Jednoduchá biologie 31

1. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Večer po výletu k jezeru jsem byla dost unavená a tak jsem si šla brzy lehnout. Hned jsem ale neusnula a místo toho jsem se v myšlenkách vrátila k dnešku. Pokud bych pominula vaření, tak se dost podobal skutečným prázdninám a když jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem ani neměla nejhorší společnost. Aomine-kun byl docela milý a pohled na něj byl víc než příjemný. Taky jsem si vzpomněla na chvíli, kdy mi mazal záda opalovacím krémem. Bylo to poprvé, co se mě nějaký kluk dotýkal podobným způsobem. Musela jsem navíc uznat, že to bylo opravdu příjemné. Stejně jako když mi u oběda pohladil bolavý loket. Musela jsem přemýšlet, jaké by to bylo cítit další dotyky. Už jsem věděla, jaké to je, když se k němu přitisknu, díky tomu, kolikrát mě nesl, ale jaké by bylo skutečné objetí a skutečné hlazení místo toho, aby mě přidržoval, abych mu nespadla? Na chvíli jsem si představila, jak mě hladí, než mi došlo, co to vlastně dělám.
Na posteli jsem se posadila a prohrábla jsem si vlasy. Copak jsem si vážně představovala, jak se mě dotýká? Vždyť to bylo směšné. Mohla jsem snít o komkoliv, ale před spaním jsem si představovala mladíka a jeho rošťácký úsměv. Musela jsem ho přece nějak dostat z hlavy. V mých představách by přece neměl vůbec být.

'Jak vůbec víš, že jsi zamilovaná?' vytanula mi v mysli otázka, kterou jsem kdysi položila Hitomi.
'Protože ho vidím vždycky před spaním, když zavřu oči.' prohlásila tehdy moje kamarádka zasněně.
"Já ale nejsem!" našeptala jsem do tmy sama pro sebe. Nijak zvlášť přesvědčeně jsem se ale necítila. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak to nebylo zase tak šílené. Aomine-kun byl vážně pěkný a byl to můj typ. Navíc na mě byl hodný. Nebylo těžké se do něj zamilovat, když jsem nesnila o jiném klukovi. I tak to ale byl můj spolužák, který si na mě nejspíš zase ani nevzpomene, až budeme ve škole. Určitě jsem jen byla moc dlouho na sluníčku.
"Nic mezi námi není a ani nebude." zašeptala jsem tak tiše, že to asi spíš byly jen mé myšlenky, než skutečná slova.
Pokusila jsem se tedy myslet na Hitomi a její návštěvu, na kterou jsem se těšila. Plánování našeho víkendu nakonec bylo dobrým rozptýlením. I tak se ale mladíkovi nějak podařilo znovu se mi vloudit do myšlenek, než jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila už o půl osmé. Nechtěla jsem vylézat z postele, ale když jsem jen tak ležela a nechala myšlenky volně plynout, tak se mi neustále vracely k mladíkovi, který ležel v obýváku a nejspíš ještě spal. Dost možná se i ze spaní usmíval, jak jsem ho několikrát viděla, a neměl tričko, tak jako vždycky.
"Sa*ra!" vynadala jsem si v duchu a posadila jsem se. Zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, že na něj musím přestat myslet, tak jsem se dostala k jeho hrudníku. Tohle rozhodně nebylo dobré. Měla jsem tu s ním strávit ještě dva dny, než pojedeme domů. Jak jsem to ale měla zvládnout, když se před ním budu chovat jako zamilovaná hlupačka? Musela jsem se uklidnit. Nejspíš jsem jen byla moc dlouho na slunci. Nemohla jsem být přeci zamilovaná. Aomine-kun byl jen kamarád. Strašně pěkný kamarád!
V duchu jsem se profackovala, ale nijak velký efekt to nemělo.
Když jsem si vybírala vyšší střední, tak jsem si udělala seznam pro a proti. Možná by mě teď seznam mladíkových chyb mohl vyléčit. Zhluboka jsem se tedy nadechla a pokusila jsem se je vyjmenovat. Bohužel první věc, která mě napadla, byl jeho úsměv. To rozhodně nebyla chyba.
"Chyby, chyby, chyby…" šeptem jsem si opakovala.
'Má špatné známky.' napadlo mě jako první. Můj mozek ale zároveň dokázal přijít na způsob, jak tuhle chybu přesunou do pozadí. Aomine-kun totiž nepatřil k nejchytřejším, ale i přes špatné známky jsem si o něm nemyslela, že by byl vyloženě hlupák. Když jsme spolu mluvili, tak jsme si celkem rozuměli a já neměla pocit, že tím můj intelekt nějak trpí. Nakonec kdyby se učil, tak by měl nejspíš docela v pohodě dvojky. Stačilo trochu přípravy…
'Odbočila jsem…' došlo mi a já si povzdechla. Momentálně mě ale žádné další chyby nenapadaly a tak jsem z postele nakonec vylezla a oblékla jsem se. Už mi docela docházelo oblečení, ale pořád jsem na sebe ještě něco měla, takže jsem zůstávala v klidu. Nedostatek spodního prádla, ale nebyl zrovna nejlepší. Tohle byla celkem vítaná změna oproti myšlenkám směřovaným k mladíkovi, které se teď samozřejmě vrátily.
S povzdechem jsem tedy zamířila dolů provést ranní hygienu a připravit snídani.
Mladík ještě spal a ležel vlastně velmi podobně, jak jsem si ho představovala. Chvíli jsem se tedy zdržela u schodů, než mi došlo, že si ho prohlížím. Copak jsem ale mohla za to, že na něj byl tak úžasný pohled? Díky basketu měl skvělou postavu…
'Je to sportovec!' došlo mi vzápětí. Neměla jsem sportovce ráda. Bohužel tohle nebyla dostatečná chyba, aby mě to jen tak přešlo a tak jsem se raději obrátila na záchranu v podobě knihy. Byla jsem už skoro na konci a napínavý příběh jistě zajistí, že na něj nebudu myslet.

Zbývalo mi už jen posledních pár stránek, když se u mě ozvalo: "Ahoj."
Zvedla jsem k mladíkovi hlavu s úsměvem, než mi ten jeho připomněl, v jakých souvislostech jsem o něm naposledy přemýšlela.
"Ahoj." vypadlo tedy ze mě a rychle jsem se vrátila pohledem ke knize. Aomine-kun tedy odešel a já jsem se až potom podívala na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo už skoro jedenáct a tak jsem musela jít něco dělat. Aomine-kun naštěstí odešel ven, nejspíš za ranní hygienou, a tak jsem mohla jít do kuchyně a začít vařit.
Když jsem pak uslyšela otevření dveří, které napovídalo, že se mladík vrátil, tak jsem si dala záležet, abych měla u pultu nějakou moc důležitou práci. Jsem si jistá, že cibuli ještě nikdy neměl nikdo takhle najemno nakrájenou. Slzící oči navíc mohly odvést pozornost od toho, jak hloupě se teď v jeho přítomnosti cítím.
Slyšela jsem, jak jde do kuchyně, což nebylo moc přívětivé. Doufala jsem jen, že se nezeptá přesně na tu otázku, kterou položil: "Můžu ti nějak pomoct?"
V duchu jsem zaklela a následně jsem zaklela i nahlas: "Sa*ra!" Nůž mi totiž sjel z cibule a prořízl kůži na ukazováčku. Rána nebyla nijak zvlášť hluboká, ale i tak se z ní okamžitě vyvalila krev a já jsem upustila nůž na prkýnko s cibulí pokapanou krví.
Aomine-kun byl v následující chvíli u mě a říkal: "Nechtěl jsem tě polekat." Já si toho ovšem příliš nevšímala, protože jsem byla moc zaneprázdněná utrhováním papírového ubrousku z rule, abych si měla čím přitlačit ránu.
"Kde máte lékárničku?" zeptal se vzápětí Aomine-kun a mě to projelo hlavou. Lékárničku jsme měli v autě, takže táta pravděpodobně nevzal žádnou další. Pokud tady nějakou neměli, o čemž jsem samozřejmě nevěděla, tak moje odpověď mohla být jen: "Nejspíš nikde."
"Něco najdu." řekl Aomine-kun velmi odhodlaně a vyrazil z kuchyně pryč. Já si tedy dál tiskla ubrousek na prst a přemýšlela jsem, za jak dlouho se podívám, jestli to mělo nějaký smysl.
Aomine-kun se brzy vrátil s prohlášením: "Mám náplasti." a vzal moji ruku do svých, což ve mě vyvolávalo smíšené pocity díky poranění a citům, které jsem k němu chovala. Pro případ, že by ze mě vypadlo něco hloupého, jsem raději zůstala potichu a jen jsem sundala zakrvácený ubrousek. Naštěstí se moje krvácení už zastavilo a tak bylo vidět, že to není zase až tak hrozné. Aomine-kun mi tedy na prst dal náplast a tak jsem alespoň řekla: "Díky."
"Co kdyby ses posadila a dala mi instrukce jak pokračovat?" navrhl mi mladík a já jsem musela souhlasit. S bolavým prstem se toho nakonec moc dělat nedalo.
"Dobře." řekla jsem tedy a skutečně jsem se usadila u stolu. Tohle nakonec mohla být celkem zábava.



Tak definitivně je zamilovaná, ale myslím, že to byla jen otázka času. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evickar Evickar | 28. října 2017 v 19:05 | Reagovat

Divím se, že na to holka nepřišla dřív. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | 28. října 2017 v 19:09 | Reagovat

[1]: Jo no, má to těžké, když ještě nebyla zamilovaná. Jinak opět, díky za komentář, moc si ho vážím. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama