Jednoduchá biologie 38

20. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno mě čekalo nepříjemné překvapení. Nevím, proč jsem to nikdy neuměla dopočítat. Každopádně jsem musela vyprat pyžamo. Naštěstí to ale odneslo jen ono a jen trochu.
"Co to děláš?" ozvala se moje sestra a já jsem se na ni otočila jen proto, abych zavřela dveře. Ne že by ji to ovšem nějak odradilo. Podle všeho už zapomněla na moji včerejší výhružku, protože otevřela dveře a zamračila se na mě. V koupelně jsem stála jen v nátělníku, který představoval zbytek mého pyžama, a kalhotkách.
"Tak co to děláš?" zeptala se znovu a já jsem v odpověď jen vyždímala mokré kraťasy.
"Ty ses počůrala?" ozvala se znovu dívka a já jsem protočila oči.

"Jistě že ne a teď padej." odpověděla jsem a pokračovala jsem v praní. Jak já jen nesnášela měsíčky. Skoro vždycky zahrnovaly praní nějakého oblečení a ztrátu trpělivosti se svou sestrou. Ne že by mě nerozčilovala i tak. Jen mi v těchto dnech připadala jaksi otravnější.
"Tak proč si pereš pyžamo?" zeptala se tedy Kita a já jsem protočila oči. Ona už ze školy pochopitelně věděla, co je menstruace, jen netušila, že ji provází i podobné problémy.
"Neboj, to za pár let pochopíš." řekla jsem jí a odložila jsem pyžamo, aby ji mohla vystrčit z koupelny. Vlastně jsem jí to prozření docela přála. Můj názor na její pubertu se vždycky měnil podle momentální nálady. Na jednu stranu jsem si říkala, že bude možná ještě otravnější, a na tu druhou, že nebude od věci, když bude tiše trpět v koutku a dá mi pokoj. Ani jsem se za to necítila špatně, že jsem zlá. Nakonec tímhle si musíme projít všechny.
Odložila jsem tedy poměrně čisté pyžamo bokem a rovnou jsem provedla ranní hygienu. Doufala jsem jen, že Kita mě nebude otravovat i u snídaně.

Naštěstí zbytek rána proběhl bez dalšího otravování ze strany mé sestry, takže jsem se mohla zavřít v pokoji a tiše trpět. Tedy jen do doby, než za mnou přišla Hitomi, kterou jsem ovšem nehodlala odbít.
"Ahoj." pozdravila jsem kamarádku a rovnou jsem ji zatáhla do svého pokoje.
"Čau." řekla i Hitomi a nadzvedla obočí. Bylo mi jasné proč. Obvykle jsem chtěla z domu vypadnout, jelikož Kita dost ráda narušovala naše soukromí.
"Už víš, kdy pojedeš zpátky?" zeptala jsem se, abych odvedla řeč jinam, i když tohle nebyla zrovna nejšťastnější volba.
"Po obědě." odpověděla dívka a já jsem se trochu zamračila. Bylo to poměrně brzy. Rozhodně mnohem dřív než bych doufala. "Naši nechtějí, abych přijela moc pozdě, když bude škola."
"To chápu." přikývla jsem, i když nadšená jsem zrovna nebyla. Na postel jsem si ale sedla kvůli břichu.
"Je ti dobře?" zeptala se Hitomi zvědavě. Moje kamarádka mě znala až moc dobře.
"Jen špatné datum." podotkla jsem a dívčin výraz napovídal, že pochopila.
"Můžeme si jen něco pustit." navrhla Hitomi a já jsem v paměti zapátrala, na co jsme se obvykle dívaly. Bohužel to bylo anime, na které jsem se dívala na chatě s Aominem-kun. Raději jsem tedy zavrtěla hlavou a navrhla jsem: "Můžeš mi vyprávět o tom táboře, který vám vyplavila voda."
"No ta voda na tom byla jediná zábavná." podotkla dívka a posadila se za mnou. "Všechny holky hrozně vyváděly a taky nadávaly. Mojí spolubydlící se rozmočila nějaká kosmetika nebo co. Myslela jsem, že se kvůli tomu rozbrečí."
Její slova jsem na chvíli přerušila zasmáním, protože je doprovodila dost kyselým výrazem.
"Bylo to směšné." podotkla dívka. "Nevím, proč si to vůbec brala, když tam ani nebyli žádní kluci, na které mohla dělat dojem."
Pokrčila jsem rameny, než jsem namítla: "Ty se nemaluješ, ani když tu kluky máš."
"To je pravda." přikývla Hitomi zamyšleně. "Možná bych měla." zamumlala spíš pro sebe a tak jsem namítla: "Vůbec to nepotřebuješ."
"To možná ne, ale třeba by mi to zvedlo sebevědomí." podotkla má kamarádka a já jsem se tomu pousmála. Občas jsem měla pocit, že existují dvě Hitomi. Jedna, která se baví se mnou, a je veselá, otevřená a občas trochu cvok. No a pak tu byla ta druhá, tichá uzavřená dívka, co dělá všechno, co se jí řekne. Ta nemá sebevědomí na to, aby mluvila s nějakým klukem, nebo se bránila, když jí někdo ubližuje. Ovšem ani já jsem se neuměla dost dobře bránit. Všechny nadávky jsem prostě překousla, tak jako Hitomi.
Druhou Hitomi jsem ovšem už dlouho neslyšela, protože když už jsme spolu mluvily, tak jsme byly jen my dvě. Dobře jsem ji ovšem znala ještě z dob, kdy jsme spolu chodily do školy. Tam byla prakticky jen uzavřená Hitomi a když jsme potom odešly někam ven a byly jen spolu, tak se teprve objevila ta otevřená. Veselá dívka, co si přála vyzkoušet spoustu věcí. Například skok s padákem, nebo si koupit letenku do Evropy. Nikdy jsem si ve skutečnosti nemyslela, že by něco z toho udělala. V pokoji sice měla mapu Evropy se zapíchanými špendlíky označujícími města, která chtěla vidět, ale ani tak jsem nevěřila, že by někdy sebrala odvahu. Pokud by ji ale sebrala, tak bych s ní jela moc ráda, protože i já bych chtěla vidět Evropu a její památky.
"Co vůbec tví rodiče?" zeptala jsem se, abych oživila konverzaci, která se zadrhla na sebevědomí.
"Pořád totéž." pokrčila dívka rameny. "Oba se hádají a nakonec jeden z nich třískne dveřmi a odejde." dodala ještě Hitomi a já jsem hledala nějaká povzbudivá slova, ale nakonec jsem vymyslela jen: "To mě mrzí."
Moje kamarádka ovšem jen znovu pokrčila rameny. "Mě spíš mrzí, že se nemůžou přemoct aspoň na pár hodin. Přijela jsem domů jen na víkend a to ani ne na celý a oni se celou dobu jen hádají." prohlásila Hitomi poněkud naštvaně, ale já jsem snadno rozeznala, že je smutná.
"Snad se to zlepší." podotkla jsem tedy, ale zdálo se, že jsem ji tím spíš pobavila, než utěšila.
"Možná když se rozvedou a přestanou se vídat." řekla nakonec dívka. "Ale nech to být. Není to dobré téma na dnešek. Však kdy se zase uvidíme, no ne?"
"To máš pravdu." přikývla jsem. "Někdy za tebou ale určitě přijedu."
"To musíš." přitakala hned Hitomi. "Moje škola sice není nic moc, ale jinak je to tam bezva. Hodně památek a pěkných míst."
Když Hitomi nastoupila na školu zaměřenou na matematiku, tak mi řekla, že má jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nemá sportovní kluby. Když jsem se zeptala, co z toho to je, tak mi řekla, že obojí. Když ve škole nebyli sportovci, tak se jí neměl kdo smát, že je šprt. Zároveň se podle jejích vlastních slov nebylo na co koukat. Těch pár kluků, co na škole byli, totiž patřilo do kategorie těch, kterým se na nižší střední posmívají. Dívka proti nim nic neměla, ale nebyly to typy, do kterých by se zamilovávala. I proto Hitomi tak ráda vyzvídala u mě. Nakonec já jsem kolem sebe měla dost pěkných kluků. Na Too totiž byly v menšině spíš holky. Nikdy jsem jí ty řeči ovšem neměla za zlé, i když byly občas trochu přehnané.
Dívka se tedy dala do povídání o památkách a dalších zajímavých místech v regionu Kyoto. To mě alespoň zaměstnalo a nemyslela jsem na bolesti břicha. Když ale Hitomi odešla na oběd domů, tak jsem si to mohla vynahradit a po zbytek dne se válet v posteli s marnou nadějí, že to přestane být strašné.
Utěšovalo mě jen vědomí, že zítra ráno až půjdu do školy, tak už to nebude tak hrozné.



Mimochodem, to jak hrdinka popisuje dvě rozdílné "Hitomi" tak ona není jako Akashi, jen jí chvíli trvá, než se otevře. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama