Jednoduchá biologie 37

13. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Lehla jsem si na svou postel, ale myšlenek na mladíka jsem se nezbavila. O něco potěšující sice bylo, když se ozval můj mobil, ale Hitomi mi tam jen psala, v kolik přijede, a tak mě to na moc dlouho nezabavilo. Jako alternativa se sice nabízelo jít vynadat sestře, že se zase chovala před mladíkem hrozně, ale tohle byla nakonec lepší možnost, než aby mě přímo ztrapnila. Vyhrožování jsem si nakonec mohla nechat i na později a pochvalu jsem zrovna na jazyku neměla. Raději jsem tedy vyhrabala všechny úkoly, které jsme dostali na prázdniny. Původně jsem je chtěla dělat už minulý týden, ale to jsem ještě netušila, že se zdržím na chatě s mladíkem, kterého jsem očividně nebyla schopná vyhnat z hlavy. Zhluboka jsem se tedy nadechla a dala jsem se do matiky. Následovaly pak další předměty, ale pořád jsem měla pocit, že se nesoustředím. Nakonec jsem ale přece jen udělala všechny své úkoly a pak jsem přecházela po pokoji, než mě napadlo, že to není ten nejlepší nápad vzhledem k mé noze a skutečnosti, že mě čeká ještě cesta na nádraží. Prozatím jsem se tedy rozhodla zabavit alespoň malováním a samozřejmě jsem skicák otevřela na obrázku mladíka. Naštvaně jsem ho tedy vytrhla a skrčila. Papír ovšem ani nestihl doletět ke koši a už mi to přišlo líto. Bohužel jsem s tím nemohla nic dělat. Maximálně namalovat nový a to by mi moc nepomohlo. Raději jsem se tedy převlékla a šla jsem na nádraží dřív. Nakonec čtení jízdního řádu by mě mohlo zabavit.


Samozřejmě jsem se mýlila. Jízdní řád mi jen připomněl cestování a tedy chatu. Hitomin vlak už ale naštěstí přijel a tak jsem ji šla přivítat. Moje kamarádka se ukázala o dost živější než já, protože mě nadšeně objala.
"Udusíš mě." zašeptala jsem a dívka svůj stisk povolila.
"Neměla by ses z toho náhodou umět dostat, judistko?" zeptala se dívka vesele a ze země zvedla svůj batoh, který tam předtím přistál, aby mi mohla snáz skočit kolem krku.
Její poznámce jsem se jen zasmála a vykročila jsem z nádraží. Věděla jsem, že jen žertovala. Kdyby to ovšem byla jiná situace, tak bych to skutečně mohla udělat. Znala jsem různé chvaty a tohle nebylo zrovna znehybňující sevření.
"Tak mi vyprávěj o té chatě." vybídla mě kamarádka a já jsem nedokázala neprotočit oči.
"Copak?" zeptala se dívka a zkoumavě si mě prohlížela. Hitomi byla vždycky o něco otevřenější než já, i když taky záleželo před kým.
"Jen nevím, jestli se o ní zvládnu bavit." podotkla jsem a společně jsme vykročily k parku.
"Stalo se snad něco?" zeptala se tedy dívka a já jsem si povzdechla. "Ten kluk ti něco udělal?" vyhrnula na mě další ustaranou otázku.
Trochu jsem se nad tím zamyslela a pak jsem trochu váhavě prohlásila: "I tak by se to dalo nazvat."
"To nechápu." zavrtěla dívka hlavou a já se tomu pousmála.
Obě jsme se posadily na zídku a já jsem na chvíli zavřela oči. Potřebovala jsem si to rozmyslet. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli o tom s ní chci mluvit. Pokud bych se ale nesvěřila nejlepší kamarádce, tak komu?
"Jen jsem se do něj zamilovala." řekla jsem tedy a teď když to zaznělo nahlas, tak jsem zrudla. Viděla jsem, jak se její tvář nadšeně rozzářila, ale pak se Hitomi zarazila a opatrně se zeptala: "A to je špatně?"
"Jelikož si o mně určitě myslí, že jsem otravná šprtka, tak jo." prohlásila jsem a na chvíli se mi chtělo plakat. Skutečnost, že se Hitomi začala smát, mi taky zrovna nepřidala.
"Jsem si jistá, že ne." podotkla pak a já se na ni malinko zamračila.
"Ani ho neznáš." namítla jsem tedy, ale Hitomi na to hned odvětila, jako by si tu odpověď předem nachystala: "Kdyby si to myslel, tak by to byl hlupák a ty bys hlupáka přece nemilovala."
"Láska je slepá ne?" namítla jsem a v duchu jsem přemýšlela, jestli je Aomine-kun hlupák. Před chatou jsem ho za něj rozhodně považovala a teď jsem vlastně ani nevěděla, co si myslím. Možná byl hlupák jen ve škole.
"Takže je škaredý?" zeptala se Hitomi a objala mě, což bylo docela uklidňující.
"Jistěže ne!" namítla jsem poněkud dotčeně.
"No tak to je fajn, že i bez koukání vybrala někoho hezkého." pokrčila dívka rameny.
"Cože?" ozvala jsem se ovšem já. Poněkud jsem se ztratila v tom, co říkala.
Hitomi mě zase pustila a s klidným výrazem řekla: "No když je láska slepá, tak neumí vybírat podle vzhledu ne? Ale není hloupá, takže určitě vybrala někoho skvělého."
Nedokázala jsem se v tu chvíli nezasmát. Ona byla skutečně cvok.
"Takže…" ozvala se pak dívka a já se uklidnila. "Máš jeho fotku?"
"Doma." podotkla jsem a podle jejího výrazu mi bylo jasné, že tam hned půjdeme.

"Páni." ozvalo se mým pokojem a já jsem jen stěží dokázala udržet neutrální výraz. Tohle bylo už třetí páni, které padlo od chvíle, kdy jsem našla mladíkovu fotku. Aomine-kun na ní neměl tričko, takže jsem se té reakci moc nedivila.
Hitomi hvízdla a já jsem to už nevydržela a musela jsem se začít smát.
"No co?" ozvala se dívka dotčeně. "Nechápu, že ses nezamilovala už dřív."
"Je to sportovec." podotkla jsem a Hitomi udělala jakousi podivnou grimasu.
"Na jednu stranu to vysvětluje ty úžasné břišáky a na tu druhou nechápu, jak ses mohla zamilovat. Nesnášíš sportovce." podotkla dívka.
"A navíc je to basketbalista." dodala jsem ještě a v odpověď mi přišla očekávaná reakce: "Cože? Dělá kolektivní sport? Vždyť kluky s týmem nesnášíme ještě víc!"
"Já vím." přikývla jsem. Nikdy to nebyl kluk, co dělá karate, nebo atletiku. Vždycky si nás dobírali a šikanovali kluci, co sebou měli další tři členy svého týmu. Nejčastěji to byli kluci z fotbalu, baseballu, dokonce členové plaveckého družstva a samozřejmě basketbalisti. Z nějakého důvodu to byli právě sportovci, kteří tak rádi nadávali dobrým studentům, jako jsme byly my dvě. Vždycky mi bylo jedno, jak vypadají. Zatímco nad nimi ostatní holky slintaly, tak my dvě je nesnášely. I za to jsem svou kamarádku měla tak ráda.
Hitomi si povzdechla skoro ve stejnou chvíli jako já.
"Pokud ho máš ráda, tak si zaslouží šanci, a pokud se ukáže, že je to pitomec, tak aspoň víme, že jsme se ve sportovcích nezmýlily." prohlásila Hitomi a natáhla se na mojí posteli.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou, než jsem řekla: "Zapomínáš, že o mně nemá zájem."
"A víš to jistě?" zeptala se Hitomi a já si povzdechla, zatímco jsem pomalu pokývala hlavou. Nenapadalo mě nic, co by na mě mohl vidět.
"No pak tě ještě pořádně nezná." prohlásila Hitomi s pokrčením ramen a já jsem do ruky vzala jeden z polštářů, co byly naskládané u zdi postele. Přitlačila jsem ho dívce k obličeji ve chvíli, kdy začala říkat: "Ale až tě poz…" Po chvilce praní jsme pak obě skončily se smíchem na zemi. Tohle mi opravdu chybělo. Moje nejlepší kamarádka a všechny blbosti, co jsme spolu dělaly. Byla rozhodně škoda, že za hodinu, už musela jít a tak před námi bylo jen pár společných zítřejších hodin. Potom se Hitomi vrátí zase do školy a mě zbude jen Skype a neopětovaná láska. I tak se mi ale dnes v noci usínalo dobře. Byla jsem téměř hodinu ve vaně, dostala jsem večeři, kterou jsem nemusela chystat, ale hlavně jsem usínala ve vlastní posteli s vědomím, že zítřek strávím s nejlepší kamarádkou.



Tak jsme Hitomi konečně poznali osobně. Doufám, že se vám líbila.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama