Jednoduchá biologie 28

11. března 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Můj otec se rozhodl s mladíkem zajet na nákup a tak jsem dala dohromady seznam věcí, které budeme potřebovat. Nedělala jsem si žádné iluze o tom, že bychom se ve vaření střídali, i když aspoň malá pomoc by nezaškodila. Na druhou stranu by mi ale ani moc nevadilo, kdybych na to byla sama. Už to nakonec byl víc jak týden, co jsem byla v chatě s těmi dvěma a ještě ke všemu jsem byla dost omezená v pohybu. Jsem celkem velký introvert, co je rád sám, takže jsem měla už trochu ponorkovou nemoc. Bylo jen dobře, že Aomine-kun nebyl příliš komunikativní, protože kdyby po mně chtěl, abych si s ním neustále povídala, tak bych ho měla brzy chuť zabít. I tak jsem ale už docela postrádala samotu a taky sprchu, takže jsem docela uvítala, když oba odjeli do obchodu. Měla jsem tak chvilku pro sebe.
Venku už skoro nepršelo, ale to bylo celkem jedno, protože já jsem se plánovala umýt. Věci na umytí jsem si ale i tak nachystala mimo dohled cesty, pro případ, že by se brzy vrátili. Pořád to byla dost mizerná sprcha, ale mít po několika dnech umyté vlasy byl spásný pocit. Byla jsem jen ráda, že se mi zase až tak moc nemastily, jinak by to bylo k nevydržení.

Když jsem už byla čistá, tak jsem neměla nic dalšího, co bych mohla dělat a tak jsem si alespoň našla nějaké sušenky a pohodlně jsem se usadila u knížky. Rozhodně bylo fajn být chvíli úplně sama. Nejen někde v místnosti, ale v celé chatce. O to víc mě zklamalo, když se ozval můj mobil. Chvilku jsem dokonce zvažovala, jestli to mám brát, ale volala Hitomi, které jsem to nemohla udělat. I přes skutečnost, že jsme se už skoro nevídaly, to stále byla moje nejlepší kamarádka.
"Ahoj." pozdravila jsem ji do telefonu, když jsem se vnitřně smířila s tím, že moji nabytou samotu naruší.
"Ahoj." ozvala se dívka poměrně vesele.
"Zdá se, že máš docela dobrou náladu." podotkla jsem a očekávala jsem dívčinu odpověď.
"To proto, že už jsem doma." poskytla mi ji Hitomi a já jsem se nad tím musela zamyslet. Když jsme mluvily naposledy, tak jsem odtušila, že na táboře bude celé prázdniny.
"Neměla jsi být na táboře?" zeptala jsem se tedy.
Hitomi podle všeho na tuhle otázku čekala, protože pohotově odpověděla: "Nevím, jestli pršelo i u vás, ale tady byly dost dobré bouřky, které nám vyplavily tábor. Díky tomu si pro všechny přijeli rodiče a tak bych možná mohla i přijet za tebou."
V tu chvíli jsem si povzdechla, protože jsem pro dívku měla špatnou zprávu: "Bohužel pršelo i tady, což znamená, že můj biologický projekt se trochu protáhne."
"To snad ne!" vyhrkla dívka nespokojeně, ale pak dodala: "A kdy se teda vracíš?"
"Zřejmě v sobotu na oběd." odpověděla jsem tedy a spěšně jsem dodala: "Táta pro nás nemůže přijet dřív a jiný odvoz nemáme."
"Tak moment!" přerušila mě dívka. "To znamená, že budeš týden sama se svým spolužákem na bohem zapomenutém místě?"
"Není to bohem zapomenuté místo." namítla jsem s protočením očí.
"Fajn, ale budeš s ním sama ne? Do teď jsem myslela, že tam máš rodiče." podotkla Hitomi a já tedy uvedla vše na pravou míru: "Měla jsem tu tátu, ale musí do práce, takže nás tu nechá."
"Takže s ním budeš sama." řekla dívka téměř vítězoslavně.
"Jsi hrozná." podotkla jsem tedy a raději jsem téma stočila zpátky k návštěvě: "Takže v tu sobotu je nějaká šance, že přijedeš?"
"Neboj, napíšu ti, v kolik mě můžeš vyzvednout na nádru." podotkla dívka a nezapomněla mi připomenout: "Mezitím mi můžeš poslat tu jeho fotku."
Protočila jsem při jejích slovech oči a namítla jsem: "Je to jen spolužák a já už teď budu muset jít."
"No tak zatím." řekla dívka trochu zklamaně.
"Ahoj." odpověděla jsem a mobil jsem odložila. Zbytek osazenstva chaty se už nakonec vrátil s nákupem.

Když se Aomine-kun objevil ve dveřích, tak vypadal, jako by ho srazilo auto. Opatrně jsem se ho tedy zeptala: "Není ti nic?" Odpověděl mi jen zavrtěním hlavou a pak zmizel ve dveřích do kuchyně. Zmateně jsem se tedy podívala na mého otce, který ale můj pohled záměrně ignoroval. Nijak jsem to ale nekomentovala a nechala jsem ho odejít. Nejspíš šel uklidit věci do ledničky a potom se sbalit, protože už bylo dost hodin.
Táta se pak skutečně za několik minut objevil se svými věcmi a tak jsem se na něj usmála a nechala se obejmout.
"Dobře dojeď." řekla jsem mu a táta se na mě usmál.
"Pořád nám volej ano?" připomněl mi, a i když jsem se neubránila protočení očí, tak jsem mu to potvrdila slovy: "Jistě."
Dostala jsem ještě pusu na čelo, než táta vyrazil ze dveří. Venku už jen trochu mrholilo, ale spíš bylo pod mrakem. Kdyby bylo včera aspoň takhle tak jsme tu vůbec nemuseli zůstávat.
"Ahoj, zlatíčko." řekl ještě můj otec a já se na něj jen usmála. Za chvíli jsem pak slyšela motor auta. Teď už to bylo jen na mě a mladíkovi, který se krátce po otcově odjezdu vydal ven. Já jsem tedy šla udělat něco k jídlu. Aomine-kun se vrátil právě ve chvíli, kdy jsem končila.
"Ahoj." pozdravil mě mladík a přisedl si.
"Ahoj." řekla jsem mu a přistrčila k němu jeho talíř.
"Díky. Vypadá to hezky." řekl mi mladík a já jsem s úsměvem odpověděla: "Není zač." než jsem řekla: "Itadakimas." a taky jsem se pustila do jídla. Potom jsme už nemluvili, dokud jsme oba nedojedli.
"Já to umyju." nabídl se pak Aomine-kun a tak jsem souhlasila: "Dobře." Nakonec já večeři nachystala.
Aomine-kun se pak vydal s kbelíkem pro vodu a tak jsem se přesunula na verandu, kde jsem se znovu začetla do knihy.
Mladík se po umytí nádobí objevil na verandě s otázkou: "Co koleno a kotník?"
"Docela to jde." řekla jsem trochu neurčitě. Sama jsem si nebyla jistá, jak to vlastně mám vyjádřit. Ani jedno mě nebolelo, teda pokud jsem nedělala hlouposti, ale koleno bylo pořád barevné a na nohu jsem nemohla šlápnout.
"Je dobře, že ti táta odjel. Až se oteplí, nebudeš se muset pařit v dlouhých kalhotách." podotkl Aomine-kun a já se pousmála.
Musela jsem uznat, že měl pravdu: "To jo."
"Co budeš dělat zbytek prázdnin?" zeptal se mě pak Aomine-kun, čímž mě trochu překvapil.
"No…" vypadlo ze mě nejprve zamyšleně. Vlastně jsem nad tím ani neuvažovala. Teď ale zřejmě byla vhodná chvíle. "Vynahradím Aye svou nepřítomnost. Samozřejmě pokud budu moct aspoň chodit." zasmála jsem se nakonec.
"Kamarádka?" zeptal se Aomine-kun a já se nemohla neusmát.
"Ta nejlepší." podotkla jsem pobaveně, ale pak jsem ještě dodala: "Už ses s ní viděl. Byla první, kdo tě u nás přivítal."
"To je fajn." řekl Aomine-kun a já se znovu usmála. Bylo to fajn. Na Ayu byl spoleh, že mě vždycky ráda uvidí, což dovedlo zlepšit náladu po nevydařeném dnu. Aomine-kun pak odešel a tak jsem se vrátila ke knize.
Mladík se pak už nevrátil, takže jsem si četla až do deseti, kdy jsem se šla umýt a pak spát.



Tak a jejich samota začala. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama