Jednoduchá biologie 25

18. února 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Naše cesta probíhala docela klidně. Mladík zůstal v plavkách, což jsem vzhledem k horku docela chápala. Mě chladily alespoň mokré vlasy. Už jsme byli skoro u chaty, když mi ale najednou došlo, že jsem se nepřevlékla zpátky do původních věcí. V duchu jsem si vynadala, ale nahlas jsem řekla: "Polož mě, prosím."
"Děje se něco?" zeptal se Aomine-kun a zastavil.
"Jo." prohlásila jsem naštvaná na sebe samu a vysvětlila jsem: "Zapomněla jsem se převléct zpátky do dlouhých kalhot, a jestli by můj táta viděl moji moderní umění připomínající modřinu na koleni, tak by Druhá světová vypadala jako malé nedorozumění."

"Chápu." řekl jednoduše mladík a posadil mě na zem. Potom mi podal batoh a tak jsem z něj vylovila své oblečení. Aomine-kun se sice otočil, ale i tak jsem se při převlékání k němu natočila zády a párkrát jsem ho zkontrolovala pohledem, než jsem řekla: "Dobrý." a uklidila věci do batohu.
Mladík se tedy otočil a usmál se na mě a tak jsem se nechala znovu vzít na záda a tentokrát odnést až na chatu, za což jsem se na něj už jen usmála, abych pořád jen neopakovala, že děkuju.
Vrátili jsme se jen chvíli před večeří a tak jsem rovnou zůstala v kuchyni na večeři, která jako vždy proběhla v tichosti. Přemýšlela jsem u ní nad způsoby, jak se umýt, i když jsem neměla zrovna nejlepší možnosti.
Aomine-kun se pak vydal do obýváku a tak jsem se otce zeptala: "Můžeš mi ohrát nějakou vodu? Chtěla bych se umýt."
Můj táta se na mě otočil a teprve potom se zeptal: "A kam ji chceš dát?"
Neměla jsem zrovna dobrý pocit z toho, že by můj šampón skončil v přírodě, ale když jeho působení přežily moje vlasy, tak asi nebude nějak moc škodlivý.
"Třeba ke kůlně? Dá se tam sednout." vybrala jsem místo a taťka se jen zeptal: "A jak moc ji chceš ohřát?"
"Stačí vlažná, je horko." prohlásila jsem a tak přikývl. Mohla jsem se tedy vydat pro šampón a ručník. Díky tomu, jak pomalu jsem se všude pohybovala, tak v době, kdy jsem si všechno odnesla, tak mi tam táta už donesl tři velké kbelíky s vodou. Byla o něco teplejší, než jsem chtěla, ale i tak jsem poděkovala.
Táta mě taky ujistil, že budu mít absolutní soukromí, na což jsem zareagovala poděkováním, a on potom odešel dovnitř. Sundala jsem si tedy oblečení i ortézu a dala se do umývání, i když to nebylo nejjednodušší. Nakonec jsme se ale mohla obléct. Ručník jsem pak nechala na trámku u stodoly, aby uschnul. Se spokojeným úsměvem jsem se následně vrátila do chaty.
Zatímco Aomine-kun ležel na posteli v obýváku se zavřenýma očima a docela spokojeným úsměvem, tak můj táta ho z křesla pozoroval dost výhružně. Pak se na mě ale podíval a usmál se, takže jsem mu úsměv opětovala a raději se na nic neptala. Jednou věcí jsem si ale mohla být jistá, nikdo mě nešpehoval.
Vzala jsem si tedy svou knížku a šla si sednout raději do křesílek na verandě. Stihla jsem ale přečíst jen pár stran, když se najednou ozvalo: "Ehm…" a já sebou samozřejmě škubla. Byl to Aomine-kun a tak jsem k němu zvedla oči a usmála se na něj v očekávání. Nejspíš něco potřeboval, jinak by na mě nemluvil.
"Tak jsem si říkal, že… no… nechtěla bys nějakou společnou zábavu?" vysoukal ze sebe mladík a já jsem se na něj překvapeně podívala. Do knížky jsem ale vložila záložku a zeptala jsem se: "A jakou?"
Byla jsem celkem introvert, ale i když jsme spolu byli celý den, tak jsme toho moc nenamluvili, takže jsem ještě neměla ponorkovou nemoc.
"Můžeme dát zase karty nebo klidně něco jiného. Třeba nějakou hru s papírem a propiskou. Určitě něco vymyslíme." navrhl Aomine-kun a zdálo se, že to nemá dost dobře promyšlené. Člověk by řekl, že bude mít, když za mnou přišel, ale to nakonec nevadilo.
Jelikož se mi úplně nechtělo zase prohrát, tak jsem řekla: "A jakou hru myslíš?"
"No… Hrál jsem to, když mi bylo asi dvanáct, ale byla to docela zábava." řekl mladík a zdálo se, že vaří z vody. "Hraje se to tak, že každý napíše na papírek přídavné jméno a předá papírek sousedovi, pak všichni napíšou sloveso a takhle se to dělá, dokud z toho není věta. Nakonec se ty papírky přečtou."
Jen s vypětím sil jsem udržela vážný výraz, když jsem řekla: "Tak dones papír."
Aomine-kun tedy odešel a za chvíli se vrátil se sešitem a psacími potřebami. Na sešitě bylo mladíkovo jméno a nápis biologie.
"Nový sešit?" zeptala jsem se a ze středu jsem opatrně vytrhla papír. Celý sešit byl nepopsaný. Aomine-kun jen přikývl a já jsem raději spolkla dotaz, jak dlouho už je nový. Místo toho jsem mu vytržený papír podala a zeptala jsem se: "Tak co mám dělat?"
"Vezmi si něco na psaní a zapiš nahoru nějaké přídavné jméno, ale neukazuj mi ho a pak papír slož, tak, abych ho neviděl a podej mi ho." řekl mi mladík přívětivě a tak jsem si vzala propisku a na pravý horní roh napsala vodní. Papír jsem pak ohnula a podala mu ho. Aomine-kun udělal totéž s druhým papírem a předal mi ho.
"Teď se napíše podstatné jméno." prozradil mi a tak jsem napsala chrostík a papír si s ním vyměnila s otázkou: "A teď?
"Teď se napíše, jak. Třeba vesele nebo něco podobného." prohlásil a tak jsem se zamyslela, co bych tam měla napsat. Nějak mě nic nenapadalo, ale něco jsem tam napsat musela. Nakonec jsem tedy napsala vztekle a papír znovu vyměnila.
"Teď se napíše sloveso a potom místo." řekl Aomine-kun a tak jsem přikývla a na papír napsala tančil a po výměně na poušti. Bylo mi jasné, že z toho bude hrozná blbost.
"Potom se píše čas, pak s kým a nakonec důvod." vysvětlil mi mladík a já si to v duchu opakovala, zatímco jsem psala odpoledne, s veverkou a protože měl křeč.
"A co teď?" zeptala jsem se, když jsem dopsala poslední slovo.
"Teď se to přečte." prohlásil Aomine-kun a rozbalil papírek. Zvědavě jsem tedy čekala, co z toho vyleze.
"Vodní Sakurai vztekle griluje maso na poušti, po setmění s veverkou, protože se nudí." přečetl Aomine-kun a já se rozesmála. Chudák Sakurai-kun. S vážnou tváří jsem tedy podotkla: "Hlavně, že negriluje tu veverku."
Mladík na to jen podotknul: "Myslím, že by se jí pak aspoň omluvil." čemuž jsem se pousmála, potom jsem rozbalila svůj papírek a začala číst: "Nevěrný chrostík nedočkavě tančil na záchodě odpoledne s chrostíkem, protože měl křeč."
"Vypadá to, že oba myslíme na biologii víc, než je potřeba." podotkl Aomine-kun se smíchem, kterým mě nakazil, takže jsem se zmohla jen na přikývnutí.
"Dáme další kolo nebo chceš teď něco vymyslet ty?" zeptal se mladík a já musela uznat, že to byla sranda, proto jsem řekla: "Můžeme to další kolo."
"Pamatuješ si co psát nebo to mám zase říkat?" zeptal se mladík a já jsem se slovy: "Mám tahák." zvedla naši větu s chrostíky.
Zbytek večera jsme tedy strávili psaním, ze kterého vznikly perly, jako: Unavený farmář přísně plaval na střeše po obědě s vodníkem, protože bagr, nebo Hezká spolužačka zábavně popíjela alkohol na verandě po pracovní době s vlčákem, protože jí je smutno. Spojení hezká spolužačka se mi líbilo, i když to byla náhoda, ale část s alkoholem už vůbec. Mezi další hezká spojení pak patřilo: Shnilý kamarád se vesele červenal na komíně v dávných dobách se štětcem, protože mu bylo nevolno, nebo Namalovaný Wakamatsu zaujatě utíkal na stole včera s kamenem, protože potřeboval peníze. Aomine-kun se z nějakého důvodu dost smál při téhle větě a tak jsem musela přemýšlet, kdo ten Wakamatsu vlastně je. Nikdo mě ale nenapadal. Snad jen že by to byl některý z jeho spoluhráčů, ale to by se mu nesmál ne?
Já osobně jsem se docela smála větě: Nemocný spolužák nečekaně spal ve vězení ráno s přítelkyní, protože byl unavený, protože moje původní část byla: Spolužák spal ráno, protože byl unavený a myslela jsem tím mladíka. Neodvážila jsem se ale napsat přímo jeho jméno, i když on moje použil a to ve větě, která zmiňovala hraní si na doktory, z čehož jsem nebyla zrovna odvařená a podle toho jak se můj táta zvedl v křeslu tak ani on ne.
Potom už jsme šli spát a já jsem doufala, že podobně zábavný večer ještě zažijeme. Zítra bychom měli jít na poslední dvě místa takže pak už jen nějaká teorie a můžeme jet. Nejpozději pozítří bychom tak měli být doma, což jsem mladíkovi taky před spaním řekla. Z nějakého důvodu se ale netvářil příliš šťastně, že se mě zbaví. Nijak zvlášť jsem se tím ale netrápila a rychle jsem usnula.



Tu hru jsme s Pariah vážně hrály a docela jsme se u toho nasmály, tak doufám, že i vás ty věty pobavily. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama