Výstřižky z života otců - Akashi 1/2

23. března 2017 v 16:49 | IceSun685
Tak tedy slíbený Akashi v roli otce, doufám, že splní vaše očekávání. (Musela jsem to rozdělit na dvě části, protože jsem přesáhla 40 000 znaků (má to 45 400) což zamrzí, ale snad to půjde i tak dobře číst)


Dosud nepojmenované dítě: mínus 8 měsíců

Akashi otevřel dveře do bytu a povzdechl si. Dnešek byl obzvláště únavný. Vždycky si myslel, že ho bude studium práv bavit mnohem víc, ale nakonec ho to jen otravovalo. Přál by si, aby už ho měl za sebou a mohl začít pracovat. Pak totiž už nebude závislý na otci a jeho přízni a bude si moct dělat, co bude chtít. Ne, že by plánoval nějakou drastickou změnu, ale bude příjemné vědět, že by ji klidně mohl podstoupit.
Mladík se zmateně rozhlédl po bytě. Bylo odemčeno, takže by tu někde měla být jeho přítelkyně.
"Zlato?" zavolal mladý muž a vyzul se. Z ložnice uslyšel nějaký neidentifikovatelný zvuk. Akashi se trochu zamračil, ale pak se po něm vydal.
"Jsi tady?" zavolal, než nakoukl do ložnice a uviděl tam svou přítelkyni sedět na posteli a objímat polštář. Na její tváři byly slzy, které se pokusila utřít. Akashi se k ní rychle vydal a posadil se vedle ní.
"Co se stalo?" zeptal se mladík a opatrně jí ruku položil na záda. Nesetřásla ji a jen si položila hlavu na jeho rameno.
"No tak." zašeptal mladík napjatě a pokusil se vymyslet, jak by ji měl vlastně uklidnit. Pláč byla iracionální záležitost a všechno, co bylo iracionální, šlo alespoň částečně mimo jeho chápání.
"Věděl jsi…" dostala ze sebe dívka plačtivě. "Věděl jsi, že antibiotika… snižují účinnost antikoncepce?"
Při jejích slovech Akashi ztuhnul a ruka, kterou ji konejšivě hladil po zádech, se zastavila v půli pohybu.
"Doktorka říkala, že… že mi to v lékárně měli říct…" dostala ze sebe dívka a znovu se rozplakala.
"Jen klid." řekl jí Akashi, i když se klidně vůbec necítil. "To se vyřeší ano? Nějak to zvládneme."
"Ale jak?" zavzlykala dívka a zvedla k němu uslzenou tvář. Bylo jí osmnáct. Ještě ani nemohla pít. Tak jak mohla mít dítě?
"Já…" vypadlo z mladíka, ale ani on nevěděl, jak to mají vyřešit. Pokud šlo o něj, tak přicházel v úvahu jen potrat, nebo dát dítě k adopci. Byli moc mladí, aby mohli být rodiče. Pokud si ale dítě bude jeho přítelkyně chtít nechat, tak s tím nemohl nic dělat. Tohle rozhodnutí bylo jen na ní a on ji nechtěl ztratit, takže ji bude muset podpořit v jakémkoliv rozhodnutí.
"Nějak to zvládneme." řekl Akashi nakonec. "Teď se jen musíš uklidnit a pak si o tom promluvíme." dodal mladík a pevněji ji objal. Pokud se potřebovala vyplakat, tak neměl nic proti, ale probírat to teď nemělo smysl.

O něco později

Mladá žena mu ležela v náručí a přemýšlela. Nemluvili spolu a ona věděla, že její přítel čeká, až začne ona. Měla začít, až bude připravená, ale ona si nebyla jistá, jestli vůbec někdy bude. Už ale byla klidná a tak přece jen začala: "Co si o tom myslíš?"
Nebyla to otázka, kterou by si mladík přál slyšet, protože odpověď na to se hledala jen velmi těžce. Měl snad odpovědět popravdě a říct, že dítě nechce? Nebo snad vymyslet něco diplomatického? Akashi nevěděl, jaká je správná odpověď, což se mu rozhodně nestávalo moc často.
"Nevím, co si myslet." řekl nakonec, i když mu bylo jasné, že ani tohle nebyla správná odpověď. Nijak tím dívce nepomohl.
"Já…" začala dívka váhavě. Nevěděla, jak to říct. Znovu se jí do očí nahrnuly slzy, když se zeptala: "Jsem špatný člověk, když to dítě nechci?"
Akashi se zastyděl, když jako první ucítil úlevu, ale pak zesílil jejich sevření a s polibkem do vlasů řekl: "Jistěže nejsi. Jsme jen oba moc mladí. Nejsme připravení být rodiče."
"Půjdu na potrat." zašeptala dívka a stiskla pevně jeho ruku.
"Dobře." přikývl Akashi a zadržel úlevné vydechnutí.

Dosud nepojmenované dítě: mínus 7 měsíců

"Dobré ráno." ozvala se slova, která ho definitivně probudila. Akashi nebyl zrovna nadšený, že byl vzbuzen, ale nedalo se nic dělat. I tak se na manželku usmál a vyhrabal se z peřin.
"Snídaně." řekla mladá žena vesele a podala mu talíř.
"Dneska můžu nadrobit do postele?" zeptal se tedy Akashi a jeho žena se na něj usmála.
"Dneska máš narozeniny." podotkla. Akashi neviděl žádný velký důvod proč slavit, že je zase o rok starší. Zvlášť když loni jeho dvacáté páté narozeniny skoro neslavili a letos by měli nějak zvlášť slavit dvacet šest?
"To budu mít přece i další rok. Není to o nic zvláštnější den, než zítřek." podotkl mladý muž, ale snídaní nepohrdnul.
"To znamená, že nechceš dárek?" zeptala se jeho manželka, aniž by jí jeho neochota slavit nějak zvlášť pokazila nadšení.
Akashi se na ni usmál a potom se natáhl, aby ji krátce políbil. "Myslím, že tohle stačí." podotkl a vrátil se k jídlu.
"Ale já mám pro tebe překvapení." namítla jeho žena a z šuplíku svého nočního stolku vytáhla obálku, kterou mu podala.
Akashi se na ni podezřívavě podíval, ale pak prostě odložil talíř stranou a obálku rozdělal. Vytáhl z ní podivný černobílý obrázek.
"To je…" vypadlo z jejího manžela, ale nějak to nemohl dopovědět.
"Tady ta fazolka je naše dítě." řekla mu tedy a ukázala na část obrázku.
"Ale…" dostal ze sebe jen její manžel. Už nějakou dobu se o dítě snažili, ale nenapadlo by ho, že mu to řekne na narozeniny.
"Mám pro tebe i kravatu." podotkla ještě jeho žena a nechala se obejmout. Akashi se tomu pousmál, ale dodal: "Myslím, že na tohle nemá."
Ozvalo se tiché zasmání, než spokojeně zůstala v jeho objetí. Bála se, že na ní těhotenství půjde vidět, než mu to řekne, ale nakonec to perfektně vyšlo a za dva měsíce tajení to stálo.

Dosud nepojmenované dítě: mínus 4 měsíce

"Nemůžu si vybrat." postěžovala si těhotná žena a odložila stranou svůj seznam.
Akashi ji chvilku jen sledoval, potom vzal do ruky seznam a nevinným tónem namítl: "Kdybychom si nechali říct, co se narodí, tak bys měla poloviční starosti."
Jeho žena se na něj poměrně dotčeně podívala a potom podotkla: "Kdybys mi ty pomohl s výběrem, tak bych teprve měla poloviční starosti."
Rudovlasý muž se tomu pousmál a svou ženu políbil do vlasů. Jeho manželka trvala na tom, že se chce nechat překvapit, zatímco Akashi hořel nedočkavostí, aby věděl, jestli se mu narodí syn nebo dcera. Měl rád věci jasné, ale když nevěděl, jestli to bude holka nebo kluk, tak netušil, jaké má koupit hračky a všechny další věci. Zdálo se, že jediná doopravdy neutrální barva byla bílá a té byl podivný nedostatek.
"Nemůžu ti pomoct vybrat jméno, když ten výběr neustále měníš, lásko. Vždyť tohle je už třetí seznam, za poslední týden." povzdechl si Akashi a sledoval, jak se jeho manželka nespokojeně a snad i trochu uraženě zamračila.
"Tímhle mi nepomáháš." podotkla těhotná žena a její pohled dával najevo, že od něj očekává pomoc hned teď.
"Keitaro." plácl tedy Akashi první jméno, které ho napadlo. Už v tu chvíli ovšem věděl, že udělal zásadní chybu. Nejen, že vybral jen jméno pro případného syna, ale ještě k tomu to jen tak plácl.
"Tohle je důležité! Přála bych si, abys to bral vážně." postěžovala si Akashiho manželka.
"Máš pravdu, promiň." řekl tedy rudovlasý muž už naučenou větu. Poslední dobou ji potřeboval opravdu často.

Keitaro: 1 den

Akashi se spokojeně usmíval. Jeho syn dostal jméno Keitaro přesně jak mladý muž navrhoval. To jméno znamenalo 'požehnání' a rudovlasý muž měl pocit, že jím miminko skutečně je.
"Povedl se nám že?" připomněla se mu manželka a spící dítě mu podala.
"To rozhodně." přitakal Akashi a syna si od ní vzal. Tajně doufal, že budou mít kluka a to se mu také i splnilo, takže mohl být spokojený. Ani holčička by mu ovšem nevadila. Hlavní bylo, že to je jeho dítě a je v pořádku. Navíc už teď bylo poznat, že bude mít přesně tak rudé vlasy jako jeho otec. Nebylo to nijak zvlášť důležité, ale Akashi měl svoje vlasy docela rád a líbila se mu představa, že se mu syn bude alespoň v něčem stoprocentně podobat.
Miminko spokojeně spalo a tak si ho Akashi jen prohlížel. Na synovi samozřejmě nebylo nic, čím by se nějak zásadně lišil od jiných miminek, ale i tak otci přišel nějak výjimečný.
Akashi si uvědomoval, že je jen zaujatý, ale byl si i tak jistý, že jeho syn dokáže úžasné věci.

Keitaro: 3 měsíce

"Pššš…" udělala Akashiho žena už poněkolikáté na plačící dítě a pokusila se s ním pohoupat, aby ho utišila. Nijak valný efekt to ovšem nemělo. Chlapeček se bouchl do ruky, takže teď vytrvale plakal.
Jeho otec mu tedy na ruku přiložil ručník namočený ve studené vodě a začal broukat ukolébavku v dalším pokusu dítě utišit. Tentokrát to ale zabralo o něco víc a dítě se během chvilky naštěstí utišilo.
"Díky za pomoc." zašeptala manželka úlevně a posadila se s dítětem na gauč.
Akashi se na ni jen usmál a přikývl. Nebyl důvod o tom mluvit, navíc ještě zbývalo dítě uspat.
"Půjdeš k tátovi?" zeptala se mladá žena Keitara a i když děťátko samozřejmě nic neřeklo, tak ho i přesto podala manželovi.
"Ahoj, prcku." řekl Akashi, když si dítě ochotně převzal. Bylo docela jedno, kdo z nich s ním bude chodit, dokud neusne, ale Akashi to dělal moc rád a jeho žena oceňovala, že jí chce tak moc pomáhat. Na rozdíl od ní navíc chodil do práce, takže nejen, že s dítětem nebyl tak moc jako ona, ale jakýkoliv čas s ním pokládal za odpočinek. Ona na druhou stranu byla unavená z častého buzení.

Keitaro: 1 rok

Pokojíčkem se ozýval radostný dětský smích a i Akashi se spokojeně usmíval. Jelikož se smích neustále opakoval, tak se Keitarova matka nakonec přece jen podívala do pokojíčku, co tam spolu ti dva vlastně vyvádějí.
Akashi s nekonečnou trpělivostí skládal komín, aby ho Keitaro mohl během chvilky poslat k zemi, což bylo zdrojem jeho veselí.
"Neměl bys ho spíš učit, aby ten komín stavěl, než bořil?" zeptala se tedy manželka, ale její muž jen namítl: "No tohle ho baví víc."
Mladá žena se malinko zamračila. "Nejsem si jistá, jestli je to správný přístup."
"Je mu teprve rok." namítl Akashi na synovu obhajobu, zatímco ho chlapeček tahal za rukáv a ukazoval na kostky, čímž se dožadoval dalšího stavění.
"Já nemluvila o jeho přístupu, ale o tom tvém." podotkla jeho manželka a sledovala, jak Akashi staví kostky.
"Nemyslím si, že na boření kostek je něco špatného." pokrčil rudovlasý muž rameny, zatímco jeho syn znovu shodil věž a začal ho zase tahat za rukáv.
Akashi se tedy znovu dal do stavění nové věže.
"Má tě omotaného kolem prstu a to ještě ani neumí dát dohromady větu." prohlásila Keitarova matka s povzdechem a vrátila se k přípravám oběda.
Akashi se však podíval na syna a přestal stavět, takže ho rudovlasý chlapeček začal znovu tahat za rukáv.
"No možná trochu." přiznal Akashi šeptem, když znovu synovi vyhověl.

Keitaro: 2 a půl roku

"Koukni." řekla Akashiho manželka, ale nebyl to její muž, na koho mluvila, ale jejich syn.
"Jakou to má barvičku?" zeptala se, zatímco rudovlasému chlapečkovi ukazovala červenou kostku.
"Čer…" pokusila se dítěti napovědět mladá žena, ale nezdálo se, že by to k něčemu bylo. Chlapeček se na ni sice díval, ale nijak jinak nereagoval.
"Červenou." řekla nakonec žena a zkusila jinou kostku. "A co tahle?" zeptala se, zatímco ukázala na tu, kterou držel on.
"Ta je?" zkoušela to žena dál a dítě se na ni jen usmívalo.
"Nejsem si jistý, jestli to takhle půjde." podotkl Akashi a vysloužil si od ženy zamračení.
"Tak jen do toho." podotkla a ukázala na syna.
Akashi tedy přikývl a dítě zvedl ze země se slovy: "Půjdeme na procházku, chceš?"
"Jo." ozval se jeho syn a nechal se obléct.
Za několik minut pak vyšli ven z bytu a Akashi vzal syna na ruce, i když to jeho žena neměla moc ráda. Chtěla, aby syn chodil co nejvíc sám a nezvykal si na neustálé nošení. Dneska se to ale Akashi rozhodl porušit.
"Dnes je krásně že?" zeptal se syna, který přikývl. "Podívej se, jak je nebe krásně modré." vybídl chlapečka a sám se podíval na vymetenou oblohu.
"Jo." přitakal jeho syn.
"A co je ještě modré jako nebe?" zeptal se ho Akashi a zatahal ho za mikinu.
"Je tvoje mikina modrá jako nebe?" položil jeho otec další otázku, když dítě mlčelo.
"Jo." odsouhlasil to Keitaro a tak se Akashi zeptal: "A ještě něco?"
"Balon." řeklo dítě.
"Ten, který máš doma?" zeptal se tedy jeho otec.
"Jo." potvrdil chlapeček a ukázal na dopravní značku. "To."
"Jo, značka je taky modrá jako nebe." souhlasil Akashi a nesl chlapce dál.
"A co tohle?" zeptal se Akashi a ukázal na modrý kontejner. "Jakou to má barvu?"
"Takovou." řeklo dítě a ukázalo na oblohu.
"A to je jaká barva?" zeptal se tedy Akashi, a když syn mlčel, pokusil se ho popostrčit: "Mo… mod…"
"Modlá." řekl chlapeček a Akashi se na něj usmál. "Ano, modrá."
Ještě několik minut tedy pokračovali v podobném duchu, než se vrátili domů.
"Jak vám to šlo?" zeptala se hned Keitarova matka, která využila chvíli klidu k úklidu.
"Dobře, učili jsme se modrou a pak zelenou." řekl jí manžel vesele a tak mladá žena chvilku počkala, než donesla dvě kostky odpovídající barvy.
"Jaká je to barva?" zeptala se syna a ukázala mu zelenou kostku. Chlapeček chvilku jen mlčel, ale když jeho máma dál držela kostku, tak řekl: "Jako tláva."
"No ale jaká je tráva?" zeptala se jeho matka, ale odpovědi se moc nedočkala. "A co tahle?" zkusila to tedy s modrou kostkou.
"Jako nebe." řeklo dítě s neochvějnou jistotou.
"No a jakou barvu má nebe?" zeptala se už dost unaveně jeho máma, ale Keitaro jen mlčel.
"No když tak nad tím přemýšlím, tak to asi tak dobře zase nešlo." přiznal Akashi a promnul si bradu. "Aspoň ale ty barvy rozezná ne?"
"Jo na zápisu do školky to určitě ocení." podotkla jeho žena poněkud cynicky.
"No ještě na to máme půl roku." řekl její manžel a podíval se na syna, který donesl svůj modrý míč a řekl: "Jako nebe."

Keitaro: 3 roky

"Budeš k nám chodit do školky?" zeptala se mladá učitelka Keitara, který s úsměvem řekl: "Jo."
"A už se těšíš?" položila učitelka další otázku, na kterou dostala shodnou odpověď: "Jo."
"A řekneš mi, co už umíš?" zeptala se učitelka, a když dítě mlčelo, tak dodala: "Co třeba barvičky? Už je umíš?"
"Jo." řeklo dítě sebejistě a jeho otce polila horkost.
Paní učitelka se ale usmála a vysypala před dítě kostky. "Jaká je tohle barvička?" zeptala se Keitara.
"Jako nebe." odpovědělo dítě s úsměvem.
"No a jakou má nebe barvičku?" zeptala se učitelka a Akashi už přesně věděl, jaká bude odpověď.
"Takovou." prohlásil Keitaro a podal mladé ženě jinou modrou kostku.
"To máš pravdu." řekla učitelka a zvedla žlutou kostku. "A co tahle kostka?"
"Jako sluníško." odpovědělo dítě a učitelka se na něj usmála. Na jeho otce se ovšem podívala se zdviženým obočím.
"On pozná spolehlivě modrou, zelenou, červenou, žlutou, bílou i černou, jen je to nebe, tráva, vlasy, slunce, sníh a tma." podotkl Akashi poraženecky a paní učitelka pokývala hlavou.
"Na tom zapracujeme, co říkáš?" obrátila se na chlapečka, který přikývl. Momentálně byl naprosto spokojený, když si mohl stavět věže z kostek.

Keitaro: 4 roky

"Nebe je modré." řekl Akashi poněkud unaveně.
"Nebe je modré." zopakoval jeho syn vesele.
"Tráva je zelená." pokračoval tedy Akashi a Keitaro to i teď zodpovědně zopakoval.
"Tvoje i moje vlasy jsou červené." řekl Akashi a Keitaro řekl jen: "Vlasy jsou červené."
"Slunce je žluté." řekl Akashi a zatímco jeho syn opakoval, tak si vzal do ruky kostku.
"Jakou má barvu?" zeptal se syna.
"Jako nebe." prohlásilo dítě a Akashi měl chuť modrou kostku vyhodit z okna.
"Jaké je nebe?" zeptal se i tak trpělivě.
"Takové." ukázal syn na kostku v otcových rukách. "Ale jaká je to barva?" naléhal dál jeho otec, ale chlapeček se na něj jen usmíval. Akashi tedy začal znovu odříkávat: "Nebe je modré, tráva je zelená. Jakou barvu má nebe?"
"Takovou." ukázal Keitaro na příslušnou kostku a Akashi na chvíli svěsil ramena.
"Co kdybychom si postavili velikou věž?" zeptal se otec s novým úsměvem.
"Jo." odsouhlasil to Keitaro a tak Akashi navrhl: "Já budu stavět a ty mi budeš podávat kostky, jo?"
"Jo." souhlasilo znovu dítě.
"Dobře, tak mi podej modrou." vybídl ho Akashi a dočkal se správné kostky. Stejně tak jako když chtěl červenou, zelenou i žlutou.
"No vidíš, že to znáš." podotkl Akashi a ukázal na část věže, která měla modrou barvu. "Tak jaká je to barva."
"Jako nebe." řeklo dítě a Akashi se unaveně svalil na zem a na tvář si přitiskl dlaně, zatímco v duchu nadával.
"Jsi smutný?" zeptalo se jeho dítě a Akashi se na něj přiměl podívat skrz prsty. Nic ale neřekl, takže se jeho syn zamračil.
"Nebuď smutný!" poručil mu, ale Akashi prostě zůstal ležet.
"No tak!" rozkřičelo se dítě a pokusilo se s ním zatřást. Když ani to nefungovalo, tak na otce vylezl a sedl si mu na břicho.
"Tatíííí!" zavolal na něj syn, kterému se otcovo chování zřejmě vůbec nelíbilo.
"Jaká je to barva?" zeptal se Akashi a zvedl zelenou kostku. Tentokrát jeho syn ovšem zůstal potichu a jen se na kostku díval.
"No?" pobídl ho deprimovaný Akashi.
"Zelená." řekl tedy Keitaro a otec na něj zůstal hledět. Tohle bylo poprvé, co nedostal odpověď zahrnující trávu.
"A tahle?" zeptal se Akashi s nadějí a zvedl modrou kostku. I teď zůstal Keitaro chvíli potichu než nakonec řekl: "Modrou."
"Konečně." řekl Akashi blaženě a syna objal a dal mu pusu na čelo.
"Půjdeme to ukázat mámě." rozhodl nadšeně a syna za manželkou okamžitě odnesl.
"Lásko." oslovil svou ženu stojící v kuchyni a políbil ji. "Podívej." řekl a před syna zvedl modrou kostku s otázkou: "Jaká je to barva?"
Chlapeček se široce usmál a řekl: "Jako nebe."
Jeho odpověď vyvolala v otci chuť nahlas křičet, nejlépe něco neslušného, zatímco jeho žena si jen povzdechla.
Keitaro se dál spokojeně usmíval a Akashimu to z nějakého důvodu přišlo škodolibé. Změřil si syna zkoumavým pohledem a potom vzal z poličky čokoládu.
"Chceš?" zeptal se Keitara, který hned přikývl, zatímco jeho matka namítla: "Bude oběd."
Manžel ji ale ignoroval a místo toho synovi znovu ukázal kostku a prohlásil: "Tak mi řekni, jakou to má barvu."
"Jako nebe." prohlásil chlapeček a pokusil se čokoládu vzít. Jeho otec ji ale už měl schovanou za zády.
"Bohužel." řekl mu Akashi a podotkl: "To není barva, takže ti nemůžu dát čokoládu."
"Modrou." řeklo tedy dítě a Akashi mu čokoládu podal.
"On to dělá schválně." řekl zdrceně své ženě, když syn odběhl, aby mu snad čokoládu někdo nevzal.
"Strávil jsem víc jak rok a půl tím, že jsem ho učil barvy. Každý den to byla aspoň tak hodina. To je víc než pět set čtyřicet sedm hodin, což je zhruba dvacet tři dní. Takže jsem strávil skoro měsíc života tím, že jsem ho učil něco, co schválně říkal špatně!"
"I tak ho máš ale pořád rád ne?" zeptala se manželka s velmi chápavým výrazem. I ona se velmi často snažila syna naučit barvy.
"To jo, ale momentálně bych ho nejraději vyhodil z okna." podotkl Akashi ponuře.
"Nechápu, že to tak dlouho vydržel." prohlásila jeho manželka zamyšleně. "Vím, že to pro něj byla hra, ale i tak."
"Je to malá potvora." podotkl Akashi tiše. Jeho syn si velmi snadno zapamatoval, když rodičům uniklo nějaké nevhodné slovo a pak ho moc rád připomínal.
"No to rozhodně, ale taky umí počítat do třiceti. Pozná dokonce některé znaky v knížce, když mu předčítám." podotkla Akashiho žena ustaraně.
"Jen si přesně pamatuje, co je v té knížce. Chce je přece neustále číst." pokrčil rameny Akashi.
Jeho žena ale namítla: "Koupila jsem novou knížku o jednom štěněti, a když jsem začala číst a dostala se k znaku pes, tak ho řekl, než jsem to přečetla. Zdaleka to taky nebyl jediný znak, který za mě přečetl. Vždycky prstem ukazuju, kde jsem. Myslím, že se to naučil takhle."
"Hmmm…" ozvalo se zamyšleně od Akashiho, který se následně vydal pryč z kuchyně.
"Kam jdeš?" zeptala se ho manželka zaraženě.
"Koupit novou knížku." prohlásil tedy Akashi a odešel.

Keitaro: 5 let

"Budeme si číst?" zeptal se chlapeček svého otce a Akashi tedy odložil stranou svoje podklady do práce. Případ, na kterém momentálně pracoval, byl už nějakou dobu dost nahnutý, ale Akashi si byl jistý, že jeho klient vyhraje soudní vyrovnání, takže si pauzu mohl dovolit, i když měl zítra soud.
"Tak si vyber knížku." pobídl chlapce Akashi.
Jeho syn tedy vytáhl jednu obzvláště velkou encyklopedii.
"Nechceš raději pohádku?" zeptal se Akashi, ale knihu si vzal ještě předtím, než syn nesouhlasně zavrtěl hlavou.
V encyklopedii s názvem Země byla záložka na straně sto deset. Byla tam z dobrého důvodu, protože právě tam skončili se čtením včera.
"Táta ale dneska musí ještě pracovat, takže jen jednu stanu ano?" upozornil chlapce Akashi a knihu si rozložil na stole, zatímco mu syn vylezl na klín.
"Tyhle znaky neznám." řekl chlapec pomalu místo odpovědi a podíval se na otce s otázkou: "Co je to?"
"Jsou to znaky pro slovo zvětrávání." odpověděl Akashi, ale synovi to nestačilo: "A to je co?"
"No to se dozvíš, až si to přečteme." podotkl Akashi a tak Keitaro začal pomalu číst. Většinu znaků byl schopný přečíst, ale občas potřeboval, aby mu je přečetl otec a často se hned zeptal i na jejich význam. Akashi by ovšem dal ruku do ohně za to, že ještě nikdy nemusel žádné slovo vysvětlovat dvakrát.



Tak tedy konec první části (nebojte, ta druhá půjde rychleji).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama