Duben 2017

Jednoduchá biologie 35

29. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsme hráli karty, tak jsem se trochu uklidnila, i když jsem si pořád hlídala skicák. I když jsem ale v kartách opět prohrávala, tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Hlavně, že se objevila světla od auta, která napovídala, že se vrátil táta.
Sice jsem karty na chvíli odložila, abych mu mohla zamávat, ale jít jsem za ním nechtěla. Nakonec, kdyby si stěžoval, tak jsem se mohla vymluvit na bolavou nohu. Když se ale můj táta jen s batohem vydal za námi, tak se tvářil docela spokojeně. Bylo už půl deváté, takže byl nejspíš rád, že konečně dorazil.
"Ahoj zlatíčko." řekl mi a přešel k nám, aby mi mohl dát pusu do vlasů. Přišlo mi to trochu hloupé, ale taky jsem se usmála a zeptala jsem se: "Jaká byla cesta?"
"Docela to ušlo." odpověděl mi táta jaksi zamyšleně a Aomine-kun si vybral právě tu chvíli, aby ho pozdravil: "Dobrý večer."

Překvapení 74

24. dubna 2017 v 11:08 | IceSun685 |  Překvapení
Uběhli už dva dny od narození dítěte a Deidara vytrvale trucoval. Konan se Sasorim mu pořád nedovolili vidět Keiko, což Deidara považoval přinejmenším za nespravedlivé. Mnohem hůř se ovšem cítil Itachi, který většinu času zůstával ve svém pokoji. Pořád nevěděl, jestli Miroko porodila jeho nebo Deidarovo dítě. Neustále nad tím přemýšlel, ale nedostal se vůbec k tomu, která možnost je pravdivá. Od Miroko ale bylo každopádně nefér, že mu nic neřekla. Bylo samozřejmě možné, že klid na lůžku zařídila Konan, aniž by o to dívka stála, takže by mu tohle dilema nemohla objasnit. Itachi ale o téhle možnosti každopádně pochyboval.

Jednoduchá biologie 34

22. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila jako vždycky dřív než Aomine-kun a tak jsem se proplížila dolů kvůli ranní hygieně i přípravě snídaně. Konečně jsem se taky dostala k tomu, abych dočetla knížku a tak mi zůstal už jen můj skicák. Jelikož mě taky pořád ještě nepřešlo zamilování, tak jsem si načrtla další náhodný strom, kterým pak budu moct ukrýt obrázek, který jsem začala kreslit na následující papír. Nikdy jsem vlastně nezkoušela nikoho kreslit po paměti, ale na druhou stranu jsem jeho úsměv viděla vždycky, když jsem zavřela oči. Kdyby ležel dole, tak bych si mohla sednout tak, abych na něj viděla, ale takhle jsem musela kreslit po paměti. Hlavně jsem ale musela dávat pozor, až mladíka uslyším na schodech, protože tohle rozhodně vidět nesměl.

Překvapení 73

17. dubna 2017 v 11:08 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko držela dítě v rukou a jemně ho houpala. Keiko už přestala plakat, ale Miroko naopak z očí stekly slzy. Ona i Konan, která seděla u její postele, už měly jasno.
Keiko měla tmavé vlasy, což sice mohlo být trochu zkreslené tím, že je měla mokré, ale Konan jí kontrolovala oči a po Sasoriho odchodu musela přiznat, že jsou černé.
"Je Itachiho." zašeptala Miroko snad ze strachu, aby ji neslyšeli ninjové za dveřmi.
"Já vím." přikývla Konan a dál jen seděla na posteli. Miroko si teď musela ujasnit budoucnost a ona jí do toho mluvit nemohla. Maximálně by jí mohla poradit, kdyby o ty rady Miroko stála. Hnědovláska si o ně ale neřekla.
"Já nevím, co mám dělat, Konan." vzlykla Miroko a přitiskla si malou tvářičku své dcery k vlastní.
"Teď se hlavně musíš uklidnit." řekla modrovláska a stiskla jí paži.

Jednoduchá biologie 33

15. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Zbytek koupání naštěstí proběhl bez dalších hádek a sporů a tak jsme se ve zdraví vrátili na chatu, kde mi přišla zpráva, že mám zmeškaný hovor. Říct, že to byl jen jeden, by bylo dost odfláknuté, protože to byly rovnou čtyři a všechny od mého otce. U jezera jsem neměla signál, takže se mi nedovolal, proto byl už nejspíš mrtvý strachy.
Omluvila jsem se tedy mladíkovi, který šel chystat něco k večeři, a šla jsem raději otci zavolat.
"No konečně!" ozvalo se místo pozdravu a já jsem protočila oči.
"Promiň, tati, ale víš jak je to tu se signálem." řekla jsem tedy omluvně a usadila jsem se v křesle.
"No hlavně, že jsi v pořádku." řekl mi na to táta a tak jsem změnila téma: "No a proč jsi mi volal?"
"Vůbec ses nám neozývala." vytkl mi tedy táta a já jsem musela přiznat, že má pravdu, i tak jsem ale dodala: "Promiň, nenapadlo mě, že se musím hlásit. Ale jsem v pořádku, jestli tě to potěší."
"To ano." přitakal můj otec váhavě a já jsem měla pocit, že asi chtěl trochu rozsáhlejší hlášení.
"Kdy přijedeš?" zeptala jsem se tedy, abych změnila téma.

Překvapení 72

10. dubna 2017 v 11:08 | IceSun685 |  Překvapení
"Už jsme se báli, že tu nikdo není." ozvalo se z chodby, ve které stál Hidan s Kakuzem.
"Co vy tady?" zeptal se Kisame dřív než stačili druzí dva ninjové zareagovat. Oba dva byli zabraní do myšlenek na Miroko a dítě.
"Chtěli jsme vás navštívit už dřív, ale pořád byla nějaká práce." zabručel Hidan otráveně a pomalu se vydal s potutelným úsměvem za Deidarou. Na tuhle chvíli se těšil dlouho a teď tu konečně byla.
"Proč tu tak sedíte?" zeptal se Kakuzu nevzrušeně a podíval se na dveře, u kterých všichni seděli na zemi.
"Miroko rodí." řekl Kisame s neskrývaným nadšením, které bylo částečně v rozporu se starostmi, které měli na tváři jeho dva společníci.

Jednoduchá biologie 32

8. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Byla docela legrace navigovat mladíka při vaření, ale nakonec to skutečně dopadlo dobře. Navíc mě to docela zaměstnalo, takže jsem nad svým poblouzněním měla čas přemýšlet až u jídla. Mladík ale naštěstí chod mých myšlenek brzy narušil otázkou: "Co kdybychom si spolu zaplavali?" Dřív než jsem stačila nad otázkou vůbec zauvažovat, tak navíc dodal: "Zase je pěkné horko."
V tom druhém měl rozhodně pravdu. Trávit s ním čas na dece, ale nebyl zrovna nejlepší způsob, jak na něj nemyslet.
Pohled jsem upřela na svou ruku s náplastí. Byla pravda, že jsem si prst zrovna nechtěla moc namáčet, ale zranění nebylo zase tak vážné, abych nemohla. Voda nakonec byla docela čistá, takže jsem se nemusela bát, že by se mi rány něco dostalo. Na druhou stranu mi ale prst mohl alespoň posloužit jako výmluva, proč nejít a poslat ho samotného. Když jsem ale odpovídala, tak jsem řekla něco úplně jiného: "Dobře." Pohled na něj v plavkách byl nakonec příliš lákavý.
"Tak já uklidím nádobí a nachystám věci." řekl tedy v zápětí Aomine-kun a já jsem jednoduše přikývla. Taky jsem si musela nachystat věci a mě to docela jistě bude trvat mnohem déle než jemu.
Vydala jsem se tedy nahoru a znovu jsem si oblékla plavky a zabalila v podstatě stejné věci, jako včera. Tentokrát jsem ale poslouchala a tak jsem slyšela Aomineho-kun sejít ze schodů. Nehrozilo tedy žádné překvapení, když jsem vylezla z pokoje.

Překvapení 71

3. dubna 2017 v 11:07 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko si nestačila ani lehnout, když se ozvalo zaklepání na dveře.
"Ano?" zavolala dívka. Předpokládala, že je to jen Konan, která ji kontroluje, ale ve dveřích se objevil Deidara, což ji trochu zmátlo. Teď s ním přece mluvila, tak proč byl teď tady?
"Stalo se něco?" zeptala se kunoichi a zkoumavě si ho prohlížela. Její společník vypadal nervózně, což ji moc neuklidňovalo. Měla neblahé tušení, že ví, o čem s ní chce mluvit.
"Doufal jsem, že si promluvíme." nadhodil mladík a zavřel za sebou dveře.
Miroko se na něj donutila usmát, než řekla: "Jsem docela unavená, možná bychom to měli odložit."
"Ne to nejde." namítl blonďatý mladík zlostně. "Pořád není vhodná chvíle a nikdy nejsme sami, ale dítě bude brzy na světě, takže si musíme promluvit."

Jednoduchá biologie 31

1. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Večer po výletu k jezeru jsem byla dost unavená a tak jsem si šla brzy lehnout. Hned jsem ale neusnula a místo toho jsem se v myšlenkách vrátila k dnešku. Pokud bych pominula vaření, tak se dost podobal skutečným prázdninám a když jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem ani neměla nejhorší společnost. Aomine-kun byl docela milý a pohled na něj byl víc než příjemný. Taky jsem si vzpomněla na chvíli, kdy mi mazal záda opalovacím krémem. Bylo to poprvé, co se mě nějaký kluk dotýkal podobným způsobem. Musela jsem navíc uznat, že to bylo opravdu příjemné. Stejně jako když mi u oběda pohladil bolavý loket. Musela jsem přemýšlet, jaké by to bylo cítit další dotyky. Už jsem věděla, jaké to je, když se k němu přitisknu, díky tomu, kolikrát mě nesl, ale jaké by bylo skutečné objetí a skutečné hlazení místo toho, aby mě přidržoval, abych mu nespadla? Na chvíli jsem si představila, jak mě hladí, než mi došlo, co to vlastně dělám.
Na posteli jsem se posadila a prohrábla jsem si vlasy. Copak jsem si vážně představovala, jak se mě dotýká? Vždyť to bylo směšné. Mohla jsem snít o komkoliv, ale před spaním jsem si představovala mladíka a jeho rošťácký úsměv. Musela jsem ho přece nějak dostat z hlavy. V mých představách by přece neměl vůbec být.