Jednoduchá biologie 27

4. března 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Vzbudila jsem se snad ještě unavenější, než když jsem si šla lehnout. To se ale dalo čekat, protože jsem to tak měla vždycky, když jsem se šla natáhnout. Podle mého mobilu bylo pár minut po čtvrté a já jsem za oknem stále viděla déšť, i když dost slabý. I kdyby ale pršet přestalo, tak už bylo moc pozdě, abychom někam šli. Do večeře navíc bylo docela dost času a tak jsem zapnula notebook, protože knížku jsem měla dole a nechtělo se mi pro ni. Navíc dřímat u nějakého filmu nebo seriálu se zdálo jako dobrý nápad. V notebooku jsem ale samozřejmě měla jen anime a tak jsem si pustila první Narutův film s úmyslem později pokračovat dalším. Už jsem je dlouho neviděla a navíc měli poměrně dobrou délku.
Z dívání a podřimování mě přerušilo zaklepání a za závěsem se objevil Aomine-kun se slovy: "Nečekal bych, že koukáš na Naruta."

Film jsem zastavila a s pokrčením ramena jsem řekla: "Každý máme něco." Nevěděla jsem, jestli se mám kvůli tomu cítit hloupě nebo ne.
"No… Naruto je fajn." řekl mladík a já jsem přikývla. Zatím se nezdálo, že mě bude odsuzovat za to, na co to koukám.
"Jakou část z něj máš nejraději?" zeptal se Aomine-kun a posadil se vedle mě na postel. Copak se opravdu díval na Naruta?
"No…" trochu jsem zaváhala, když jsem si nemohla vybrat mezi otázkou, jestli ho taky sleduje a odpovědí na mou oblíbenou část. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro obojí: "Těch je hodně. No a ty se taky díváš?"
"No jasně. Už od prvních dílů." řekl mi poměrně nadšeně Aomine-kun a i já jsem roztáhla úsměv.
"Já taky." podotkla jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že se zrovna s ním budu bavit o anime.
"Co ještě sleduješ za anime?" zeptala jsem se a rychle jsem to zúžila: "Teda z podobného žánru."
"Mám rád třeba Bleach." odpověděl mi Aomine-kun a můj úsměv se ještě rozšířil.
"Ten taky sleduju." řekla jsem, ale pak jsem to upřesnila: "Teda když běželo, teď už mi zbyla jen manga."
"Já mám raději anime." podotkl Aomine-kun a pak ještě vysvětlil: "V manze je to občas ne úplně jasné, co se děje."
"Souhlasím." přikývla jsem. Kdyby anime Bleache neskončilo tak bych se do mangy nepouštěla. Naopak u Naruto jsem ale byla ráda, že jsem ji dočetla a mám tak od války pokoj.
"A na co teď koukáš?" zeptal se Aomine-kun a já se podívala na noťas.
"Na první film." podotkla jsem a ještě jsem věci uvedla na pravou míru: "Obvykle na fillerové věci nekoukám, ale dostala jsem chuť."
"Můžu se přidat?" zeptal se Aomine-kun, čímž mě trochu zarazil, ale hned jsem odpověděla: "Jasně."
Aomine-kun se pak přesunul blíž ke mně a já jsem tedy pustila film.

"Nepustíme si ještě něco?" zeptal se Aomine-kun po skončení filmu a já se podívala na hodinky.
"Můžeme, ale pak to budeme muset přerušit kvůli večeři." podotkla jsem.
Aomine-kun se nad tím zamyslel a potom navrhl: "Můžeme se dodívat i po večeři. Stejně pořád prší."
Nebyla jsem si jistá, jestli to znamená, že si teď něco pustíme, ale i tak jsem přikývla.
Nakonec to tak skutečně bylo. Dívali jsme se teď a potom i po večeři. Doufala jsem, že to zítra bude lepší, ale jediné, co se změnilo, byla barva mého kolene. Čas jsme alespoň využili k zápisům do pracovního deníku a taky do notebooku, kde jsme, nebo spíš já jsem, dala dohromady větší část projektu. Bylo potřeba ještě minimálně jedno místo, než by se dalo začít pracovat na závěru a výsledcích, ale alespoň nějaké teoretické věci na začátku se napsat daly. Stejně tak i něco o konkrétních živočiších, což jsem nechala opisovat mladíka z atlasů. Původně jsem myslela, že na tyhle věci nebude čas a budu to dělat až doma, ale nakonec to byla jediná věc, kterou jsme mohli udělat. Další den se navíc počasí nijak zvlášť nezlepšilo. Většinu dne jsme tedy strávili nad animem. Čas jsem ale zabila taky kreslením. Věci a zátiší, které jsem ještě mohla v chatě kreslit, mi ale definitivně došly další den, kterým byla sobota a tak už nám začalo do bot téct i obrazně. Jelikož šel můj táta v pondělí do práce, tak jsme zítra mohli odjet nejpozději kolem šesté, abychom byli nějak rozumně doma, takže bychom tu zastávku museli stihnout docela rychle a chtělo by to být sbalení už předtím. Na druhou zastávku jsem navíc mohla rovnou zapomenout, i když byly obě u sebe. Tyhle plány ale byly naprosto k ničemu, pokud by i v neděli pršelo, což se samozřejmě stalo, což znamenalo, že jsme situaci museli vyřešit. Naší první možností byl otcův pokus prodloužit si dovolenou, což skončilo samozřejmě neúspěšně. Dále následovala naše hádka o tom, jestli nestačí, co už máme, což jsem mu ale zamítla. Kdyby mi stačily tři zastávky na to, abych projekt zpracovala, tak jsme mohli odjet už dávno. Na dlouhou chvíli tak zavládlo ticho, než jsem se rozhodla mu připomenout, že mi není deset, takže nás tu docela klidně může nechat. Můj otec měl sice pravdu, že pokud bych si zase něco udělala, tak bez auta se do nemocnice jen těžko dostanu, ale lepší možnost tu stejně nebyla. Naštěstí mi taky pomohla mamka, jejíž názor byl, že to bez táty zvládnu, i když jsem byla zřejmě odsouzená volat každý večer, aby se o tom ujistili. To ale byla jen malá cena za to, že projekt doděláme. Nakonec jet zpátky domů a o víkendu zase zpátky se mi vážně nechtělo. Doufala jsem, že se na to Aomine-kun bude dívat podobně, i když to znamenalo dost komplikací. Než jsme se ale s tátou mohli definitivně dohodnout, tak jsem potřebovala vědět, jestli nebude mladíkovi vadit, že tu zůstaneme déle. Když jsme se tedy s tátou přestali dohadovat, tak jsem šla za mladíkem.
"Aomine-kun?" oslovila jsem ho, abych na sebe upozornila.
"Děje se něco?" zeptal se mě mladík, kterého jsem vyrušila od čtení časopisu a udělal mi na posteli místo k sezení, ke kterému mě vyzval slovy: "Posaď se."
Sedla jsem si tedy za ním na postel a váhavě jsem začala: "No… jde o to, že jsme nestihli, co jsme měli."
"Takže co s tím uděláme?" zeptal se mladík a tak jsem váhavě řekla: "No teoreticky bychom tu mohli zůstat déle, ale táta každopádně pojede do Tokya, protože musí do práce."
Aomine-kun překvapivě vypadal dost spokojeně a usmíval se, když z něj vypadla otázka: "Vážně?"
Než jsem mu na to stihla odpovědět tak ale dodal: "Ehm… a na jak dlouho si to představuješ?"
Tohle byla jedna z věcí, nad kterými jsem už přemýšlela a s tátou jsme je probrali, ale ani tak to nebyla jednoznačná odpověď: "Těžko říct. Táta by pro nás mohl přijet nejdřív v pátek večer, protože moje máma si na dlouhé cesty netroufá, ale nevím, jak jsou na tom tvoji rodiče."
"Myslím, že máma ani nemá řidičák a táta je věčně v práci." řekl Aomine-kun a já zamyšleně pokývala hlavou. Ve skutečnosti jsem nečekala, že by pro nás mohli přijet, protože jsem předpokládala, že budou v práci.
"No a nebude tedy vadit, když zůstaneme do pátku?" zeptala jsem se proto váhavě. Aomine-kun měl jistě lepší program na prázdniny než sledovat anime a lovit v řece bezobratlé.
"V pohodě." prohlásil Aomine-kun až překvapivě spokojeně a tak jsem je přikývla a řekla: "Dobře." Musela jsem to jen jít říct otci. Z nějakého důvodu jsem ale neměla pocit, že z toho bude mít radost.



Tak jejich pobyt se protahuje a tentokrát bez tatíka, což se Aominemu očividně líbí a já doufám, že vám taky. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 5. března 2017 v 18:35 | Reagovat

...no komu by se to nelíbilo že? :D:D:D

mimochodem musím ti pochválit design <3 jak jsi to udělala máš to bezvadné :) a navíc je tam Ao... jupííí
Krásný fakt :)

2 IceSun685 IceSun685 | 5. března 2017 v 19:40 | Reagovat

[1]: Myslím, že s designem trochu přeháníš. Pořád je to takové jednoduché, třeba oproti tvým propracovaným, ale mě jde tvorba tohoto typu jen na papíře :-D Každopádně už tam byl Kise až moc dlouho, takže to chtělo změnu (teď už si jen na to musím zvyknout :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama