Jednoduchá biologie 33

15. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Zbytek koupání naštěstí proběhl bez dalších hádek a sporů a tak jsme se ve zdraví vrátili na chatu, kde mi přišla zpráva, že mám zmeškaný hovor. Říct, že to byl jen jeden, by bylo dost odfláknuté, protože to byly rovnou čtyři a všechny od mého otce. U jezera jsem neměla signál, takže se mi nedovolal, proto byl už nejspíš mrtvý strachy.
Omluvila jsem se tedy mladíkovi, který šel chystat něco k večeři, a šla jsem raději otci zavolat.
"No konečně!" ozvalo se místo pozdravu a já jsem protočila oči.
"Promiň, tati, ale víš jak je to tu se signálem." řekla jsem tedy omluvně a usadila jsem se v křesle.
"No hlavně, že jsi v pořádku." řekl mi na to táta a tak jsem změnila téma: "No a proč jsi mi volal?"
"Vůbec ses nám neozývala." vytkl mi tedy táta a já jsem musela přiznat, že má pravdu, i tak jsem ale dodala: "Promiň, nenapadlo mě, že se musím hlásit. Ale jsem v pořádku, jestli tě to potěší."
"To ano." přitakal můj otec váhavě a já jsem měla pocit, že asi chtěl trochu rozsáhlejší hlášení.
"Kdy přijedeš?" zeptala jsem se tedy, abych změnila téma.

Chvilku bylo v telefonu ticho, ale pak přece jen odpověděl: "V pátek kolem osmé, ale odjíždět budeme až ráno, ale to se domluvíme. Vy byste ale mohli pouklízet chatu, než přijedu. Pokud tedy máte hotovou práci."
"To máme." přitakala jsem a hned jsem také dodala: "A o úklid a balení se postaráme."
"Dobře a co noha?" zeptal se ještě můj otec a tak jsem řekla: "Už je to v pořádku, ale ještě ji šetřím."
"To rád slyším." podotkl hned táta a tak jsem se s ním rozloučila: "Tak ahoj a pozdravuj ostatní."
"Budu, zlatíčko." přitakal táta, než jsem zavěsila.
Ještě jsem se vydala pověsit mokré věci a hned potom jsem se vydala do kuchyně, kde už byl Aomine-kun a dělal vajíčka. Nezdálo se, že by potřeboval pomoc a tak jsem se jen posadila ke stolu.
Mladík si mě zřejmě všiml, až když skončil, protože se zatvářil docela překvapeně, když mi dával talíř se slovy: "Dobrou chuť."
Řekla jsem tedy: "Itadakimas." a dala jsem se do jídla, během kterého jsme opět nemluvili. Až teprve po něm, jsem podotkla: "Mluvila jsem s tátou."
"Nepřijede?" zeptal se Aomine-kun, čímž mě trochu zaskočil.
"Ne, přijede podle plánu někdy v pátek večer, ale říkal, že bychom měli dát chatu do pořádku a zabalit se, abychom ráno mohli hned vyjet." uvedla jsem věci na pravou míru.
"Hm." vylezlo jen z Aomineho-kun, což mi věci zrovna nerozjasnilo.
"A to znamená?" zeptala jsem se tedy.
"Že si to musíme dneska pořádně užít." prohlásil Aomine-kun a já jsem nebyla o moc chytřejší a tak ze mě samozřejmě hned vypadlo: "A tohle znamená co?"
Chvíli se zdálo, že to neví ani Aomine-kun, protože z něj v první chvíli vypadlo jen: "No…" potom to ale po krátkém přemýšlení rozšířil na: "Myslím tím, že bychom si dnes měli něco zahrát nebo vymyslet nějakou zábavu než zítra začneme balit a uklízet."
Chvilku jsem nad tím tedy přemýšlela, ale nakonec jsem se prostě jen zeptala: "A co chceš teda hrát?" Bylo mi ale jasné, že nad tím bude mladík muset ještě popřemýšlet, protože zřejmě nerad myslel moc dopředu.
"Nechám to na tobě. Můžeme se klidně dívat i na anime, pokud budeš chtít." řekl docela podle očekávání Aomine-kun, ale proti nápadu s anime jsem vlastně nic neměla. Takhle aspoň nebude třeba tolik komunikace, kterou bych mohla skopat, kdyby si třeba sednul moc blízko.
"Tak já donesu notebook." řekla jsem jednoduše.
"A nebude pohodlnější, když přineseš notebook a sedneme si na moji postel v obýváku?" navrhl Aomine-kun a tak jsem mu sdělila můj původní plán: "Myslela jsem spíš na ty křesla."
Mladík po mé odpovědi nevypadla zrovna nejšťastnější, i když jsem nevěděla proč. Pak jsem to ale pustila z hlavy, když řekl: "Jak chceš. Klidně můžeme být i nahoře"
Být nahoře, by nejspíš znamenalo v mém pokoji, takže bych si musela vybrat mezi vydýchaným vzduchem, nebo různým hmyzem, protože na tom malém okně opravdu nebyla síťka. Navíc moje postel nebyla nijak zvlášť pohodlná, vzhledem k tomu, že tam bylo skosení díky střeše. Podobně blbě na tom byla i jeho postel, i když tentokrát díky oknu, které nebylo úplně nejpohodlnější, když se o něj měl člověk opírat. Moct se s mladíkem tulit v posteli sice neznělo vůbec marně, ale proč bych se měla pokoušet?
"Myslím, že křesla budou stačit." podotkla jsem tedy a cestou z kuchyně jsem ještě prohodila: "Umyješ zatím nádobí?"
"Jasně." přitakal Aomine-kun a tak jsem se vydala pro notebook, který jsem ubytovala na stole a zapojila do zásuvky. Aomine-kun pořád ještě nebyl s nádobím hotový a tak jsem zatím udělala pití a donesla jsem z kuchyně taky nějaké misky, do kterých jsem nasypala brambůrky a další věci, které nám zůstaly, i když to pořád nezlikvidovalo všechny naše zásoby.
"Jaký pustíme díl?" zeptal se Aomine-kun po příchodu z kuchyně a já jsem musela pokrčit rameny. Během deštivých dnů jsme viděli skoro všechno, co za to stálo.
"Je mi to jedno." dodala jsem pak a ještě jsem pro jistotu dodala: "Vyber, co chceš. Klidně i z jiného anime. Mám tu ještě Bleach a Fairy Tail pokud znáš."
"Asi bychom si mohli pustit Fairy Tail." řekl tedy Aomine-kun a mě se částečně dokonce ulevilo, že se nebudeme dívat znovu na Naruta. I když jsem ho měla ráda, tak jsme se na něj dívali až příliš dlouho.
"Třeba Olympiáda se mi zdála docela v pohodě." dodal také Aomine-kun a tak jsem přikývla a zeptala jsem se: "Mám tam hodit i to předkolo?"
Aomine-kun přikývl a tak jsem našla díl, kdy přišli do Fiore, a potom jsem přidala do přehrávače dalších odhadem tak patnáct dílů. Bylo teprve šest, takže toho nejspíš stihneme docela dost.
Pak jsem se už jen uvelebila ve svém křesle a snažila jsem se soustředit na anime. Když Aomine-kun neseděl úplně vedle mě, tak to šlo docela snadno, což byla další výhoda křesel.
Zbytek večera jsme se tedy dívali na anime, až jsem nakonec v tom křesle usnula.

Po nějaké době mě vzbudila neodbytná potřeba navštívit záchod. Překvapivě jsem ale nebyla v křesle, ve kterém jsem usnula, ale v mladíkově posteli. Vůbec jsem netušila, jak jsem se sem dostala. Jediná možnost ale byla, že mě sem vzal mladík, takže mě celkem překvapilo, že mě tím nevzbudil. Asi jsem byla až příliš unavená.
Trochu jsem se za to zastyděla a rozhlédla jsem se po obýváku. Na malém gauči se nekrčil, takže musel být nahoře.
Spala jsem ne jen v jeho posteli, ale i s jeho peřinami, takže si buď musel vzít ty moje, nebo ty tátovi. Ani jedna varianta mi ale nepřipadala moc pravděpodobná. Aomine-kun si to nejspíš moc nepromyslel, jinak by si nejdřív odnesl svoje peřiny a donesl ty moje, než mě přenesl do postele. No nikdy na mě nepůsobil jako někdo, kdo moc plánuje. I tak jsem ale byla ráda, že mě nenechal v křesle. Bylo to od něj milé.
Nejprve jsem tedy šla na záchod a potom jsem se rozhodla vzít jeho peřinu s polštářem nahoru.
Aomine-kun spal podle očekávání na své posteli a bez peřin a tak jsem k němu opatrně přešla a položila přes něj peřinu. Polštář jsem mu položila vedle hlavy, protože mě nenapadalo, jak jinak mu ho dát, a co nejtišeji jsem se vytratila. Musela jsem uznat, že vypadal neskutečně roztomile, když spal. Měl takový nevinný a spokojený výraz, kterému jsem se musela pousmát. Bylo ale už dost pozdě a tak jsem šla sama spát, tentokrát do své postele.



No výlet už pomalu končí. Trochu škoda co?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama