Jednoduchá biologie 26

25. února 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsem se ráno vzbudila, tak mě čekalo nepříjemné překvapení. Za oknem bylo boží dopuštění a já si byla jistá, že to vyschlé koryto bude plné vody, protože to vypadalo, že pršet bude ještě nějakou dobu. Když jsem pak sešla dolů, abych připravila snídani, tak mě čekalo ještě jedno překvapení, protože Aomine-kun byl vzhůru a snídani už nachystal. Byly to obložené chleby a nevypadaly vůbec špatně.
Aomine-kun nebyl v kuchyni, ale protože teď zrovna to nevypadalo, že bych mohla provést ranní hygienu, tak jsem se posadila ke stolu. Doufala jsem jen, že pršet přestane, abych mohla aspoň na záchod. V klidu jsem se najedla a potom jsem se rozhodla jít na verandu, kde nejspíš bude mladík, pokud se teda nevydal do deště.
Tmavovlasý mladík tam skutečně seděl a tak jsem ho pozdravila: "Dobré ráno, Aomine-kun."
"Tobě taky." řekl mi a pak se zeptal: "Co snídaně? Dalo se to?" I když mi plány venku kazila bouřka, tak jsem se usmála a řekla: "Bylo to moc dobré."

"Co kdybychom si zase něco zahráli, než přestane pršet." navrhl Aomine-kun a já se trochu rozpačitě posadila k němu.
"Nejspíš bychom měli spíš určit živočichy, co jsme včera našli, a pak máme taky vařit oběd. Hrát můžeme, až to bude hotové, nebo taky večer." řekla jsem tedy.
"Proč ne." odpověděl Aomine-kun a tak jsme se do toho dali. Mladík mi pomohl hlavně věci nachystat a já pak živočichy určila. Můj otec mezitím vstal, ale nijak jsme se s ním nevybavovali, protože viděl, že máme práci, kterou jsme dělali za nepřerušovaného deště, který mi jen připomínal, že opravdu musím na záchod. Během zařazování do druhů jsem se tedy zvedla a řekla jsem: "Můžeš mě na chvíli omluvit?"
"No jasně. Děje se něco?" zeptal se hned Aomine-kun a rovnou vyloučil jednu z možností: "Pokud chceš něco přinést, klidně zůstaň sedět."
"Obávám se, že záchod neuneseš, ale nerada bych tě podcenila." podotkla jsem s pousmáním a vzala si berle.
"Co bys řekla na to, kdybych vzal berle a donesl tě před kadibudku, venku to bude klouzat." navrhl alespoň Aomine-kun a já jsem se usmála.
"A máš pláštěnku a gumáky?" zeptala jsem se.
"Nepotřebuju." prohlásil Aomine-kun odhodlala, ale já jsem namítla: "Pokazila bych si karmu, kdybys kvůli jednomu záchodu dostal rýmu."
Nečekala jsem už na jeho odpověď a vydala jsem se do kuchyně, abych se mohla dostat do svého pokoje, kde byla pláštěnka. Aomine-kun to zřejmě vzdal a tak jsem se vydala pro pláštěnku a potom na záchod, což byla v dešti docela legrace, ale nakonec jsem ani nespadla a ani nezmokla, takže to byl docela úspěch.
Pláštěnku jsem pak nechala už u dveří a posadila se zpátky za mladíkem. Ještě chvíli jsme mohli určovat a pak jsem musela jít vařit.
"Máme tu další shodu." pochválil se Aomine-kun a já si od něj vzala zkumavku a zkontrolovala to s atlasem. Potom jsem řekla: "Výborně." a na zkumavku nalepila štítek s napsaným jménem.
Aomine-kun se podle všeho rozhodl pokračovat, protože si vzal další zkumavku, což mě přimělo k úsměvu. Zároveň mi to ale vnuklo nápad: "Co kdybych teda začala s vařením oběda, zatímco budeš pokračovat? Můžeme to vzít do kuchyně, kdybys náhodou potřeboval poradit."
"No… tolik si zase nevěřím." couvnul Aomine-kun a já si v duchu vynadala. Očividně jsem na něj byla moc rychlá. "Nejspíš bych potřeboval poradit víc…" dodal taky.
"No budu přece hned vedle, navíc myslím, že to zvládneš." usmála jsem se na něj co nejpovzbudivěji.
"Řekl bych, že lepší bude, když ti pomůžu s vařením a ty mně pak s živočichy." navrhl tedy Aomine-kun jako svou poslední záchranu a tak jsem přikývla. Už tak to byl pokrok.
"Tak pojďme vařit." pobídla jsem ho a postavila se jen proto, abych ztratila balanc. No jistě, dneska jsem přece ještě nespadla, tak to muselo přijít.
Aomine-kun mě snadno zachytil do náruče a po chvilce se zeptal: "V pohodě?"
"Ano." podotkla jsem a cítila se trochu hloupě, že mě musí pořád zachraňovat a já tak musím opakovat: "Díky."
"Hlavně, že jsi v pořádku." podotkl Aomine-kun a pomalu mě pustil.
"Díky tobě ano." přikývla jsem a vzala si berle. Aomine-kun mě pak následoval do kuchyně, kde jsme se dali do přípravy oběda. Ve volnějších chvílích jsme se pak dali do určování živočichů, což nám teď šlo o něco rychleji, když i Aomine-kun chtěl pracovat, i když s mou pomocí. Před obědem jsme tedy měli všechno určené, ale počasí se ještě pořád nehodlalo umoudřit a po obědě to nebylo o nic lepší. Stále pršelo, i když míň než ráno.
"Co, že jsi to chtěl hrát?" zeptala jsem se, když jsme po obědě umyli a uklidili nádobí.
"Napadly mě piškvorky." řekl Aomine-kun a já jsem přikývla. Hrávala jsem je vždycky s Hitomi o přestávkách. Byly to dost vyrovnané hry, i když jsem na celkové skóre lehce vedla. Nostalgicky jsem si vzpomněla na svůj piškvorkový sešit, který byl popsaný úplně celý. Sice jsem už nějakou dobu nehrála, pokud bych nepočítala hry po internetu, ale těch moc nebylo, pořád jsem si ale pamatovala většinu pastí.
"To zní dobře." řekla jsem s tím nejnevinnějším úsměvem, jakého jsem byla schopna.
"Nepůjdeme na verandu? Je tam vetší světlo a lepší stůl." navrhnul mladík a já jsem přikývla a vydala se tím směrem. Bylo mi nakonec jedno, kde ho porazím.
"Přinesu papíry." řekl mi Aomine-kun a já jsem přemýšlela, jestli to znamenalo jeho sešit do biologie, ze kterého jsme včera trhali. Vydala jsem se ale na verandu a posadila se ke stolu.
Aomine-kun si židli přistrčil hned ke mně a položil před nás papír se slovy: "Můžeš začít." udělala jsem tedy svůj první křížek.
Začali jsme hrát, ale nebyla to nijak dlouhá hra, protože Aomine-kun musel brzy říct: "Asi teď budu chtít odvetu."
"Hodně štěstí." podotkla jsem a ukázala mu, že může začít. Ne že by mu to ale nějak pomohlo, protože brzy znovu prohrál. I tak jsme ale hráli dál a já si mohla připsat další dvě vítězství. Pak se mi ale ztráta pozornosti nevyplatila a já musela zkonstatovat: "Gratuluju."
"Chceš taky odvetu?" zeptal se spokojeně mladík a já jsem s pousmáním podotkla: "Vedu čtyři ku jedné."
"Chceš ještě hrát nebo vymyslíme něco dalšího?" zeptal se Aomine-kun a já přemýšlela, jestli se z toho chce vykroutit. Pokud ale ano tak nemělo smysl ho nutit hrát. Krátce jsem se podívala z okna a povzdechla si. Pořád pršelo a nezdálo se, že by si to počasí rozmyslelo.
"Myslím, že spíš půjdu na chvíli nahoru a natáhnu se." podotkla jsem. Při troše štěstí vážně usnu a přeskočím tak tuhle otravnou část dne. "Kdyby se počasí umoudřilo, tak mi dej vědět." dodala jsem ještě a zvedla se od stolu.
"Chceš zanést nahoru?" zeptal se Aomine-kun po přikývnutí, ale já jsem namítla: "Ne, ale díky." s tím jsem se tedy vydala nahoru a ke svému překvapení jsem skutečně usnula.



Občas už vážně nevím, co sem napsat (pokud je tedy nutné něco vůbec psát) :D, každopádně doufám, že se vám díl líbil.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama