Jednoduchá biologie 35

29. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsme hráli karty, tak jsem se trochu uklidnila, i když jsem si pořád hlídala skicák. I když jsem ale v kartách opět prohrávala, tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Hlavně, že se objevila světla od auta, která napovídala, že se vrátil táta.
Sice jsem karty na chvíli odložila, abych mu mohla zamávat, ale jít jsem za ním nechtěla. Nakonec, kdyby si stěžoval, tak jsem se mohla vymluvit na bolavou nohu. Když se ale můj táta jen s batohem vydal za námi, tak se tvářil docela spokojeně. Bylo už půl deváté, takže byl nejspíš rád, že konečně dorazil.
"Ahoj zlatíčko." řekl mi a přešel k nám, aby mi mohl dát pusu do vlasů. Přišlo mi to trochu hloupé, ale taky jsem se usmála a zeptala jsem se: "Jaká byla cesta?"
"Docela to ušlo." odpověděl mi táta jaksi zamyšleně a Aomine-kun si vybral právě tu chvíli, aby ho pozdravil: "Dobrý večer."

Můj táta na to ale jen cosi nesrozumitelně a ne moc přívětivě zabručel a tak jsem raději změnila téma: "Připravili jsme večeři, máš hlad?"
Otec přikývl, což bylo docela dobře, protože jsem ho měla i já.
"Dobře." přikývla jsem tedy a vydala jsem se do kuchyně s myšlenkami na jídlo.
"Malovala jsi?" zeptal se mě otec a já jsem tedy houkla nazpátek: "Jo."
"Chatu…" uslyšela jsem ho zamumlat a došlo mi, že listuje mým skicákem. V tu chvíli mě polilo horko a já jsem co nejrychleji vyrazila zase zpátky, zatímco otec brblal: "Jezero…"
"Počkej!" dostala jsem ze sebe přiškrceně, zatímco jsem se natahovala pro skicák, který byl otočený na obrázku stromu.
Táta naštěstí neotočil další stranu, ale místo toho se na mě překvapeně podíval, když jsem mu vyškubla skicák z rukou a rychle jsem ho zaklapla.
"Nejsou hotové." zabručela jsem pak a raději jsem se pakovala z verandy. Už tak si o mně určitě všichni mysleli, že jsem blázen.
Raději jsem se tedy vydala do svého pokoje, abych si skicák schovala. Další náhodné otevření, už bych totiž nepřežila.
Teprve, když jsem se uklidnila a ujistila, že skicák nikdo nenajde, jsem se vydala zase dolů, kde už byli oba dva v kuchyni u stolu. Posadila jsem se tedy na své místo a rovnou si něco vzala. Nechtěla jsem se dívat ani na jednoho z nich po té scéně, kterou jsem před chvilkou předvedla. Oba dva k mé radost mlčeli a tak jsem zodpovědně držela bobříka mlčení i já. Až teprve po večeři nám táta oznámil: "Ráno odjíždíme v šest, tak se připravte."
"Dobře." přikývla jsem tedy a vzala ze stolu nádobí. Vstávat se mi sice nechtělo, ale alespoň to znamenalo, že můžu jít brzy spát a vyhnout se tak pohledu na ně. Pořád jsem se nakonec cítila trapně za tu scénu.
Můj táta se vydal rovnou do obýváku, ale Aomine-kun šel ven s kbelíkem, takže jsem si nemusela sama pro vodu. To sice bylo na jednu stranu pozitivní, ale na tu druhou jsem s ním nechtěla být sama, což dost hrozilo.
Aomine-kun se vrátil během chvilky a do dřezu nalil část kbelíku, tak jak bylo zvykem. Potom mi ovšem jednoduše oznámil: "Pomůžu ti." takže už jsem nemohla dost dobře zdvořile odmítnout, protože se rovnou dal do práce. Vypadlo tedy ze mě jen: "Díky." a raději jsem se utěšovala myšlenkou, že už brzy budu doma a uvidím Hitomi, která mi jistě pomůže získat zpátky rozum.
Po umytí nádobí šel Aomine-kun nahoru, čímž mi poněkud pokazil plány, protože jsem se tam chtěla zašít. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než abych vymyslela jiný plán. V tomhle ohledu to ale za mě zvládl můj táta, který se začal vyptávat na projekt a tak jsem měla důvod zapnout počítač a projít ho s ním. Táta navíc působil dojmem, že se mu naše práce opravdu líbí, což mě dost potěšilo. Už jen aby se tak líbila i učitelce a mladík zvládl její prezentaci a mohla jsem být spokojená.
Procházení projektu navíc zabralo dost času, takže už bylo deset a tak jsem se rozhodla jít spát. Nakonec jsem potřebovala vstávat brzy, tak jsem se musela vyspat. Popřála jsem tedy otci dobrou noc a po návštěvě záchodu jsem šla nahoru.
"Dobrou." popřál mi hned Aomine-kun a tak jsem i já řekla: "Dobrou noc." a raději jsem zapadla do svého pokoje za závěsem, kde jsem ještě zabalila, co zabalit šlo, a po nastavení budíku na půl šesté jsem se převlékla a šla spát. I přes hlavu plnou myšlenek jsem navíc rychle usnula, což bylo jen dobře.

Vzbuzení o půl šesté ráno bylo ovšem i tak peklo. Jen stěží jsem se dokázala vyhrabat z postele. Navíc jsem si byla docela jistá, že ani převlékání nebo česání nemohlo vylepšit, jak jsem vypadala zničeně. Když jsem se pak dohrabala dolů s věcmi, tak bylo už za dvacet minut šest, ale mladík překvapivě ještě spal. Mého otce to očividně vůbec neznepokojovalo, protože docela spokojeně seděl u stolu a popíjel čaj. Vyrazila jsem tedy ven kvůli hygieně, ale i po mém návratu mladík stále vyspával. Copak si nenastavil budík?
"Neměli bychom ho probudit?" zeptala jsem se nejistě otce, který se tím nezdál být vůbec vyvedený z míry, což mě dost překvapovalo. Pokud mladík nevstane, tak na něj budeme muset čekat a můj táta nebyl rád, když měl na někoho čekat.
"Je za deset šest." podotkla jsem poněkud nervózně.
"To je jeho problém." pokrčil ovšem otec rameny a pak dodal: "Jdu nabalit auto. Ty zatím ukliď kuchyň, ano?"
"Dobře." vypadlo tedy ze mě poněkud zmateně, ale když táta vzal ven můj batoh spolu s dalšími věcmi, tak jsem zamířila ke spícímu mladíkovi. Nebyla jsem si úplně jistá, jak ho mám vzbudit a vlastně mi to přišlo trochu hloupé. Zvláště pak představa, že bych s ním měla zatřást.
"Aomine-kun?" oslovila jsem ho poměrně tiše a vzpomněla jsem si na jednu scénu, kde stejným způsobem přišel voják za velitelem. Ten se ho pak zeptal, jestli ho přišel vzbudit a pokud ano, tak že by měl mluvit hlasitěji.
Znovu jsem tedy řekla: "Aomine-kun!", ale tentokrát o dost hlasitěji. Můj pokus o probuzení teď byl úspěšnější, protože mladík zamžoural a usmál se na mě, než z něj vypadlo ospalé: "Děje se něco?"
"Je skoro šest." podotkla jsem se zdviženým obočím. Copak si vážně nenastavil žádný budík?
"Do háje!" vyhrkl Aomine-kun a najednou se měl čile k světu, až jsem překvapeně ucouvla. "Díky za příjemné probuzení." pronesl v zápětí, zatímco vybíhal ven z obýváku a tak jsem se zmohla jen na chabé přikývnutí, než jsem se vydala do kuchyně, abych uklidila, co se uklidit dalo. Mladík nakonec ještě nesnídal, tak jsem nemohla prostě vyhodit zbytky, dokud něco nesní.
Aomine-kun se pak vrátil v rychlosti do kuchyně a nacpal do sebe snídani. Osobně jsem si ani nebyla jistá, jestli vůbec kousal, jak to bylo rychlé. Bylo už skoro šest, ale táta ještě vyrazil nahoru, zřejmě aby zkontroloval, že máme všechno.
"Mám ti s něčím pomoct?" zeptal se mě překvapivě mladík a já ze sebe tedy vysoukala: "Asi bys měl uklidit postel a sbalit se ne?"
"No ještě mám dvě minuty." podotkl mladík a zase splašeně vyrazil pryč. Chopila jsem se tedy jeho talíře a umyla ho. Po jeho uklizení bylo všechno hotovo a zbývalo jen odnést pryč odpadky. Nijak zvlášť jsem se s nimi nechtěla dělit o zadní sedadlo, ale bylo to jednodušší, než je pak u popelnice vytahovat z kufru a tak jsem je na sedadlo strčila. Tím jsem taky splnila vše, co zbývalo, a tak jsem se posadila do auta.
Aomine-kun se brzy objevil i se svými věcmi, které si hodil do kufru. Potom se posadil na místo spolujezdce. Neměla jsem se ale čas s ním bavit, protože dorazil i můj táta a nasedl do auta.
"Můžeme jet?" zeptal se pro ujištění a tak jsem odvětila: "Za mě jo."
"Ano." ozval se mladík jednoduše a tak táta vyjel.



No a chata je z námi. Snad se vám líbila.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama