Jednoduchá biologie 30

25. března 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Mojí pomstou byla jen prostá osolená voda, kterou jsem nachystala na stůl. Nebylo to nic extra, ale mohlo to stačit a tak jsem zavolala: "Oběd je hotový!"
Na stůl jsem pak položila dva talíře s jídlem a posadila se.
Aomine-kun se posadil za mnou ke stolu a dokonce se hned napil, což mi vykouzlilo na tváři široký úsměv, když mladík slanou vodu vyprskl.
"Copak?" zeptala jsem se spokojeně a hned jsem dodala. "Nechutná?"
"Za co to bylo?" zeptal se Aomine-kun zřejmě dotčeně a já se usmála ještě víc, když jsem říkala: "To bys měl vědět sám."
Nezdálo se, že by nad tím mladík moc přemýšlel, i když jsem si byla docela jistá, že neví, co myslím, což bylo trochu otravné. Místo toho z něj vypadlo jen: "Možná…" a otočil se na mě. Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že něco chystá a tak se můj úsměv rychle změnil v zamračení.

Aomine-kun pak vykročil ke mně a tak jsem nakrčila obočí a sevřela jsem vlastní sklenici. Zbývající dva kroky byly dost rychlé a tak jsem mu do tváře chrstla obsah sklenice.
Aomine-kun mě stihl polechtat na boku a tak jsem sebou cukla a loktem jsem se samozřejmě prostě musela praštit do stolu. Když se rozdávala nešikovnost a smůla, tak jsem očividně dostala dvojitou dávku.
"Do háje!" zanadávala jsem a loket si protřela. Doufala jsem jen, že mladíka podobná věc už nenapadne. Byly nakonec další způsoby, jak mu to vrátit. Já se bez něj nakonec jen nedostanu moc daleko. Na druhou stranu on umře hlady.
"Promiň." ozval se Aomine-kun kajícně a já zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Vypadal, že je mu to doopravdy líto a tak jsem se malinko usmála a řekla jsem: "Doufám, že teď už jsme si kvit."
Aomine-kun se znovu posadil ke stolu a zeptal se: "Bolí to hodně?" rukou pak jemně přejel po mém lokti. Ten dotek byl překvapivě příjemný. Rychle jsem se ale vzpamatovala a řekla jsem: "Ani ne."
"Myslím, že jsi mě měla zchladit víc." podotkl Aomine-kun a já jsem se zasmála. Potom se mladík pustil do jídla tak jsem to udělala taky. Nakonec už nám to dost vychladlo. Neubránila jsem se ale tomu, abych po očku nesledovala jeho sklenici. Mladík ji nechal na stole, takže bylo dost pravděpodobné, že na to zapomene a prostě se napije. Bohužel to ale neudělal, což ale neznamenalo, že k tomu ještě nemohlo dojít. Nakonec ze stolu jsem vzala jen talíře.
"Uklidím to, klidně si zatím nachystej věci na koupání." nabídl se Aomine-kun a tak jsem mu talíře předala a řekla jsem jen: "Dobře." Než se dostanu nahoru, tak to nakonec chvilku potrvá.
Vydala jsem se tedy do svého pokoje, kde jsem do batohu zabalila deku, opalovací krém, svůj skicák a věci na malování, ručník a taky spodní prádlo, kdybych se potřebovala převléct z plavek, které jsem si oblékla pod oblečení. Na hlavu jsem si pak dala klobouk a vydala jsem se ven tentokrát bez ortézy.
Kromě pádů jsem očividně uměla ještě jednu věc a tou bylo načasování. Aomine-kun se totiž zrovna převlékal do plavek. Co nejtišeji jsem tedy znovu vklouzla za závěs, protože tentokrát jsem s ním rozhovor o převlékání rozhodně vést nechtěla. Zvlášť když jsem ho viděla bez těch trenek. Byla to sice jen chvilka a rozhodně jsem si ho neprohlížela, ale i tak jsem viděla dost, aby mě to nějakou dobu strašilo.
Raději jsem se posadila na postel a doufala jsem, že se brzy uklidním. Dost jsem pochybovala, že by za mnou mladík šel a určitě ne bez zavolání, protože věděl, že jsem se šla převléknout. On naštěstí neměl ponětí, jak dlouho mi to bude trvat, a tak jsem ho mohla nechat nějakou dobu čekat. Nebyla jsem si sice jistá, jestli někdy přestanu být rudá jako rak, ale musela jsem to aspoň zkusit. Nějakou dobu jsem proto zkusila zhluboka dýchat. Podle vrzání schodů šel Aomine-kun dolů už před nějakou dobou a já jsem jen doufala, že mu nepřijde divné, že pořád nejdu.
Nemohla jsem ale nahoře sedět věčně a tak jsem se nakonec vydala dolů.
Aomine-kun seděl v kuchyni a tak jsem dokulhala až ke dveřím a zeptala jsem se: "Můžeme?" do očí jsem se mu ale nepodívala a rovnou jsem se vydala ke dveřím.
"Jasně můžeme jen… zvládneš jít celou cestu?" zeptal se Aomine-kun, což mě trochu zaskočilo. Myslela jsem, že počítá s tím, že ne.
"To asi ne." řekla jsem tedy jednoduše, ale neotočila jsem se na něj.
"V tom případě bych byl rád, kdybych tě mohl nést celou cestu." podotkl Aomine-kun a mě se v tomhle ohledu ulevilo, i když nebyl ani špatný nápad, vymluvit se z toho a nejít vůbec. Bohužel mě ale výmluva s ženskými problémy napadla až teď, i když to podle data možná brzy ani nebude výmluva.
"To já taky." řekla jsem a vzala jsem si sandály. Vzít mě na záda nakonec mohl i u dveří.
Aomine-kun si mě vzal na záda bez řečí a stejně tiše pak proběhla naše cesta, což mi docela vyhovovalo. Už jsem sice byla docela v pohodě, ale i tak jsem se cítila hloupě, kdykoliv jsem si na to vzpomněla. Mladík by nejspíš nebyl tak vstřícný, kdyby věděl, jak jsem ho viděla.
Cesta k jezeru naštěstí netrvala moc dlouho a tak mě Aomine-kun mohl brzy zase položit. Dneska bylo obzvlášť horko a tak jsem byla docela ráda, že jsme u vody, i když jsem si nebyla úplně jistá tím, jestli tam vlezu.
"Díky." řekla jsem a z batohu jsem vyhrabala deku.
Aomine-kun se ničím zvlášť nezdržoval a hned jak vytáhl ručník a vysvlékl se do plavek, tak se rozběhl k vodě, do které skočil. Skoro jsem ani nestihla roztáhnout deku, když už mířil zpátky.
"To bylo rychlé." podotkla jsem a posadila jsem se na deku.
"Vždycky jsem rychlý." odpověděl Aomine-kun a já se tomu pousmála. V tom měl asi pravdu. Potom se mladík posadil vedle mě s otázkou: "Ty do vody nepůjdeš nebo ti třeba mám nějak pomoct, abys nespadla nebo tak něco?"
"Dovolíš?" zeptala jsem se, ale na jeho odpověď jsem nečekala, když jsem mu prohrábla vlasy. Přesně jak jsem si myslela. Voda byla dost studená.
"Myslím, že se nejdřív trochu nahřeju, než půjdu zmrznout, ale pak tvou pomoc ocením." řekla jsem, zatímco na mě Aomine-kun jen koukal.
"Jak chceš. A až si budeš chtít zase šáhnout, klidně si posluž bez dovolení." podotkl Aomine-kun a já jsem s pousmáním nevěřícně zakroutila hlavou. Jeho sebedůvěru bych chtěla mít. Mladík si potom lehl na deku a zavřel oči a tak jsem se vrátila k důvodu, proč jsem si vůbec sedala a sundala jsem si boty. Potom jsem se zbavila i kraťasů a nátělníku. Pokud jsem nehodlala jít v brzké době do vody, tak byla ta nejlepší chvíle se namazat a tak jsem našla svůj opalovací krém. Vlasy jsem si pak zastrčila pod klobouk, abych si aspoň trochu namazala záda, i když to nešlo moc dobře. Při troše štěstí se ale nespálím.
"Mám ti pomoct?" nabídl se v tu chvíli Aomine-kun a já jsem po krátkém zamyšlení musela souhlasit: "Když budeš tak hodný." Nakonec o červená záda jsem stála míň než o jeho doteky a tak jsem mu podala opalovací krém.
Aomine-kun si tedy krém vzal a začal mi ho pomalu roztírat po zádech. Musela jsem uznat, že to bylo opravdu příjemné. Až mi bylo skoro líto, když řekl: "Hotovo." a krém mi vrátil.
"Díky." řekla jsem nejprve a vytrhla se ze zamyšlení. Pak jsem taky dodala: "Kdyby sis ho chtěl půjčit tak klidně. Slunce je dost ostré."
"Není potřeba, ještě nikdy jsem se nespálil." prohlásil Aomine-kun a hned potom se znovu rozběhl k vodě. Vzhledem k tomu, jak rychle z ní předtím vylezl, mě to celkem překvapilo. Nic jsem na to ale neřekla a prostě jsem se rozvalila na dece a klobouk jsem si stáhla do tváře, aby mi nesvítilo do očí.
Aomine-kun se pak za nějakou dobu vrátil a nejspíš si lehl vedle mě. Nic ale neříkal a tak jsem zůstala ležet, dokud mi nezačalo být až moc velké horko. Tehdy jsem se otočila, ale pořád jsem nic neříkala. Vždycky jsem byla spíš typ, co vleze do vody, než že se vyhřívá, ale i tak jsem byla docela spokojená. Nakonec jsem neseděla v chatě, což bylo fajn.
Ještě několikrát jsem se otočila, ale pak už mi vážně bylo až moc velké horko. Posadila jsem se tedy a klobouk jsem odložila stranou.
Aomine-kun nijak nereagoval, jen měl zavřené oči a zřejmě přemýšlel o něčem příjemném, nebo možná dokonce spal, protože se usmíval. Zkusila jsem tedy upoutat jeho pozornost tichým zakašláním. Pokud by skutečně spal, tak jsem ho nechtěla vzbudit.
Mladík naštěstí zareagoval a posadil se, takže jsem mohla říct: "Teď bych ocenila tvoji pomoc."
Téměř hned se postavil a tak jsem se zvedla na nohy i já. Potom jsem se odvážila říct: "Mám prosbu. Odnes mě k vodě a až budeme dost daleko od břehu, abych si nenabila zadek, tak mě do ní hoď."
"Dobrá." řekl Aomine-kun, ale nezdál se být příliš jistý. Tak jako tak mě ale vzal do náruče a odnesl do jezera. Čekala jsem, kdy mě konečně pustí, abych mohla přežít svůj šok z ledové vody, ale už byl dost daleko od břehu a pořád nic. Pak se dokonce zeptal: "Můžu tě pustit?"
"Jasně." řekla jsem jednoduše a pustila jsem se jeho krku. Připravila jsem se na šok z ledové vody, alespoň tedy tak jak to šlo. Kdybych do ní ale měla vejít, tak by možná spíš zapadlo slunce, než bych se odhodlala. Takhle to tedy bylo lepší.
Aomine-kun mě skutečně pustil, což mi způsobilo snad ještě větší šok, než jsem čekala. Nakonec jsem to ale překonala a dokonce jsme si i zaplavali. Později jsme si pak byli zaplavat ještě jednou a já jsem si dokonce stihla namalovat jezero, takže jsem byla s výletem k jezeru maximálně spokojená, když jsme se pak vrátili do chaty.



Mimochodem pokud si nevzpomínáte na to, proč si zasloužil tu slanou vody, tak to bylo proto, že ji v předchozím díle ignoroval, když se ho ptala, co si chce užít. :D
No a ještě jedna otázečka: jste spíš typ, co do vody skočí nebo tam pomaličku nakráčí?

Předchozí díl--------------------------------------------------------------------- Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama