Jednoduchá biologie 39

27. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se dost namáhavě vyhrabala z peřin. Druhý den nebyl tak hrozný jako ten první, ale i tak mě bolelo břicho. Na druhou stranu to znamenalo, že nebudu mít čas myslet na mladíka, což nebyla tak špatná vyhlídka.

Přetrpěla jsem tedy snídani s mou otravnou sestrou a vydala jsem se do školy, kde jsem zapadla do své lavice. Jako vždycky jsem dorazila mezi prvními a tak jsem jen částečně vnímala příchody spolužáků a jejich povídání si o prázdninách. I holky kolem mě se mezi sebou bavily, ale já jsem dneska neměla náladu, abych se marně pokoušela spřátelit. Obvykle jsem se pokusila do hovoru zapojit aspoň malým komentářem, ale dneska jsem si raději lehla na lavici a čekala na začátek hodiny. Koutkem oka jsem zahlédla, že přišel i Aomine-kun, když jsem po zazvonění zvedla hlavu. Rozhodla jsem se ale na něj neotáčet a svou pozornost jsem rozdělila mezi bolavé břicho a učitele. Naštěstí to celkem fungovalo a tak jsem v klidu přežila tuhle i další hodiny. Během přestávek jsem si čmárala do volného sešitu a o obědové přestávce jsem si přece jen sedla se spolužačkami, i když si mě ony dost možná ani nevšimly, protože se nijak nesnažily zapříst se mnou hovor. Dneska jsem se ale nesnažila prolomit svou neviditelnost. Už dlouho jsem nakonec věděla, že z nás velké kamarádky nikdy nebudou. Proto jsem se soustředila hlavně na jídlo. Z nějakého důvodu mě břicho bolelo míň, když jsem do sebe něco cpala. Bohužel to ovšem trvalo jen po dobu jedení, což nebylo moc praktické. Nakonec to ale bylo o důvod víc, proč se ulít z juda, což jsem moc často nedělala. Už kvůli noze jsem ale musela a tak jsem po obědě našla jednu z judistek a doběhla ji.
"Ahoj!" řekla mi docela vesele. Byla to hodně přátelská dívka, ale i tak jsme se bavily vždy jen na judu. Navíc ona byla ten typ, co má kolem sebe mraky přátel, takže mě nepotřebovala.
"Ahoj Tayamo-san." odpověděla jsem jí na pozdrav a až pak jsem ze sebe vysypala: "Můžeš mě omluvit u senseie?"
"Dneska nejdeš?" podivila se tomu dívka. Z nás dvou se nakonec omlouvala častěji ona.
"Myslím, že nebudu chodit celý týden. Přes prázdniny jsem měla na noze ortézu, tak to nechci pokoušet." řekla jsem tedy a dívka se zatvářila ustaraně. "Cos prováděla, Nakaharo?" zeptala se, když jsem zůstala potichu.
"Spadla jsem do řeky." pokrčila jsem rameny. Bylo zvláštní, že na chatě jsem se skoro zvládla zmrzačit, ale na judu jsem si nikdy nic neudělala.
Dívce povyskočily koutky, ale pak řekla: "Doufám, že to bude brzy v pohodě a samozřejmě tě omluvím."
"Díky, Tayamo-san." přikývla jsem a nechala ji odejít, zatímco jsem vyrazila do vlastní třídy. Přetrpět zbytek hodin pak už nebyl velký problém díky zkrácenému vyučování během letní školy. I tak jsem ale byla docela šťastná, když jsem se vydala ze školy pryč.
"Hej, Nakaharo!" ozvalo se ale a tak jsem se překvapeně podívala kolem sebe a našla jsem tmavovlasého mladíka, který za mnou šel.
"Ahoj Aomine-kun, potřebuješ něco?" zeptala jsem se tedy s rychle tlukoucím srdcem. Pokusila jsem se ale svoji nervozitu držet na uzdě a nechat si na tváři klidný výraz.
"No… nic ne-potřebuju." odpověděl Aomine-kun a já jsem úplně zapomněla na nervozitu, protože mi zmateně vyskočilo obočí nahoru. Zavolal nakonec on na mě. Nestihla jsem mu to ale připomenout, protože dodal: "Chci se zeptat, jestli bys někdy nezašla na koupák, když to s basketem nevyšlo."
"No… jo jasně." přikývla jsem tedy. Pořád jsem ale byla trochu zmatená. Nakonec, že spolu jednou půjdeme na koupaliště, jsem mu slíbila už na chatě.
"Tak co třeba pozítří?" zeptal se mladík a já jsem uhnula pohledem. Rychlý výpočet mi ale řekl, že je to poněkud brzy, a já jsem určitě nechtěla mít rudou skvrnu na plavkách.
"No… víš…" vypadlo ze mě nejprve, zatímco jsem hledala vhodnou výmluvu. Říct, že mám krámy, ale rozhodně nebylo to, s čím bych se chtěla svěřovat spolužákovi. Zvlášť, když jsem do něj byla až po uši zamilovaná.
"Nebyla jsem celé prázdniny doma, tak mám nějaké povinnosti… takže nemůžu." vypadlo ze mě nakonec a já si byla jistá, že to znělo příšerně hloupě.
"Chápu." řekl Aomine-kun po přikývnutí a já jsem měla neblahé tušení, že už mě nikdy nikam nepozve, což celkem bolelo. Snažila jsem si sice nedělat si žádné naděje už předtím, ale bylo to tak strašně těžké.
Možná jsem se s ním mohla domluvit třeba na další týden. Jako nápad to nebylo špatné, ale mladík mě bohužel předběhl a řekl: "Tak… hezký den, Nakaharo."
"Hezký den." zašeptala jsem, když už odcházel a měla jsem pocit, že se rozbrečím. Očividně jsem promrhala svou jedinou šanci. Pospíšila jsem si tedy domů pro případ, že bych vážně brečela. I pro tohle jsem nesnášela měsíčky. Při nich jsem vždycky brečela u hloupostí a stejně tak jsem se snadno naštvala. Teď to ale bohužel byl ten první případ.
"Počkej!" ozvalo se těsně za mnou a já jsem se zkrátka musela zastavit. Jemu bych neutekla a tak jsem se pokusila uklidnit, než jsem se na něj otočila se slovem: "Jo?"
"Já jen… že jsem měl pocit, že tě něco trápí." prohlásil a já jsem na něj nechápavě koukala. Netušila jsem, proč by ho to vůbec mohlo zajímat. Navíc jsem mu na to neměla co říct. Věta 'moc s tebou chci jít, protože jsem do tebe zamilovaná, ale nemůžu, protože mám měsíčky' se totiž zrovna nehodila a tak ze mě vypadlo jen: "Jdu pozdě."
Myslím, že horší odpověď už jsem ani vymyslet nemohla, protože mladík zamumlal: "Jasně. Tak já raději půjdu." a rozběhl se pryč. Teď už mi bylo opravdu do breku, ale vydržela jsem to až domů a pak jsem vzlyky udusila v polštáři. Můj život byl naprosto nanic! A horší už to ani být nemohlo! Aomine-kun už se mnou určitě nikdy nepromluví!
Jediné momentální pozitivum na svém životě, které jsem teď dokázala najít, byly měsíčky. Což bylo navíc poměrně ironické, když za to zároveň mohly. Díky nim mě ale do pokoje nepřišel nikdo otravovat. Mamka měla chápavý výraz už včera u snídaně, takže jsem mohla zůstat v pokoji, aniž by mi hrozilo zavolání, kvůli umývání nádobí, nebo že bych měla vyvenčit Ayu. Jen kvůli ní jsem se cítila poněkud provinile. Fenka mě neustále radostně vítala a já ji v posledních dnech tak zanedbávala. Dnes jsem s ní ale nikam jít nechtěla. Dneska jsem chtěla strávit den v posteli sebelitováním, což se mi nakonec i splnilo. Jít spát hladová sice nebylo moc ideální, ale nakonec jsem usnula, takže to bylo v pohodě.



No co dodat, snad jen, že by měli zapracovat na komunikaci.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama