Jednoduchá biologie 29

18. března 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila kolem osmé. Už to bylo dlouho, co jsem měla budík permanentně vypnutý, ale i tak jsem se pořád budila relativně brzy. I tak jsem ale vstala a převlékla jsem se. Dolů jsem se přesunula co nejtišeji, abych mladíka nevzbudila. Naštěstí měl ale hodně dobré spaní a tak jsem se šla rovnou ven umýt. Všude bylo dost mokro, ale dnes už naštěstí nepršelo. Pokud by to tak zůstalo i odpoledne, tak bychom snad mohli jít k jezeru nasbírat vzorky. Doufala jsem jen, že se ještě trochu roztrhají mraky, aby nás nepřekvapil déšť.
Když jsem pak nachystala snídani, tak jsem se rozhodla mladíka nebudit a raději jsem se přesunula na verandu, kde jsem si sedla s knížkou.

Kolem půl jedenácté, jsem slyšela mladíka, který se už očividně vzbudil. Nechala jsem mu ale prostor. Po několika minutách se nakonec objevil na verandě a řekl: "Dobré rá…" pak to ale opravil na: "Ahoj."
"Ahoj." vrátila jsem mu tedy pozdrav a usmála jsem se na něj.
"Možná by bylo lepší, kdybys mě vzbudila." podotkl mladík a já jsem překvapeně zvedla obočí.
"No… když teď vaříme každý den, tak dopoledne práce padá, tak nebyl důvod." prohlásila jsem tedy a odložila jsem knihu. Už bylo načase jít vařit oběd.
Aomine-kun vypadal, že mu moje odpověď vyhovovala, protože se usmál a šel ven, nejspíš aby se umyl. Já jsem se tedy vydala do kuchyně, abych začala připravovat oběd.
Mladík se brzy vrátil a zeptal se mě: "Můžu ti nějak pomoct?"
Nabídka to sice byla milá, ale já pomoc s ničím nepotřebovala a tak jsem s úsměvem odmítla: "Není potřeba, ale díky za nabídku."
Aomine-kun tedy odešel do obýváku a já pokračovala v přípravách oběda, u kterých jsem si ve volných chvílích četla.
Oběd pak byl hotový kolem jedné, takže jsme ve dvě vyrazili k jezeru, kde jsme vzali vzorky i z blízkého potůčku, který byl po vydatných deštích o dost větší než při naší první zastávce. Byly to ale naše poslední vzorky z terénu, takže jsme mohli půjčené gumáky a tácy slavnostně hodit do krabic. Další den jen zbývalo určit živočichy a dopsat projekt i deník, takže jsem usínala navýsost spokojená. Pozitivní navíc bylo, že moje modřina se už zbarvila do žlutohněda, nebo možná zelena, což znamenalo, že brzy zmizí. Navíc jsem přešla z toho, že jsem zraněnou nohu pokládala na zem kvůli stabilitě k přenášení váhy. Pořád jsem sice nohu šetřila, ale už jsem přidávala trochu neohrabané pajdavé kroky, což mě neskonale těšilo. Při troše štěstí tak budu moct brzy chodit. Možná tak zbývající dny nebudou tak únavné. Zítra nakonec bude teprve středa a my měli všechno hotové.

Další den jsem se vzbudila už v šest, ale rozhodně jsem nehodlala vstávat. Otočila jsem se tedy na druhou stranu a pokusila jsem se usnout
Nakonec jsem tedy dřímala a polehávala až do půl desáté, než jsem se oblékla, učesala a vyrazila potichu dolů.
Aomine-kun ale na posteli neležel, což mě celkem překvapilo. Obvykle jsem to nakonec byla já, kdo vstával dřív.
Mladíka jsem tedy našla v kuchyni u stolu a tak jsem ho pozdravila: "Dobré ráno, Aomine-kun."
"Dobré ráno." odpověděl mladík s úsměvem a já jsem stále o berlích vyrazila nejprve ven, abych provedla ranní hygienu, než jsem se k němu přidala u snídaně. Na chvíli jsem se zamyslela, jestli na sobě před chvílí neměl něco jiného, ale nakonec jsem to pustila z hlavy a raději jsem se najedla.
"Co kdybychom se šli po obědě vykoupat? Odnesl bych tě." navrhnul u jídla Aomine-kun a já se nad tím musela zamyslet. Voda asi bude celkem studená, ale nemusela jsem v ní nakonec být dlouho.
"K jezeru?" zeptala jsem se tedy, i když to byla nejspíš jediná logická volba.
Aomine-kun přikývl a pak dodal: "Vypadá to, že dneska bude zase pěkné horko."
"To ano." souhlasila jsem a vrátila jsem se k jídlu.
"No a co na to koupání říkáš?" zeptal se mě mladík a já jsem se překvapeně podívala. Vždyť jsme se domlouvali na místě koupání. To přece byl souhlas ne?
"No ano." dodala jsem tedy a čekala jsem, jestli mu to stačí.
Aomine-kun vypadal, že se mu v příští chvíli radostí rozletí hlava, ale řekl jen: "Bezva." a tak jsem to nekomentovala a raději jsem se vrátila k jídlu.
Mladík se po snídani vydal do obýváku odpočívat a tak jsem umyla nádobí ve vodě, co zbyla od večeře, a usídlila jsem se na verandě s knihou, kterou jsem už měla skoro dočtenou. Na dece u vody asi budu muset mít jinou zábavu, jestli jsem nechtěla knihu rovnou dočíst. Mohla jsem si tam ale kreslit, což byla příjemná aktivita kdykoliv. Dokonce jsem to zvažovala i teď, ale nakonec jsem zůstala u knihy a potom jsem šla chystat oběd.
Aomine-kun si toho zřejmě všimnul, protože se ke mně v kuchyni přidal a zeptal se: "Nepotřebuješ nějak pomoct?"
Rozhodně to nebylo tak, že bych to nemohla zvládnout sama, ale pokud hodlal pomáhat, tak jsem toho hodlala zneužít.
"To by bylo fajn." řekla jsem tedy a na tváři se mi roztáhl asi trochu škodolibý úsměv, když jsem mu podala nůž. Nakonec náš projekt už byl hotový a já jsem od něj kromě donesení k jezeru, což bych mohla i oželet, nic nepotřebovala.
"Co všechno je třeba nakrájet?" zeptal se tedy Aomine-kun a já jsem si byla jistá, že se můj úsměv ještě prohloubil.
"No krájení jako takové je až na konci." podotkla jsem a uhnula jsem stranou, aby viděl na celé kuře.
Aomine-kun si tedy vzal nůž a tak jsem se posadila ke stolu a jen jsem sledovala mladíkův boj s kuřetem. Byla to docela zábavná podívaná, protože to Aomine-kun zřejmě nikdy nedělal. Vedl si ale docela dobře a tak jsem ho jen pozorovala. Jeho chlapská hrdost mu zřejmě nedovolovala se zeptat na rady, což z mého úhlu pohledu byla hloupost. Každý nakonec uměl něco jiného a zeptat se na něco, co nevím, jsem za slabost nepovažovala. Tohle ale byla jeho věc a tak jsem ho nechala se trápit a po úspěšném dokončení práce jsem řekla: "Díky. Zbytek už zvládnu sama."
"Dobře, ale kdyby něco… Byla to hračka." odpověděl mi Aomine-kun s takovým tím výrazem, který říkal: já jsem nejlepší. Měla jsem v tu chvíli trochu problém, abych se nezačala smát, protože jeho bezradnost při zpracovávání kuřete byla dost zřejmá. Nakonec jsem ale omezila jen na cukání koutků a přikývnutí.
Aomine-kun zůstal opřený o linku a to blízkou sporáku, který jsem potřebovala, a tak jsem co nejcitlivěji dodala: "Jsem ráda za tvou pomoc, ale teď tak trochu překážíš."
Mladík se tedy zvedl a vyrazil zpátky do obýváku. Cestou ale ještě podotkl: "A já si to chtěl užít."
Neměla jsem nemenší tušení, co tím myslí a tak ze mě automaticky vypadlo: "Co užít?"
"Nech to být." zamumlal Aomine-kun a vzbudil tak moji zvědavost ještě víc.
"Teď mě to teprve zajímá." podotkla jsem a založila si ruce na hrudi.
"Hm." ozval se jen Aomine-kun a já jsem se zamračila. Odešel do obýváku a mě se za ním nechtělo pajdat a tak jsem to skutečně nakonec nechala být. Možná jsem ale mohla zvážit, že se mu za tu ignoraci nějak pomstím.



Tak projekt je dokončený a začíná jejich soužití bez práce. Zatím to ale nevypadá moc dobře co? :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama