Jednoduchá biologie 36

6. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Musela jsem uznat, že jsem byla opravdu unavená, takže když jsem už nemusela vyhlížet popelnici a zbavila jsem se tak smradlavého spolujezdce v podobě pytle s odpadky, tak jsem regulérně usnula.
V průběhu cesty mě pak něco vzbudilo. Nestačila jsem se ale ani rozkoukat, když jsem uslyšela: "U vašeho domu to bude stačit." Trochu zmateně jsem zamrkala a rozhlédla jsem se. Nebyl pro mě ovšem problém poznat Tokyo podle značek vedoucích auta do různých jeho částí. Očividně jsem prospala skoro celou cestu a teď už stačilo počkat slabou půlhodinku, než budu doma. Protřela jsem si tedy unavené oči a raději jsem se dívala z okna. Pořád jsem byla rozespalá, ale teď už by usínání nemělo cenu.

Naštěstí jsem už neusnula, ale ještě se víc probrala. Když jsme pak odbočili na příjezdovou cestu, tak jsem byla opravdu ráda, že jsem doma. Očividně jsem ale nebyla sama, protože dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit, se otevřely domovní dveře a ven vyběhla Aya, která skoro skočila do auta. Nakonec se ale spokojila s tlapami na mých kolenou a olizováním obličeje, zatímco jsem ji drbala.
"Dobré, to stačí." vypadlo ze mě a pokusila jsem se ji dostat dolů.
"Hodná, holka." řekla jsem Ayi a přinutila ji ze mě slézt. Jak otce, tak mladíka, jsem zaznamenala u kufru, kam zamířila i moje máma.
Aomine-kun zrovna říkal: "No tak mi pak po Nakahaře pošlete, kolik to má být, a já jí ty peníze dám.", když se k nim máma přidala. Ta také navrhla: "Co kdybys to spočítal u oběda? Přidáš se k nám, Aomine-kun?"
"Dobrý den." pozdravil nejprve Aomine-kun a potom dodal: "Děkuju za pozvání, ale nechci rušit."
"Ale vůbec nerušíš." mávla nad tím máma rukou a vzala první věci, které měla po ruce. Potom se vydala domů, jako by tím bylo vše vyřešeno. Táta ji pak následoval a tak jsem se taky vydala pro nějaké věci, což nebylo jednoduché s několika kilovou překážkou, co se mi pletla u nohou. I díky tomu od auta odešel i mladík, než jsem se k němu sama dostala. Vzala jsem tedy jednu z krabic a následovala ho, zatímco jsem se musela dívat pod nohy, protože se Aya dožadovala mé pozornosti.
"Co říkáš na to, kdyby ses ještě jednou přivítala s Ayou a já mezitím odnosil vše potřebné? Ona tě asi jen tak nepustí." ozval se najednou mladíkův hlas a já jsem trochu překvapeně zvedla hlavu. Pak jsem ale přikývla. V tomhle měl zřejmě pravdu. Překvapovalo mě ale, že si zapamatoval Ayino jméno.
Krabici jsem tedy dala ke dveřím a klekla jsem si k fence. Očividně jsem jí velmi chyběla. Aya mě nakonec vítala jak šílená i po mém návratu ze školy. A stejně tak mě nezapomněla přivítat i každé ráno.
Aomine-kun se pak k nám vrátil a pohladil Ayu se slovem: "Ahoj." Fenka si samozřejmě jeho pozornosti všimla a tak ho nezapomněla olíznout. Pak kolem nás prošel můj táta, který šel zamknout auto. Při cestě zpátky nám pak řekl: "Nezapomeňte si umýt ruce."
"Jasně!" zavolala jsem za ním a zvedla se od Ayi. Očividně bylo na mně, abych Aomineho-kun pozvala dovnitř a tak jsem řekla: "Tak… pojď dál." Mladík jen přikývl a tak jsme se v doprovodu Ayi vydali dovnitř. Cítila jsem se trochu hloupě, že jde kluk, který se mi líbí k nám domů. Navíc jsem si v tu chvíli vzpomněla na svou sestru. Tentokrát by její poznámka trefila do černého a to jsem nemohla připustit. Z kuchyně jsem slyšela jen hlasy rodičů a tak byla nejspíš Kita ještě nahoře, což byla má jediná šance.
Ukázala jsem tedy na jedny dveře a řekla jsem: "Tady je koupelna a kuchyně je na konci chodby. Já se umyju nahoře."
Aomine-kun do ní zamířil a tak jsem se vydala nahoru. Nezahnula jsem ale do druhé koupelny, ale bez dovolení jsem vstoupila do pokoje mé sestry, která se zamračila. Já za sebou tedy zavřela a opřela jsem se o dveře, aby mi sestra nemohla utéct.
"Nezapomněla jsem." oznámila jsem jí s falešně sladkým úsměvem a Kita se ještě víc zamračila. Zůstala ovšem potichu a tak jsem pokračovala výhružným tónem: "Aomine-kun je teď dole a bude s námi obědvat. Takže pokud by tě jen napadlo, že bys řekla něco hloupého, nebo udělala cokoliv, co mě ztrapní, tak bych tě ráda varovala, že pak ti udělám ze života peklo. Mnohem větší než jsi kdy zažila, to tě ujišťuju."
Na sestru jsem se při tom mračila a Kitě tak muselo být jasné, že to myslím vážně, i proto zůstávala potichu. Pro jistotu jsem se ale zeptala: "Pochopilas?"
Moje mladší sestra přikývla a tak jsem odešla z jejího pokoje a konečně jsem zamířila do koupelny, kde jsem se v rychlosti umyla. V tu chvíli jsem už taky slyšela zavolat mou mámu: "Oběd!" a tak jsem vyrazila dolů se sestrou v patách.
Aomine-kun seděl na místě, které bylo původně mé sestry, jelikož jsme se ale často hádaly a potom i strkaly u stolu, tak nás už před lety rozdělily. Moje sestra od té doby sedávala vedle mámy u okna. I teď si tedy sedla na své místo a na mladíka sedícího naproti se raději ani nepodívala, což mi vyhovovalo. Sama jsem se tedy posadila vedle něj a máma pak na stůl položila terinu s polévkou.
Táta se pak chopil žufánku a Kita mu podala talíř. Táta jí ho pak vrátil plný a nandal i mámě a sobě, než ho položil, abych se ho chopila já. Na sekundu jsem zaváhala, jestli bych neměla nabrat i mladíkovi, ale nakonec jsem se to rozhodla nechat na něm a nabrala jsem jen sobě.
Mladík si tedy sám nandal a všichni jsme se dali do jídla. Můj táta se navíc každou chvíli díval do papírů, kde měl výpočty, na kterých zřejmě pracoval už před jídlem.
Nikdo u jídla nemluvil, až na moji mámu, která využila času, během uklízení nádobí a nošení druhého, aby se zeptala: "Tak jak vám šel ten projekt?" Otázka zřejmě byla mířena na mladíka, protože se na něj máma podívala. Nakonec mě mohla vyzpovídat i později.
"Myslím, že dobře." řekl mladík jednoduše a já jsem musela souhlasit. Nakonec to byla vcelku fajn práce.
"No a přišli jste na něco zajímavého?" zeptala se ještě moje máma trochu neurčitě a mě došlo, že i když věděla, o co má jít, tak v tom trochu plavala. Byla jen otázka, jestli víc než mladík, který na to měl odpovědět.
"Řekl bych, že mi přišel nejzajímavější chrostík a jeho schránka a taky mě překvapilo, kolik těch potvůrek ve vodě je." řekl Aomine-kun a já jsem se pousmála. Náš oblíbený chrostík. Zřejmě to byla věc, kterou si bude mladík pamatovat navždy, nebo alespoň do odevzdání projektu.
"Ani nevím, co to je ten chvostík." podotkla moje máma a položila na stůl mísu s rýží. Táta si tu chvíli vybral na to, aby se na ni téměř pohoršeně podíval, a já jsem málem vyprskla smíchy.
"Chrostík, mami, ne chvostík." řekla jsem, zatímco táta kroutil hlavou, a nabrala jsem si rýži. Moje máma ale jen pokrčila rameny a položila na stůl i mísu s masem.
Dál už jsme naštěstí jedli bez řečí a máma se pak až zeptala: "Dá si někdo dezert?", když poodnášela talíře a z ledničky vytáhla dort s ovocem a želatinou nahoře.
"Já!" vykřikla hned moje sestra a já jsem tedy taky zvedla ruku a podívala se na mladíka.
"Děkuju." řekl mladík s přikývnutím a tak jeden talíř s dortem přistál i před něj. Táta se navíc rozhodl vzdálit do obýváku a máma se dala do umývání nádobí a tak jsme u stolu zůstali jen my tři s dorty. Ani tak jsme ale nemluvili a jen jedli. Moje sestra zřejmě vzala varování dost vážně, protože se na mladíka neodvážila ani podívat.
"Myslím, že jsem se ti minule zapomněl představit. Jsem Aomine Daiki a ty?" ozval se mladík a podal jí ruku. Moje sestra na něj upřela pohled, jako by na ni promluvil kat, což nebylo zrovna nejideálnější.
"Nakahara Kita." řekla přesto po chvíli a nejprve se podívala na ruku a pak na mě. Zřejmě tu výhružku vzala až příliš vážně. Netušila jsem ale, jak jí naznačit, aby mu ruku podala.
"Hezké jméno." řekl tedy alespoň Aomine-kun a ruku stáhl. Moje sestra si pak vybrala přesně tu chvíli, aby do sebe nacpala zbytek dortu, až mi připomínala křečka. Talíř pak strčila mámě do dřezu a bez rozloučení a pořád s plnou pusou utekla z kuchyně. Na jednu stranu to bylo blbé, ale na tu druhou mě neztrapnila, takže aspoň něco.
"Tím se netrap." řekla jsem tedy mladíkovi a snažila se nevnímat překvapený mámin pohled. Očividně ji chování dcery zaskočilo. Pak se ale vrátila k umývání.
Aomine-kun na to nic neřekl, ale očividně se necítil moc příjemně. Vzal svůj vlastní talíř a zamířil k dřezu, kde se zeptal mé mámy: "Chcete pomoct?"
"Ale vůbec ne." zavrtěla máma hlavou a talíř mu vzala z ruky.
"Dobře. Měl bych už jít, rodiče na mě čekají. Moc vám děkuju za jídlo." řekl pak Aomine-kun a máma jen řekla: "Nemáš zač."
Já jsem se toho tedy chytila a prohlásila jsem: "Vyprovodím tě."
"Díky." prohodil Aomine-kun a tak jsme šli ke dveřím společně.
"Ehm…" vypadlo z mladíka u dveří, který se nervózně usmíval. Tak jsem se tedy trochu usmála, když dodal: "Bylo fajn, že jsem byl na ten projekt zrovna s tebou, a děkuju za bezva prázdniny."
Trochu váhavě jsem se tedy usmála a řekla jsem: "Já taky."
Aomine-kun si tedy vzal své věci a odešel. Já jsem ale ještě chvíli jen tak stála u dveří ztracená ve vzpomínkách na chatu.



No ségry mi je trochu líto, ale nebojte, nebudu ji moc trápit. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama