je slavík kaliopa, slyšeli jsme ho i včera."
"Má hezkou barvu." řekl mladík přesně ve chvíli, kdy slavík zmlkl a uletěl.
"To má." řekla jsem zamyšleně a pak mi došlo, že mám pořád hlavu na jeho rameni. Zvedla jsem ji proto a zeptala se: "Víš, co to je pohlavní dimorfismus?"
"To netuším." řekl Aomine-kun a tak jsem prohodila: "To znamená, že se obě pohlaví od sebe na první pohled liší. Třeba zbarvením, nebo velikostí."
Aomine-kun jen něco zabručel a tak jsem dodala: "Tohle byl samec. Samičky nemají to červené hrdlo."
"Červená je fajn, ale modrá by byla lepší." prohlásil Aomine-kun a já se tomu pousmála. Myslím, že slavík vypadal dobře s rudým. Tentokrát jsem to tedy byla já, kdo udělal zamyšlené: "Hmmm…"
Dál jsme tedy pokračovali už jen mlčky. Aomine-kun mě odnesl zase až zpátky na chatu a to bez pauz nebo stížností, i tak jsem si ale byla jistá, že to nebylo tak v pohodě, jak se tvářil. I proto jsem mu opět poděkovala, když mě v chatě posadil.
Nějakou chvíli jsem ještě seděla na židli, než jsem z batohu vytáhla krabici s živočichy, a odnesla ji na stůl na verandě. V obýváku bylo příliš šero na to, abych počítala skvrny na noze už tak dost malého živočicha. Do obýváku jsem šla tedy jen pro atlasy. Aomine-kun v obýváku ležel, čemuž jsem se trochu pousmála. Odnést mě asi skutečně nebylo nejpříjemnější.
"Vezmu to." ozval se Aomine-kun a vstal. Na chvíli mě sice napadlo, že bych mu řekla, že nemusí, aby si odpočinul, ale nejspíš by to jen vedlo k dalšímu nárazu na houpačce. Proto jsem řekla: "Díky." a atlasy mu podala.
"Mám je položit na stůl nebo někam odnést?" zeptal se mladík a já snadno odpověděla: "Na stůl na verandě."
Aomine-kun řekl jen: "Jasně." a tak jsem se usmála a vzala si berle. Byl to vlastně docela dobrý pocit, když jsem už nemusela poskakovat.
Když jsem se konečně dostala na verandu, tak už Aomine-kun seděl u stolu, což mě trochu překvapilo. Nechtěla jsem, aby mi s něčím pomáhal, protože jsem předpokládala, že je dost unavený. I když ale seděl u stolu, tak jsem řekla: "Jestli nechceš, tak tu sedět nemusíš, klidně je určím sama."
"To je v pohodě. Kdybych ti mohl nějak pomoct, stačí říct." odpověděl ale Aomine-kun a já se usmála. Bohužel mě ale nenapadalo, jak bych jeho pomoc mohla využít. Prozatím jsem se tedy posadila a až potom jsem navrhla: "Pak můžeš roztřídit ty živočichy. Například podle počtu nohou."
Aomine-kun se tedy dal do prohlížení zkumavek. Netvářil se u toho zrovna moudře, ale ani si nestěžoval a tak jsem ho nechala být a vzala si jednu ze zkumavek. Už jsem sice živočichy jednou určovala, ale ani tak mi to nešlo zrovna rychle. U některých jsem si taky nebyla úplně jistá, jestli jsem je určila dobře. Nakonec ale přece jen na každé zkumavce postupně zůstala nálepka se jménem příslušného živočicha. Nejhorší na tom bylo, že ne všichni živočichové měli kromě odborného názvu i jeho japonský ekvivalent. I proto jsem všude psala jen odborné názvy, abych to měla stejně.
Většinu času jsem byla potichu, ale když jsem určila schránku chrostíka, tak jsem se přece jen obrátila na znuděného mladíka se slovy: "Vzpomínáš si na naši včerejší debatu u karet?"
"No jasně." přitakal Aomine-kun a já mu podala zkumavku.
"Limnephilus rhombicus." řekla jsem a vzhledem k jeho výrazu jsem dodala: "To je jeden z druhů chrostíků. Tohle je jeho schránka."
"Zajímavá." prohlásil Aomine-kun, ale mě bylo jasné, že si to nemyslí.
"Jsi mizerný lhář." podotkla jsem s pokusem o neutrální výraz a zkumavku si vzala zpátky.
"Přírodní vědy mi toho moc neříkají." přiznal Aomine-kun a ze mě v tu chvíli s pousmáním vypadlo: "A které ano?" Až pak mi došlo, že je to vlastně urážka a zatvářila jsem se provinile. V duchu jsem si taky nezapomněla vynadat do hlupáků. Proč se to vždycky muselo stát, když jsme spolu začali vycházet?
"Sportovní." zabručel Aomine-kun a i přes výčitky, které se mě ještě před chvílí držely, jsem se začala smát. Trvalo ale jen chvilku, než jsem se uklidnila a prohlásila: "To je pravda." Pohled jsem ale držela upřený do atlasu.
Ani mladík nic neříkal a tak jsem se vrátila k určování živočichů. Zbývalo jich nakonec už jen pár a pak jsem musela nachystat něco k večeři. Pořád jsem sice měla ty rýžové koule, co jsem udělala na svačinu, ale asi by to chtělo ještě něco.
Po nějaké době jsem se tedy zeptala mladíka: "Co chceš k večeři?"
"Nejsem vybíravý. Stačí mi pečivo a něco k tomu." prohlásil mladík s úsměvem. Nakonec to vypadlo, že naše houpačka možná ani nenarazila do země, i když to tak předtím vypadalo.
"Ještě by tam nějaké mělo být a taky ty rýžové koule, co jsem původně dělala na svačinu." řekla jsem tedy. Už jsem začínala mít celkem hlad.
"Mám ti taky něco přinést?" zeptal se mě Aomine-kun a já jsem přikývl.
"Třeba ty koule." řekla jsem a ještě jsem dodala: "Díky."
Aomine-kun se tedy vydal do kuchyně a já jsem mezitím udělala víc místa na stole. Mladík se vrátil s docela dost jídlem, což mě moc nepřekvapovalo, jelikož jedl nejméně dvakrát tolik co já. Nevím ovšem, jestli to znamenalo, že on jedl moc, nebo já málo. Když pak položil jídlo na stůl, znovu jsem řekla: "Díky."
Mladí na to nic neřekl a pustil se do jídla, takže jsem se najedla taky. Pozitivní bylo, že něco zůstalo i na tátu, takže jsem nemusela dělat nic dalšího. Zítra měl vařit on, což znamenalo, že jsme měli volné dopoledne i odpoledne. Nebyla jsem si ale jistá, jestli bychom stihli nějakou zastávku. Zítra jsem to spíš viděla na jezero, které jsme mohli spojit s tím blízkým potokem. To by byly celkem tři lokality. Stejně to ale chtělo ještě minimálně jednu, což mi připomnělo mladíkovu zbytečnou cestu a smazané fotky. Jen nerada bych to připomínala, ale nebylo zbytí: "Aomine-kun?"
Mladík zvedl hlavu a vydal pro něj tak typický zvuk, kterým mi říkal, že mě vnímá, a tak jsem se váhavě zeptala: "Můžeš mi něco říct o těch řekách, na které ses byl podívat?"
"Ukazoval jsem ti fotky, ne?" připomněl mi mladík a já jsem trochu váhavě řekla: "Když jsme viděla tu první fotku, tak už jsem se na ně tak nějak nesoustředila."
"Ty první dvě vypadaly jako ta dnešní a ta poslední byla docela prudká." řekl mi Aomine-kun a bylo na něm poznat, že z těch fotek ještě pořád není zrovna nadšený.
"A stihli bychom některou z nich udělat dopoledne?" zeptala jsem se tedy. Nevěděla jsem jaký je tam terén a tak jsem nemohla odhadnout, jak rychle se tam dostaneme. Navíc i vzdálenost byla o něčem jiném v reálu a na mapě.
"Myslím, že ne." prohlásil Aomine-kun a já jsem zamyšleně přikývla. Po chvilce jsem pak s úsměvem dodala: "Pak si hodlám přispat."
"Souhlasím." přitakal Aomine-kun a já se tedy vrátila ke zkumavkám. Musela jsem jen otci říct, aby nás nebudil.



No snad jste na metaforu s houpačkou ještě nezapomněli a nebyli zmatení. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama