Výstřižky z života otců - Akashi 2/2

23. března 2017 v 16:50 | IceSun685


Keitaro: 6 let

"Jak ses měl ve škole?" zeptal se Akashi, když se vrátil večer domů z práce.
"Nudil jsem se." řekl chlapeček, který měl očividně špatnou náladu.
"A stalo se ještě něco?" položil Akashi další otázku trochu podezřívavě, protože i jeho manželka se tvářila poněkud nesvá.
"Učitelka si na něj stěžovala." povzdechla si jeho žena a tak se Akashi otočil na svého syna s otázkou: "Tys něco provedl?"
"Rozbrečel jsem spolužáka." řekl rudovlasý chlapec, ale znělo to spíš, jako by se chlapec cítil dotčeně než provinile.
"Co se stalo?" zeptal se tedy Akashi mírně. Zatím nevěděl, o co šlo, takže nemohl chlapce kárat za špatné chování.
"Měli jsme matematiku a paní učitelka vysvětlovala sčítání. Počítala jablka a přitom ani žádné neměla. Chvíli jsme počítali všichni spolu a pak jsme si měli dávat příklady ve dvojicích. Můj spolužák byl ale vážně špatný. Řekli mi, že jsem zlý, když mu dávám moc těžké příklady, tak jsem mu řekl, že je moc hloupý." vysvětlil rudovlasý chlapec dotčeně. "Potom se rozbrečel."
"Aha." vypadlo nejprve z Akashiho. Nebyl si jistý, jaký byl správný výchovný postup v takovéto situaci. Co se mladík stal otcem tak neustále zjišťoval, že jeho obvyklá rozhodnost a sebejistota v podobných případech vyrazily na dovolenou, zatímco i při těžkém soudním procesu si vždy věděl rady.
"No víš, takové věci nemůžeš svým spolužákům říkat." prohlásil nakonec Akashi nejistě.
"Ale on je vážně hloupý!" namítl Keitaro dotčeně. "Jen jsem ho nechal sčítat dvacet pětek. A on to vůbec nevěděl, navíc když jsem mu řekl, že výsledek je sto, tak ani nevěděl, co je to sto!"
"On ale není hloupý, jen ty jsi o dost chytřejší než ostatní." řekl Akashi váhavě.
"Opakem chytrý je hloupý, ne? Takže když jsem oproti němu chytrý, pak je hloupý." namítlo dítě a naštvaně nafouklo tváře.
"Jenže ty jsi výjimečně chytrý." prohlásil Akashi s povzdechem. "Ostatní budou potřebovat víc času, než tě doženou."
"Proč tedy nemůžu chodit do školy s těmi, co jsou na tom jako já?" zeptal se Keitaro dotčeně.
"S maminkou jsme o tom už mluvili. Jsi výjimečný a takových dětí moc není, ale potřebuješ být se svými vrstevníky." pokusil se syna přesvědčit Akashi. Sám neměl příliš normální dětství a tak chtěl, aby si jeho syn užil bezstarostná dětská léta s kamarády tak dlouho, jak to jen bude možné.
"Já si s nimi ale nerozumím." namítl Keitaro a jeho otec si povzdechl. Ani on si příliš nerozuměl se svými vrstevníky. Tedy až na pár výjimek.
"Uvidíš, že časem najdeš kamarády, se kterými si budeš rozumět. Jen nesmíš svým spolužákům říkat, že jsou hloupí." pokusil se přesvědčit syna, který zdráhavě přikývl.

Keitaro: 8 let

Rudovlasý chlapec se posadil s vážným výrazem před otce, který ho chvilku jen po očku sledoval, zatímco se věnoval přípravě na zítřejší proces. Akashi ještě nikdy případ neprohrál. Obvykle se snažil vyjednat dohodu, ale pokud selhala, tak musel věnovat poněkud větší úsilí k tomu, aby případ vyhrál, což byl tento případ.
"Potřebuješ něco?" zeptal se Akashi svého syna, který dál trpělivě seděl a čekal. I když bylo chlapci jen osm, tak se choval až překvapivě rozumně. Akashi předpokládal, že je to díky jeho intelektu a také proto, že si víc než se svými vrstevníky rozumí například s učiteli, což bylo trochu znepokojivé. Ani Akashi v jeho věku ovšem neměl moc kamarádů.
"Ve škole si máme vybrat nějaký kroužek na středeční odpoledne." podotkl Keitaro a položil na stůl mezi sebe a otce jejich seznam.
"No jsem si jistý, že si vybereš něco, co pro tebe bude dobré." prohlásil Akashi zamyšleně. "Nevidím důvod, proč ti výběr nějak omezovat."
"O to nejde." povzdechl si chlapec a podepřel si bradu rukou. "Já nevím, co si vybrat."
"Takže chceš, abych ti výběr zúžil?" zeptal se Akashi trochu váhavě. Nechtěl ho do ničeho tlačit, tak jak to dělal jeho otec jemu.
"Spíš poradit." řekl chlapec nešťastně a seznam přistrčil otci s otázkou. "O co ses zajímal ty?"
"No…" zamyslel se Akashi. "Když jsem byl malý, tak jsem hrál na klavír a housle, taky jsem jezdil na koni, hrál shogi a chodil na basket. Líbí se ti něco z toho?"
"Shogi, ale ty tam nejsou." prohlásil chlapec a Akashi si seznam prošel. Převažovaly především sportovní kroužky.
"No a co basket? Já jsem v něm byl dobrý." navrhl tedy Akashi. Z věcí, které vyjmenoval, se jeho syn věnoval jen klavíru, protože ho měli doma a rodiče ho na něj naučili. Nebylo to ale nic, co by dělal nějak moc často.
"Nemám rád sporty." podotkl chlapec a zamračil se.
"Proč ne?" zeptal se tedy Akashi. Syn mu nikdy nějak nemotorný nepřišel.
"Když máme tělocvik, tak si mě nikdy nikdo nevybere. Vždycky zůstanu až nakonec. Občas se hádají o to, kdo bude začínat vybírat ne proto, aby si vzali toho nejlepšího, ale aby se ujistili, že na ně nezbudu." postěžoval si mladík nešťastně. Tohle bylo něco, co Akashi ani nevěděl. Syn se mu nikdy nesvěřil s tímhle problémem. Keitaro ale obecně nerad mluvil o věcech, které mu nejdou. Akashiho mohlo alespoň utěšovat, že když už se svěří, tak je to jemu a obvykle syn odchází s radou spokojený.
"Je to proto, že ti nejdou míčové hry?" zeptal se opatrně Akashi. Pokud věděl, tak na tom jeho syn se sporty nebyl nijak špatně. Přinejmenším z atletiky měl velmi slušné známky.
"Asi nejsem dobrý týmový hráč. Přitom se snažím. Oni ale nikdy neposlouchají, když jim něco řeknu." postěžoval si Keitaro smutně.
Akashi se ale sám pro sebe pousmál. "Vymýšlíš strategii, aby hráli líp, a oni se jí neřídí, že?" zeptal se.
"Přesně!" vyhrkl rudovlasý chlapec dotčeně. "Určitě by hráli líp, kdyby to udělali."
"Já vím. Taky jsem to dělával. Tvoji spolužáci to ale ještě neumí docenit." prohlásil Akashi a synka pohladil po vlasech. "Co kdybys tedy začal chodit do čtenářského kroužku? Čteš přece rád."
"To jsem i chtěl, ale pak bych musel číst ty knížky, které vybrali a ten výběr se mi nelíbí." namítl chlapec, kterému očividně pořád leželo v žaludku předchozí téma.
"No ale ty čteš rychle, takže tě pak učitel určitě nechá číst to, co si vybereš. Navíc nemůžeš vědět, jestli tě ty knížky nakonec nebudou bavit." namítl Akashi a jeho syn se nakonec přece jen usmál.
"Díky, tati." řekl Keitaro a ještě otce objal, než i s papírem odešel.

Keitaro: 12 let

Akashi dnes odešel z práce dřív, aby mohl vyzvednout svého syna ze školy. Byl to jeho první školní den na Teiko a vzhledem k tomu, že Keitaro neměl zatím moc štěstí na kamarády, tak Akashi doufal, že se to tady zlepší.
Rudovlasý muž z toho byl poměrně nervózní. Potom ale uviděl, jak se jeho stejně rudovlasý syn blíží s velkým úsměvem.
"Zdá se, že jsi měl dobrý den." podotkl Akashi, když ho syn krátce objal.
"Jo." přitakal chlapec a vydal se s otcem domů.
"Takže nová škola se ti líbí." zhodnotil to Akashi s úlevou, která na něm šla i částečně vidět.
"Je skvělá." podotkl Keitaro a Akashi se na něj chvilku zmateně díval. Jeho syn ještě nikdy nemluvil o škole takhle moc pozitivně.
"Takže se stalo něco dobrého?" zeptal se jeho otec zvědavě a jen doufal, že synovi nadšení vydrží co nejdéle.
"Když jsem přišel do třídy, tak jsem nevěděl, kam si sednout, ale byl tam jeden kluk, co se na mě usmál, když jsem přišel blíž. Byl opravdu přátelský a taky docela chytrý. Myslím, že by to mohl být můj první kamarád. Sedl jsem si tedy do vedlejší lavice a o přestávkách jsme si povídali a myslím, že jsme si rozuměli." vyprávěl Keitaro nadšeně a Akashimu poskočilo srdce radostí.
"Věděl jsem, že si najdeš kamarády." řekl tedy jeho otec s úsměvem. Už nakonec bylo načase, aby na nějaké narazil.

Další den

Akashi nemohl mít lepší náladu. Pro svého klienta vyjednal dobrou dohodu a jeho syn byl včera ze studia na Teiko přímo unešený, což Akashiho hrálo u srdce. Když se ovšem vrátil domů, tak ho čekalo nemilé překvapení.
"Sláva, jsi tady." řekla jeho manželka ustaraně a sotva mu dala pusu na tvář. "Musíš si s ním promluvit."
"Co se stalo?" zeptal se Akashi trochu zoufale. Všechno přece ještě včera vypadalo tak dobře.
"Netuším. Jen co přišel, tak se zavřel v pokoji a nechce z něj vyjít." prohlásila jeho manželka a tak rudovlasý muž na okamžik svěsil ramena. Všechno zjevně nemělo být skvělé.
"Keitaro?" zavolal Akashi a zaklepal na dveře jeho pokoje. Zkusil taky vzít za kliku, ale dveře nešly otevřít. Jeho syn od nich sice neměl klíč, ale očividně našel způsob jak rodičům zabránit ve vstupu i bez toho.
"Jdi pryč!" zavolal z druhé strany chlapec.
"Promluvme si." řekl ale místo toho Akashi a trpělivě čekal za dveřmi a neustále na ně ťukal, dokud se jeho syn nerozhodl otevřít. Chlapec měl zarudlé oči od pláče, což rozhodně nebylo dobré.
"Ten kluk hraje basket." prohlásil a Akashi zmateně zamrkal.
"A to něčemu vadí?" zeptal se tedy Akashi.
"Určitě si tam najde lepší kamarády a nebude se se mnou bavit." prohlásil Keitaro a jeho otec si povzdechl.
"Vidíš to moc černě." namítl, ale nijak tím syna nepřesvědčil.
"Ne to ne, je to pravda, moc se na zítřejší nábor těší. Celý den mluvil jen o basketu." prohlásil chlapec zdrceně a posadil se zpátky na postel.
"No a ty nechceš zkusit basket?" zeptal se tedy Akashi a přisedl si k synovi.
"Jsem na něj moc malý. Navíc Teiko je velký tým. On hrál i na základce a v základu, takže se určitě dostane do prvního nebo druhého týmu, ale začátečníci jsou ve třetím." prohlásil mladík resignovaně.
Akashi si povzdechl a strčil do syna loktem. "Vážně to bereš moc pesimisticky. V prvé řadě na něj nejsi moc malý. Jsi moc malý jen na některé posty. Můžeš být ale rozehrávač a s tvojí hlavou i moc dobrý. Taky jsem býval rozehrávač."
"To ale nic nemění na tom, že spolu nebudeme na trénincích, i kdybych se přidal do týmu." povzdechl si Keitaro.
"No ty ale nemusíš být s ním ve stejném klubu, abyste byli kamarádi." namítl Akashi, ale synův výraz dával jasně najevo, že s ním nesouhlasí. "No tak fajn. Pokud na tom trváš, tak pro tebe mám radu."
"Jakou?" zeptal se Keitaro, ale moc nadějí do ní očividně nedával, i když mu otcovi rady obvykle pomáhaly.
"Taky jdi na ten nábor. Kamarádovi řekni, že chceš basketbal zkusit, protože se ti líbilo jeho nadšení. I když teď budeš ve třetím týmu, tak to nevadí, protože na začátku dalšího semestru se dělávají zkoušky a můžou tě přeřadit. Můžeš poprosit toho kamaráda, aby ti pomohl s přípravou. Aspoň pak spolu budete i mimo školu. Navíc i já ti s tím můžu pomoct. Jak se hraje, si ještě pamatuju." navrhl Akashi a vysloužil si široký úsměv a objetí.
"Jsi nejlepší táta na světě!" vykřikl chlapec a Akashi se usmál. Krize očividně byla zažehnána.

Keitaro: 12 let

"Tak jak jsi dopadl?" zeptal se Akashi s úsměvem svého syna, který se zrovna objevil ve dveřích. Okamžitě ale poznal, že se poněkud unáhlil, protože jeho syn se vůbec neusmíval.
"Blbě." podotkl chlapec a poněkud naštvaně se svalil do křesla.
"Řekneš mi, co se pokazilo?" zeptal se tedy opatrně Akashi. Osobně si myslel, že je Keitaro na testy víc než jen dobře připravený.
Jeho syn si nejprve jen povzdechl, ale pak spustil: "Nejdřív šlo všechno dobře. Trenér spokojeně pokyvoval hlavou a tak, ale potom mi řekl, že mě pošle do prvního týmu. Rovnou do prvního, chápeš?"
"Tvůj kamarád je v druhém." podotkl Akashi a přemýšlel, jestli se jeho syn pokusí záměrně kazit přihrávky a míjet koše, aby ho poslali do druhého týmu.
"Přesně tak! Určitě se bude zlobit. Hraje basket už hrozně dlouho a hrozně moc pro něj znamená. I tak mi ale řekl, že se při zkouškách nebude snažit, aby ho nechali v druhém týmu a hráli jsme spolu! Určitě mě teď bude nenávidět!" vysypal ze sebe Keitaro a otec na něj jen zaraženě koukal. Věděl, že je to synův jediný kamarád a taky první, takže je pro něj hodně důležitý, ale občas to všechno bral až moc tragicky a vůbec nebral v úvahu, že i on je důležitý pro něj a je jen naopak.
"Co kdyby sis s ním nejdřív promluvil?" navrhl tedy Akashi, ale Keitaro jen zaúpěl.
"Už jsi s ním mluvil?" zeptal se tedy Akashi a Keitaro zavrtěl hlavou.
"A on se ti neozval?" položil Akashi další otázku, ale dostal jen další zavrtění hlavy. "Tak mu běž zavolat."
"Když to udělám…" začal brblat Keitaro, ale otec ho přerušil: "Tak budeš aspoň vědět, na čem jsi, přestaneš se trápit a budeš to moct vyřešit."
"Tak dobře." zabručel Keitaro trochu neochotně a odešel do svého pokoje, aby zavolal kamarádovi, zatímco Akashi začal vymýšlet strategie, jak zvládne synovu případnou depresi.
Jeho obavy se ovšem ukázaly naprosto neopodstatněné, protože Keitaro se z pokoje vrátil se širokým úsměvem.
"Neozval se mi, protože nevěděl jak mi říct, že ho vzali do prvního týmu." prohlásil Keitaro a Akashi v sobě zadusil výbuch smíchu. Tolik stresu a zbytečných starostí si Keitaro mohl odpustit, kdyby místo vymýšlení katastrofických scénářů rovnou zavolal.
"Věděl jsem, že se to vyřeší." prohlásil jen Akashi a přemýšlel, s jakou krizí jeho syn přijde příště.

Keitaro: 15 let

Akashi věděl, že je už pomalu čas, aby si jeho syn vybral, na jakou vyšší střední bude chtít nastoupit. Když byl na jeho místě on, tak žádný výběr neměl. Jednoduše mu bylo oznámeno, že půjde na Rakuzan, stejně jako jeho otec i dědeček. Akashi sice očekával, že jeho geniální syn zamíří právě tam, ale nechtěl mu to nařídit. Rozhodl se tedy pro rozumnou diskuzi se svým synem, během které ho přesvědčí, že je to nejlepší volba.
Musel jen počkat, až se jeho syn vrátí domů, což naštěstí netrvalo už moc dlouho.
"Ahoj, jak bylo ve škole?" zeptal se Akashi jako obvykle a očekával i obvyklou odpověď: "Ahoj, celkem nuda, tati."
"Máš teď chvilku?" položil tedy Akashi další otázku a Keitaro zpozorněl. Věděl, že tahle otázka předcházela nějakým důležitým rozhovorům.
Mladík ale nic neprovedl a tak se poměrně uvolněně posadil za svým otcem a přikývl.
Akashi tedy mohl přejít rovnou k věci: "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi už přemýšlel, na jakou vyšší střední se budeš hlásit."
"Na Shutoku." odpověděl jen Keitaro a zaskočil tím svého otce.
Skutečně se nestávalo moc často, že by Akashiho něco zaskočilo a tak mezi nimi zůstalo na chvíli jen ticho. Potom se ale Akashi zeptal: "No jsou tu i další možnosti. Myslím, že bychom je měli probrat, než se rozhodneš."
"Myslíš Rakuzan." podotkl mladík trochu provinile. Věděl, že se otci jeho rozhodnutí nebude líbit.
"Vlastně ano." přikývl tedy Akashi. Jestli měli se synem něco společného, tak to bylo to, že neradi chodili kolem horké kaše.
Keitaro si povzdechl, ale potom řekl: "Rakuzan je příliš těžká škola."
"Těžká?" zopakoval po něm Akashi zaraženě. "To říká někdo, kdo školu vždy označoval za příliš jednoduchou a nudnou?"
"Vím, že to neuslyšíš rád, ale nemluvil jsem o sobě." odpověděl poněkud váhavě Keitaro a Akashi se zamračil. Věděl moc dobře, o kom mluví.
"Já chápu, proč ses tak rozhodl, ale tady jde o tvou budoucnost. Není lepší příprava na vysokou než Rakuzan. Kamarádi jsou důležití, ale to, že půjdete na jinou školu, přece neznamená…" začal mu říkat Akashi, ale Keitaro ho přerušil: "Co to množné číslo, tati?"
Keitarův otec se nejprve malinko zamračil, než se zeptal: "Prosím?"
"Mám jen jednoho kamaráda. Vždycky jsem měl jen jednoho. Nechci zase odjet někam, kde budu sám. Být s ním na stejné škole a volat si jsou dvě různé věci. Nejsem moc dobrý v hledání si přátel. Navíc Shutoku je jen o trochu horší škola než Rakuzan. Připraví mě na vysokou dostatečně. Navíc budu pořád moct bydlet doma, což se bude mámě líbit." prohlásil Keitaro nepříliš šťastně. Věděl, že svým rozhodnutím otce zklame, ale už byl rozhodnutý.
"Není to jen máma, kdo bude rád, že tě máme doma." podotkl nakonec jen Akashi a tak se Keitaro usmál. Moc často otce neobjímal, ale teď to i tak udělal.

Keitaro: 17 let

Keitaro se dnes vrátil ze školy s výbornou náladou. Bylo to něco, co nemohl Akashi přehlédnout, ale rozhodl se s otázkou ještě chvíli počkat. Rudovlasý mladík byl už ve třetím ročníku a vypadalo to, že se mu všechno daří. Byl předsedou studentské rady, premiantem třídy a také basketbalovým kapitánem. Akashi byl s tím vším spokojený, ale nejvíc ho těšilo, že Keitaro plánoval nastoupit na práva. Zatím se nebavili o tom, na jakou přesně chce školu, což bylo poněkud nepříjemné. Většina vysokých škol, ale byla v Tokyu a to včetně té nejlepší právnické školy, na kterou chodil svého času i Akashi. Bylo pravděpodobné, že si Keitaro vybere právě ji. Na Shutoku nastoupil kvůli svému nejlepšímu kamarádovi. Stále byli nejlepší přátelé, ale teď už bylo jasné, že nebudou chodit na stejnou školu. Zatímco Keitaro chtěl být právník, tak jeho kamarád, se chtěl stát učitelem. Tentokrát by tedy neměl odvést Keitara na horší školu.
"Dneska máš nějak dobrou náladu." podotkl Akashi, když jeho syn dál chodil po bytě s širokým úsměvem.
"A ty chceš vědět proč co?" zeptal se tedy mladík a přisedl si k otci na gauč.
"Znáš mě. Rád mám všechna fakta." podotkl jen Akashi a koutkem oka zkoumal synův výraz.
"No tohle je ale moje soukromí, ne tvůj případ." namítl Keitaro, ale měl při tom veselý tón, takže bylo jasné, že se na otce za vyzvídání nezlobí.
"I tak mám ale pocit, že mi to chceš říct." podotkl Akashi a Keitaro se široce usmál, než se zeptal: "Asi i ty znáš mě co?"
"Tak povídej." vyzval ho Akashi a musel si přiznat, že je zvědavý.
Keitaro to nejspíš poznal taky, protože se škodolibým úšklebkem chvíli dělal drahoty, než nakonec ale řekl: "Ve studentské radě je jedna holka, co se mi líbí. No a dneska jsem ji pozval na rande."
"Předpokládám, že souhlasila." podotkl Akashi a musel si přiznat, že z toho zase nemá až takovou radost. Připomnělo mu to, že jeho syn dospíval. Za chvíli už ho nebude vůbec potřebovat. Tak to ale nakonec bylo vždycky a on se s tím musel smířit.
"Přesně tak. V pátek spolu jdeme do kina." pochlubil se Keitaro vesele a otcova výrazu si vůbec nevšiml, když se následně zeptal: "Máš pro mě nějakou radu?"
"Buď sám sebou." podotkl jen Akashi a Keitaro překvapeně zamrkal. Čekal něco trochu konkrétnějšího a složitějšího.
"Měla by tě nakonec mít ráda takového, jaký jsi, ne?" dodal Akashi a Keitaro se pousmál. I když se mu otcova slova líbila, tak ještě dodal: "Čekal jsem, že mi spíš dáš nějaké typy, jak to nepokazit."
"Vezmi ji po tom kině na něco k jídlu a nezapomeň za ni zaplatit." pokrčil nakonec rameny Akashi a jeho syn se ušklíbl: "Tohle ti stačilo, aby se do tebe máma zabouchla?"
"Tak to se musíš zeptat jí." podotkl Akashi vesele a podíval se směrem ke kuchyni, kde postávala jeho žena s poněkud nostalgickým pohledem. Zřejmě i ona si uvědomovala, že jejich syn je už skoro dospělý.

Keitaro 18 let

Akashi zaťukal na dveře synova pokoje a trpělivě počkal, až ho syn pozve dál.
"Ano?" zavolal Keitaro, který měl správně sedět na úkoly, mnohem víc pozornosti ovšem věnoval svému mobilu, kde si psal se svou přítelkyní. Když tedy jeho otec vešel dovnitř, tak mobil zastrčil pod učebnici matiky.
"Co potřebuješ?" zeptal se mladík a obrátil svou pozornost na otce.
"Rád bych s tebou probral na jakou vysokou se budeš hlásit. Doufám, že pořád platí, že chceš být právník." začal na úvod Akashi a posadil se na jeho postel.
"Ano platí a taky chci jít na tu samou školu, na kterou ses hlásil i ty." podotkl Keitaro a očekával otcův úsměv, který i přišel.
"Nemusíš se tam ale hlásit jen kvůli mně." ujistil ho Akashi a Keitaro se jen pousmál.
"Ujišťuji tě, že tam chci jít kvůli sobě." podotkl rudovlasý mladík a Akashi si vzpomněl ještě na jednu věc, kterou s ním chtěl probrat: "Mimochodem, je to už nějaká doba, co chodíš s…"
"Ne, tohle prosím ne!" přerušil ho urychleně Keitaro. "Hlavně žádnou přednášku o opatrnosti. Já jsem přece zodpovědný. Až s ní budu chtít spát, tak si koupím kondomy neboj."
"Dobře." řekl nejprve trochu rozpačitě Akashi, ale potom dodal: "Já jsem sice chtěl, abys nám ji představil a pozval ji třeba v sobotu na oběd, ale dobře. Jsem rád, že budeš opatrný, to rozhodně."
"Aha." vypadlo nejprve z Keitara, který úplně zrudnul. Na tohle neměl moc co říct a tak z něj vypadlo jen: "Takže v sobotu na dvanáct?"
"To by bylo skvělé." ujistil ho otec a odešel ze dveří.

Keitaro 20 let

Akashiho syn začal už svůj třetí rok na právech a vypadalo to, že se mu vede dobře. Jednou za čas sice přišel s tím, že jeho učitelé si zjevně pamatují na Akashiho jako na studenta a očekávají, že Keitaro bude nejméně tak dobrý jako byl jeho otec, což se mladíkovi moc nelíbilo. Ne že by byl hloupější než Akashi, ale chtěl si víc užívat života. Teď to sice bylo těžší, když jeho přítelkyně nastoupila na medicínu a měli tak míň volného času, ale o to víc se snažil Keitaro uspořádat své povinnosti tak, aby se jí mohl věnovat. Naprosto šílené požadavky jeho učitelů mu ovšem komplikovaly volný čas. Keitaro měl v plánu být nejlepší v ročníku, ale očividně se od něj očekávalo, aby byl nejlepší v historii celé školy, což se mu až tak nelíbilo. Byl to obvyklý problém, který s otcem řešily, ale nebylo to něco, co by se dalo změnit.
Dnes ovšem přicházel za otcem kvůli něčemu jinému.
"Máš na mě čas?" zeptal se rudovlasý mladík, když přišel za otcem do kanceláře.
"Na tebe vždycky. Pokud to tedy nebude trvat déle než půl hodiny." řekl trochu omluvně Akashi, který se chystal na schůzku s klientem.
"Dneska nám ve škole řekli, že si máme vybrat, kam půjdeme na stáž. Dostali jsme na výběr mezi některými firmami, no a je tam i ta tvoje." začal Keitaro trochu váhavě a tak ho otec doplnil: "A tys mi přišel říct, že pro mě nechceš pracovat?"
"Spíš si nejsem jistý, jestli se k tobě mám přihlásit. Vím, že se toho od tebe naučím nejvíc, ale nemuselo by to dobře fungovat." podotkl Keitaro váhavě.
"No já nemám na starosti stážisty." podotkl Akashi s pokrčením rameny. "Pokud se přihlásíš sem, tak zařídím, abys byl pod někým dobrým, ale zbytek bude na tobě. Právničina není žádný med a ani ten právník na tebe nebude zrovna hodný."
"Tohle chápu. Ale i tak budu syn jeho šéfa, takže to nebude přesně ono. Na druhou stranu pokud půjdu k jiné firmě, tak si na mě můžou smlsnout, protože jsem syn jejich konkurenta." povzdechl si Keitaro a posadil se do křesla před Akashiho stůl.
"Ano tohle nebezpečí tady je. Můžou tě i potopit. Pokud tedy nebudeš chtít jít sem, tak si to spolu aspoň projdeme, aby sis vybral někoho, s kým máme aspoň dobré vztahy." navrhl Akashi. "Pokud ale budeš chtít nastoupit na stáž sem, tak se nemusíš bát, že na tebe budou moc hodní jen proto, že jsi můj syn."
"Jedno lepší než druhé." povzdechl si Keitaro a Akashi mu s úsměvem řekl: "Myslel jsem, že chceš být dobrý právník. Ten si nevybírá jen snadné cestičky."
"To ne." povzdechl si Keitaro a podíval se na papír, kde byla napsaná volná místa na stáž. "Měl bys ale začít přemýšlet, komu mě hodíš na krk."
"Dobře." zasmál se Akashi a v hlavě si prošel možnosti. Bylo tu pár jmen, která jistě budou velmi zajímavá, a jeho syn se toho od nich mohl hodně naučit.

Keitaro 22 let

Akashi se usmíval. Jeho syn měl projev, po kterém všichni tleskali. Teď už měl v rukou diplom a byl z něj skutečný právník s hned několika nabídkami práce. Keitaro si ovšem vybral tu od otce. Nechtěl využívat jeho pomoc, aby se dostal nahoru, ale zároveň nechtěl být jeho konkurentem. Alespoň prozatím se tedy dohodli, že bude pracovat v jeho firmě. Co bude později, bylo zatím ve hvězdách, ale to mu až tak nevadilo. Hlavní bylo, že je jeho syn spokojený, o čemž právě teď nebylo pochyb.
"Gratuluji." řekl Akashi, když se k nim syn konečně dostal.
"Díky. Líbil se vám projev?" zeptal se mladík a objal nejprve matku a potom i otce.
"Byl úžasný, zlato." řekla mu matka a Akashi nemohl než souhlasit: "To tedy ano."
"To jsem rád." přikývl Keitaro a zdálo se, že z něj opadlo i nějaké napětí. Zjevně byl dost nervózní, když stál nahoře na pódiu, i když to nebyl jeho první projev před lidmi.
"Jsem rád, že je to všechno za mnou." podotkl Keitaro a podíval se na svůj diplom.
"To těžké tě teprve čeká." podotkl Akashi a manželka do něj strčila loktem. Tohle byla šťastná chvíle a nebylo třeba syna děsit.
"Já vím. Práce u tebe nebude žádný med." zasmál se Keitaro a pohledem zaletěl na dva další lidi, kteří přišli na jeho promoci. Jeho přítelkyně a nejlepší kamarád. Právě s ním chtěl Keitaro začít jednu další etapu života.
"To tedy nebude." ujistil ho Akashi a vrátil tak syna do přítomnosti.
"Neděs ho pořád." vytkla mu manželka, ale Akashi se k tomu už nestihl vyjádřit, protože je přerušil: "Vím, že teď riskuju, že mě vyhodíš, abych neměl na nájem, ale co kdybych se odstěhoval?"
"Hned teď?" podivila se jeho matka překvapeně.
"Vyhazov neriskuješ." ujistil ho však Akashi, i když to bylo celkem lákavé.
"No je mi dvaadvacet a ještě jsem nikdy nebydlel bez vás. Tak bych to chtěl zkusit. Tanjiro našel jeden podnájem, tak bychom mohli bydlet spolu." řekl mladík a snažil se ignorovat mámin smutný výraz.
"Přijdeš ale aspoň někdy na oběd ne?" zeptala se tedy jeho matka.
"Jistěže přijde. Neumí vařit, tak aspoň někdy ocení pořádné jídlo." podotkl Akashi a jeho syn se na něj dotčeně podíval. Byla to ovšem pravda, na kterou nemohl nic říct.
"Taky někdy bude potřebovat vyprat co?" zasmál se ještě Akashi.
"Jako bys to ty uměl." připomněla mu manželka, které dal pusu na tvář a podotkl: "To je další důvod, proč jsem s tebou."
"No jo. Na oběd se určitě někdy stavím." ujistil je tedy Keitaro a v duchu začal přemýšlet, co všechno bude tohle osamostatnění obnášet.



Tak tohle je správná chvíle, kde to ukončit, protože na samotném stěhování nakonec není nic zajímavého. Každopádně doufám, že se na tuhle část vyplatilo počkat. (Vím, trvalo mi to strašně dlouho, ale taky je to docela dlouhé ne?)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama