Jednoduchá biologie 32

8. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Byla docela legrace navigovat mladíka při vaření, ale nakonec to skutečně dopadlo dobře. Navíc mě to docela zaměstnalo, takže jsem nad svým poblouzněním měla čas přemýšlet až u jídla. Mladík ale naštěstí chod mých myšlenek brzy narušil otázkou: "Co kdybychom si spolu zaplavali?" Dřív než jsem stačila nad otázkou vůbec zauvažovat, tak navíc dodal: "Zase je pěkné horko."
V tom druhém měl rozhodně pravdu. Trávit s ním čas na dece, ale nebyl zrovna nejlepší způsob, jak na něj nemyslet.
Pohled jsem upřela na svou ruku s náplastí. Byla pravda, že jsem si prst zrovna nechtěla moc namáčet, ale zranění nebylo zase tak vážné, abych nemohla. Voda nakonec byla docela čistá, takže jsem se nemusela bát, že by se mi rány něco dostalo. Na druhou stranu mi ale prst mohl alespoň posloužit jako výmluva, proč nejít a poslat ho samotného. Když jsem ale odpovídala, tak jsem řekla něco úplně jiného: "Dobře." Pohled na něj v plavkách byl nakonec příliš lákavý.
"Tak já uklidím nádobí a nachystám věci." řekl tedy v zápětí Aomine-kun a já jsem jednoduše přikývla. Taky jsem si musela nachystat věci a mě to docela jistě bude trvat mnohem déle než jemu.
Vydala jsem se tedy nahoru a znovu jsem si oblékla plavky a zabalila v podstatě stejné věci, jako včera. Tentokrát jsem ale poslouchala a tak jsem slyšela Aomineho-kun sejít ze schodů. Nehrozilo tedy žádné překvapení, když jsem vylezla z pokoje.

"Připravená?" zeptal se mě Aomine-kun, když jsem sešla schody a já jsem přikývla. Neměl na sobě tričko, a i když mě takhle už párkrát nesl, tak teď mi to přišlo ještě o stupeň trapnější. Pokusila jsem se ale uklidnit a nechala jsem se vzít na záda. I tak ale moje srdce tlouklo celou cestu jako při maratonu.
Aomine-kun mě pak posadil do trávy a rozbalil deku. Hned potom vyrazil do vody, což jsem docela chápala. Já si tedy do ruky vzala skicák a v rychlosti do něj načrtla strom. Ve skutečnosti jsem se ale dívala na mladíka a jen občas jsem udělala nějakou čáru u mého stromu. Byl ve vodě už nějakou dobu a tak jsem toho z něj moc neviděla. O to jsem ale měla později lepší výhled, když Aomine-kun přestal plavat a zamířil zpátky ke mně. Mokré plavky měl přilepené k tělu a já jsem ani nepotřebovala fantazii, abych si mohla představit, jak vypadá bez nich, protože větší část z něj jsem už viděla. To ale nebylo to, na co jsem se soustředila. Že má dokonalou postavu jsem věděla už dávno, ale když mu teď po svalech stékala voda, tak to bylo ještě výraznější. Nemohla jsem na něj ale koukat, když byl jen kousek od deky. Raději jsem tedy obrátila pozornost k mému stromu, který jsem začala rozpracovávat.
"Co to bude?" zeptal se mě pak Aomine-kun, který se posadil na deku a já jsem na něj tedy obrázek otočila se slovem: "Strom."
"Jde ti to." podotkl Aomine-kun uznale, což mě potěšilo mnohem víc, než by mě napadlo. Před rozpaky mě ale zachránilo, že si mladík lehl a začal podřimovat a tak jsem mohla dokreslit strom, i když mi oči neustále utíkaly k ležícímu mladíkovi, což bylo dost hloupé.
Až po nějaké době mě pak napadlo, že jsem vlastně pořád oblečená, a tak jsem odložila skicák stranou a oblečení se zbavila. Stejně jako včera jsme si pak vlasy zastrčila pod klobouk a začala jsem se mazat krémem.
"Mám ti pomoct natřít záda?" zeptal se Aomine-kun a já jsem dost vážně přemýšlela, že to odmítnu. Vychutnávat si jeho dotyky nakonec možná nebyl ten nejlepší nápad. Nebyla jsem ale kluk, takže to na mě nebude poznat, což byla rozhodně polehčující okolnost. Rudé tváře jsem pak nakonec mohla schovat pod klobouk, až si lehnu.
"To budu ráda." podotkla jsem tedy a krém jsem mu předala.
Aomine-kun si tedy krém vzal a začal mi natírat záda, což bylo opravdu příjemné. Nijak zvlášť nespěchal a tak jsem si to vychutnávala.
"Co tvoje noha a koleno?" zeptal se pak a vytrhl mě tím z omámení.
Rychle jsem se tedy vzpamatovala a vymyslela odpověď: "Už docela dobré, i když na běhání to ještě není."
"Třeba bychom mohli zajít na koupaliště, až se ti spraví ta noha. Když to s tím basketem nevyšlo…" ozval se Aomine-kun čímž mě dost zaskočil. Copak se chtěl se mnou vidět i mimo školu? Raději jsem ale uhasila všechny plané naděje, protože to mladík určitě řekl jen ze zdvořilosti.
I tak jsem ale váhavě řekla: "Můžeme se pak domluvit."
"Fajn." ozval se Aomine-kun a vrátil mi krém. Další dotýkání se očividně už nekonalo a tak jsem jen řekla: "Díky." a lehla jsem si na deku. Podle plánu jsem si tvář zakryla kloboukem a tak nemohl vidět, jak mám červené tváře.
"V pohodě." ozval se jen Aomine-kun a tak jsem se snažila myslet na něco jiného, než byl on, což bylo dost těžké, když jsem věděla, že leží hned vedle. Nakonec jsem ale přesvědčila svůj mozek, aby myslel víc na malování, nebo plánování víkendu s Hitomi.
Mladíkovi pak začal zvonit mobil, který zřejmě zvedl, protože řekl: "Ahoj tati."
Nebyla to moje věc a tak jsem se nesnažila neposlouchat. Jeho další věta ale byla: "Počkej, zeptám se Nakahary."
Zvedla jsem si tedy z hlavy klobouk a opětovala jsem jeho pohled se zvednutým obočím.
"V kolik bychom měli být doma?" zeptal se tedy Aomine-kun a tak jsem mu odpověděla totéž, co Hitomi před pár dny: "Někdy v sobotu kolem oběda."
Aomine-kun to tedy přetlumočil svému otci a pak na nějakou jeho poznámku řekl: "Víš, že jsem slušný.", než se s ním rozloučil. Tou dobou se mě ten rozhovor už ale netýkal a tak jsem respektovala jeho soukromí a znovu si ukryla tvář pod klobouk.
Mladík se mě ale zeptal: "Nechceš do vody?"
Znovu jsem si tedy zvedla klobouk z tváře a zadívala jsem se na něj. Byla pravda, že mi bylo dost horko. Navíc nebylo k zahození nechat se nést v jeho náručí.
"Jo." řekla jsem tedy a z prstu jsem si sundala náplast, kterou jsem nechtěla namočit. Rána na něm nebyla nijak zvlášť hrozná, ale raději jsem do ní moc nešťourala.
"Kdybys pak chtěla novou, ještě tu nějaké mám." podotkl Aomine-kun, ale já jsem namítla: "Myslím, že tahle ještě bude držet, ale když tak se ozvu."
Aomine-kun na to nic neříkal a jen mě zvedl a vzal k vodě. Doufala jsem jen, že přežiju ten prvotní šok a pak to bude v pohodě. Taky jsem ale doufala, že mě nezačne bolet prst.
Aomine-kun šel hloub do jezera a potom se zeptal: "Mám tě pustit nebo ještě ne?"
Rozhodně jsme už byli v dost velké hloubce, aby mohl, ale já jsem se ho příliš pouštět nechtěla. Zdravý rozum ale nakonec vyhrál a tak jsem řekla: "Můžeš."
"To znamená, že nemusím." podotkl mladík nejspíš v žertu, ale přitáhl si mě blíž k sobě, což způsobilo, že se mi rozbušilo srdce. I přes to jsem se ale rozhodla přistoupit na jeho hru: "No já to klidně vydržím celý den."
"Stejně tak já." ujistil mě mladík a já se tomu pousmála. Nevěděla jsem přesně, co má z toho, že mě drží, kromě případné svalovky, ale rozhodně jsem se nebránila. Když mě ale potom vyhodil několik centimetrů do vzduchu, než mě zase pevně stiskl, tak jsem překvapením vyjekla. Pak jsem se ho ale pevněji chytila kolem krku a na rameno mu položila hlavu se slovy: "Dej vědět, až tě budou bolet ruce."
"A ty až ti začne být zima." podotkl po chvíli mladík a tak jsem hlavu zase zvedla, abych se na něj mohla podívat. Nebyla jsem mokrá, tak mi ani nemohla být zima.
Aomine-kun mě v tu chvíli pustil, ale pořád jsem se ho držela kolem krku, takže mi do vody zahučely jen nohy. Mladík mě pak chytil v pase a přitáhl k sobě, což nebyla zrovna pozice, která by byla obvyklá pro spolužáky.
"Mám pocit, že se ti to držení nějak zalíbilo. Jen pozor aby nezačaly bolet ruce tebe." podotkl Aomine-kun a své sevření uvolnil.
Na malou chvíli jsem byla víc naštvaná, než že bych se cítila hloupě z našeho objetí a tak jsem uštěpačně podotkla: "To jsi to moc dlouho nevydržel po takovém chvástání." S tím jsem se ho taky pustila a sklouzla jsem do vody, která zchladila mou zlost i stud.
Aomine-kun mě ale urychleně zase chytil zřejmě dotčený mou poslední poznámkou. Zvažovala jsem sice, že se pokusím bránit, ale případné pošťuchování by mohlo ohrozit už téměř zdravou nohu a tak jsem ho raději nechala, aby mě znovu vzal do náruče. Alespoň jsem se tedy na něj zamračila a jeho poznámku: "Znamená to, že chceš, abych tě stále ještě držel?" jsem přešla podotknutím: "To tys mě původně nechtěl pustit."
"A tobě se to líbilo." prohlásil Aomine-kun tak samolibě, že jsem měla chuť mu jednu vlepit. Nakonec jsem to ale skousla a jen jsem prohlásila: "A teď mě držíš přesně z jakého důvodu?"
"Samozřejmě, že se mi to taky líbí." podotkl Aomine-kun a já na něj zůstala hledět. Copak tohle myslel vážně?
"Jsi vůl." uteklo mi, než jsem se stačila kousnout do jazyka.
"Ale aspoň se se mnou nenudíš, ne?" zeptal se Aomine-kun a já se neubránila pousmání.
"Ale teď už vážně." podotkla jsem už s naprostým klidem. "Proč mě pořád držíš?"
"Nevadí mi to. Nejsi nijak těžká." prohlásil Aomine-kun a ještě nabídl: "Pokud chceš, pustím tě."
"No myslím, že kvůli tomu tu jsme." podotkla jsem s pousmáním. Aomine-kun mě tedy konečně pomalu pustil do vody. Kvůli předchozí konverzaci jsem se cítila trochu hloupě. Zvlášť protože se jeho poznámka o tom, že se mi to líbí, trefila do černého. Mohla jsem to ale prozatím pustit z hlavy a soustředit se jen na plavání.



Je to chudinka… je zamilovaná až po uši. Otázka je co Aomine že?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama