Jednoduchá biologie 34

22. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila jako vždycky dřív než Aomine-kun a tak jsem se proplížila dolů kvůli ranní hygieně i přípravě snídaně. Konečně jsem se taky dostala k tomu, abych dočetla knížku a tak mi zůstal už jen můj skicák. Jelikož mě taky pořád ještě nepřešlo zamilování, tak jsem si načrtla další náhodný strom, kterým pak budu moct ukrýt obrázek, který jsem začala kreslit na následující papír. Nikdy jsem vlastně nezkoušela nikoho kreslit po paměti, ale na druhou stranu jsem jeho úsměv viděla vždycky, když jsem zavřela oči. Kdyby ležel dole, tak bych si mohla sednout tak, abych na něj viděla, ale takhle jsem musela kreslit po paměti. Hlavně jsem ale musela dávat pozor, až mladíka uslyším na schodech, protože tohle rozhodně vidět nesměl.

Něco po deváté jsem uslyšela vrzání schodů a tak jsem podle plánu otočila zpátky na obrázek stromu a pokračovala jsem v jeho malování, zatímco jsem se snažila zůstat klidná.
"Ahoj." ozvalo se za nějakou dobu a tak jsem k mladíkovi zvedla hlavu a vlídně jsem se usmála. Tohle bylo nejspíš naposledy, co jsme takhle byli. Nepochybovala jsem, že táta bude chtít vyjíždět brzy.
"Ahoj." odpověděla jsem stejně a pak jsem navrhla: "Dopoledne bychom měli uvařit oběd a asi i nachystat něco na večeři a možná i snídani, ať můžeme dát do pořádku kuchyň. Co říkáš?"
"Jasně. Proč ne." souhlasil Aomine-kun a tak jsem se vydala do kuchyně, abych zjistila stav ledničky. S každým dnem byly naše možnosti menší a menší. Byla jsem si ale jistá, že máme ještě dost jídla. Bylo jen potřeba ho vhodně zkombinovat.
"Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se mladík po příchodu od pumpy a tak jsem pro začátek řekla: "Můžeš donést vodu." Sama jsem ještě přesně nevěděla, co budeme vařit, i když určitá představa se mi už v hlavě líhla.
Mladík bez řečí šel a tak jsem zvážila, čím ho zaměstnám potom. Nejvíce pravděpodobným ovšem zůstávalo krájení cibule.
"Baf!" ozvalo se najednou a přerušilo tak tok mých myšlenek. Už jen to slovo by stačilo, abych lekla, ale mladík mě ještě polechtal, takže jsem se malinko zkroutila za doprovodu vyjeknutí, za které jsem se cítila hloupě.
Potom jsem odolala nutkání zarazit mu loket do břicha a zvolna jsem se otočila. Kdyby to byl jakýkoliv jiný kluk, tak bych asi neodolala, ale jeho jsem prostě praštit nemohla a tak jsem se jen zeptala: "Nakrájíš cibuli?"
"Pokud nevadí, když se u toho rozpláču." podotkl mladík a mě cukli koutky nahoru. Potom jsem se ale uklidnila a prohlásila jsem: "Mně ne." Udělala jsem mu tedy místo u pultu a raději jsem se s vlastní prací trochu vzdálila, abych neplakala taky.
Aomine-kun se tedy dal do práce, u které se rozbrečel, což mě nepřekvapovalo, protože oči trochu pálily i mě. Potom se ale ozvalo: "Hotovo." a tak jsem podotkla: "Díky to bude všechno." Jestli mladík půjde uklízet, nebo dělat něco jiného mi bylo vcelku jedno. Čas bez něj mi ale každopádně jen prospěje.
Vaření jsem tedy dokončila v tichosti a o samotě a s mladíkem jsem se potkala až u jídla, kde jsme se domluvili, jak to uděláme s úklidem. Z Aomineho-kun jsem měla pocit, že není zrovna typ na uklízení a tak jsem si nechala kuchyň, kde to chtělo udělat pořádně, a jemu jsem ještě dala nějaké instrukce ohledně zbytku chaty. I tak byl ale Aomine-kun hotový dřív než já. Těžkou hlavu jsem si z toho ale nedělala. Nakonec mi zbývalo už jen vytřít podlahu. Dnes večer ani zítra ráno určitě nestihneme udělat nějaký větší nepořádek, který bych nemohla rychle zpacifikovat.
Celý den jsem z mladíka měla pocit, že vstal z postele špatnou nohou, ale i tak za mnou přišel do kuchyně se slovy: "Mám splněno. Co ty? Máš toho hodně?"
"Už jen vytřít podlahu a hotovo." podotkla jsem. Aomine-kun mi těmi slovy pomoc nenabídl, i když to tak dost možná myslel. Nakonec jsme si všimla, že za mě rád dělal práci. Nebyla jsem si ale jistá, jestli kvůli tomu, jak jsem byla očividně nešikovná, nebo snad kvůli zranění nohy. Možná byl ale mladík prostě jen tak hodný, i když jsem z něj ten pocit ve škole neměla.
Svými dalšími slovy pak svou chybu napravil a zeptal se: "Chceš s tím pomoct?"
Já jsem ale jen zavrtěla hlavou a odpověděla jsem: "Není třeba."
Aomine-kun tedy odešel do obýváku a tak jsem vytřela podlahu a šla jsem si zpacifikovat ještě svůj pokoj. Nakonec tohle místo jsem nechtěla, aby Aomine-kun uklízel. Dala jsem se tedy nejprve do balení věcí a potom teprve do úklidu. Mladík za mnou nepřišel, takže měl nejspíš jinou zábavu. Musela jsem si tedy taky nějakou najít, protože bylo jen půl sedmé a já si byla docela jistá, že táta přijede nejdřív v osm. Jelikož byla moje kniha dočtena a přemíštěná do batohu s věcmi, které už nebudu potřebovat, musela jsem se spolehnout na skicák.
Zamířila jsem tedy zpátky dolů a pohledem zavadila o něj. I mladík očividně věděl o mé přítomnosti, protože otočil hlavu a krátce a neupřímně se usmál. Netušila jsem, čím to je, ale dneska měl celkově nějak špatnou náladu. Nevybavovala jsem si ale nic co bych provedla. Kdyby nějak nesnášel uklízení nebo tak něco, tak by nakonec měl být rád, že už je to za námi. Nic jiného mě taky nenapadlo a tak jsem se vydala na verandu, kde jsem rozsvítila, protože už začínalo být dost šero, a vrátila jsem se k malování stromu. Teď když se mi hlavou honilo mladíkovo podivné chování a navíc byl vzhůru, jsem si netroufala kreslit obrázek schovaný pod ním.
Po nějaké době jsem slyšela, jak se Aomine-kun zvedl a šel do kuchyně. Nijak zvlášť jsem se tím ale nezabývala, dokud se ve dveřích nezeptal: "Neruším?"
Zvedla jsem tedy hlavu od obrázku a podívala jsem se na něj s úsměvem, než jsem odpověděla: "Vůbec ne. Potřebuješ něco?"
"Jen jsem si říkal, jestli si neuděláme nějakou společnou zábavu." řekl mladík s o něco upřímnějším úsměvem a já jsem zaklapla skicák. Nakonec mě trochu znervózňovalo mluvit s ním a zároveň mít jako další obrázek jeho.
"Nějaké nápady?" zeptala jsem se v zápětí a pohledem jsem zabloudila k hodinám. Bylo už skoro osm, takže jistě brzy přijde táta.
"Nechám to na tobě." prohlásil mladík a posadil se vedle mě, což se mi moc nelíbilo. Byl trochu moc blízko, abych mohla přesvědčit srdce, že nemá bušit jako o závod. Navíc mi to právě teď moc nemyslelo, takže bylo dost těžké vymyslet, co budeme dělat.
"Tak… co karty?" vysoukala jsem ze sebe postupně.
"Jasně skočím pro ně." souhlasil mladík a odešel a tak jsem odložila skicák stranou. Pokud budeme hrát, tak si pravděpodobně půjde sednout do křesla naproti, jinak by mi viděl do karet.
Aomine-kun pak přinesl karty, které mi podal. Potom mě ale překvapil otázkou: "Co jsi vlastně před tím kreslila? Můžu se mrknout?"
Mladík ale nečekal na moji odpověď a rovnou pro skicák sáhl.
"Ne!" vyjekla jsem trochu vyděšeně a skicák připlácla rukou. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak šíleně se asi chovám, a vyhrkla jsem první výmluvu, která mě napadla: "Není to hotové."
"Promiň. Klidně si počkám." ozval se mladík a raději se posadil do křesla. Byla jsem si jistá, že po téhle scéně si musí myslet, že jsem cvok, nebo alespoň hysterka, nijak zvlášť to tak ale nevypadalo. I tak jsem se ale zmohla jen na přikývnutí a raději jsem začala míchat karty. V duhu jsem doufala, že se moje srdce uklidní a taky že na to Aomine-kun brzy zapomene. Určitá část mojí mysli ale také doufala, že brzy přijede můj táta, abych nebyla s mladíkem a pocitem studu sama. Ten ovšem zatím nebyl nikde v dohledu a tak jsem se raději snažila soustředit na karty.



Je mi jí líto takový infarkt kvůli obrázku. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama