Červen 2017

Letní večer 07

Včera v 9:16 | IceSun685 |  Letní večer
"Zdravím." řekla Tenten s úsměvem a vešla do Irukovi pracovny.
"Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se hnědovlasý muž a odložil staranou rozdělané materiály k výuce. Za tu dobu, co ji tady měl, ji snad nikdy neviděl v tak dobré náladě.
"Vlastně jsem vám přišla říct, že se vracím do svého týmu." odpověděla Tenten trochu váhavě. Nebyla si jistá, jak to Iruka vezme a jestli mu to nepřidělá starosti.
Ten se ale jen usmál a řekl: "Už bylo načase."
"Jak to myslíte?" vyhrkla dívka okamžitě a dost překvapeně.
"Oba víme, že ty nepatříš k těmhle prckům. Jako sensei geninů možná ano, ale k těmhle nikdy." podotkl Iruka s pousmáním, které mu Tenten váhavě oplatila.
"Myslím, že máte pravdu." zkonstatovala nakonec a jeho úsměv se ještě prohloubil.
"Tak kolik chceš času na sbalení?" zeptal se ještě Iruka a vzal si opět svoje papíry.
"Zítra už tu nebudu, pokud vám to teda neudělá nějaké potíže." prohlásila Tenten a váhavě se kousla do rtu.
"Dobře, a kdybychom se tu už nepotkali tak: byla radost tě tu mít." ujistil ji Iruka na rozloučenou a Tenten tedy se slůvkem: Arigato." spokojeně opustila jeho pracovnu.

Jednoduchá biologie 43

Sobota v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Nějakou dobu jsme čekali v hale a byli při tom naprosto potichu. Někteří z kluků přešlapovali na místě a já byla nervózní hlavně z toho, kolik tu bylo kluků. Nikdy jsem nebyla v čistě mužské společnosti a tak jsme se cítila nesvá.
Potom jsme uslyšeli tlumené: "Už jsme tady.", kterým nás nejspíš chtěla Momoi-san varovat a tak se všichni narovnali a připravili. Dveře do tělocvičny se v zápětí otevřely a všichni jsme zakřičeli: "Všechno nejlepší." Nebylo to načasované úplně dobře, ale co už.
Aomine-kun nejdřív nevypadal vůbec překvapeně, ale pak se o překvapený výraz přece jen pokusil a řekl: "A-hoj."
Sakurai-kun pak k němu přispěchal a podal mu tašku s omluvou a slovy: "Tvoje věci ze skříňky…"
"Aka-chin?" ozval se ten velký kluk s fialovými vlasy a hrozným jménem. Neměla jsem ovšem nejmenší tušení, na koho mluví.
"Proč s náma přišla hrát i ona?" zeptal se a ukázal na mě prstem. Já jsem jen doufala, že nebudu muset vážně hrát.
"Ukazovat není slušné." podotkl rudovlasý mladík a stáhl mu ruku k zemi, což jsem docela obdivovala, protože já bych si rozhodně na takového obra netroufla. Potom mladík podotkl: "Ale odpověď neznám. Předpokládám, že ji pozvala Momoi, můžeš se zeptat jí."

Cesty minulosti II: Mrtvý cit 01

19. června 2017 v 8:56 | IceSun685 |  Cesty minulosti II: Mrtvý cit
Jak jste podle názvu jistě poznali, tak tahle povídka navazuje na děj popsaný v povídce Naivita mládí (takže doporučuju přečíst). Pokud to tedy máte za sebou, tak přeji příjemné čtení. ;)
Mmch děj se odehrává přibližně rok po událostech v předchozí povídce.

Jednoduchá biologie 42

17. června 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsem se ve čtvrtek probudila, tak se mi do školy ani trochu nechtělo. Ještě pořád jsem se trápila dilematem ohledně dárku pro Aomineho-kun.
Mohla jsem se sice zeptat Sakuraie-kun, jestli vůbec budeme dávat dárky a ušetřit si tak trochu stresu, ale to mi přišlo hloupé a navíc by to byla dost otravná debata. Už tak bylo dost zdlouhavé, když mi ve škole předával zprávu od Momoi-san, která přijala moji nabídku na pomoc. Myslím, že až tehdy mi vlastně došlo, že jsem pomáhat nechtěla. Jít tam znamenalo být obklopena lidmi, které ani neznám, což mi nebylo moc příjemné. Navíc ani přítomnost Momoi-san se mi moc nezamlouvala. Nikdy jsem nebyla dobrý lhář, ale dívce jsem lhát musela, což mě znepokojovalo.
S tím, jak se blížila sobota, jsem byla čím dál nervóznější. Částečně mě uklidňovala jen skutečnost, že jsem přece jen našla vhodný dárek. Původně jsem myslela, že mu vyberu něco, co má nějakou spojitost s basketem. Při procházce městem jsem ale mrkla i do knihkupectví, kde jsem narazila na atlas bezobratlých, podle kterého jsme určovali živočichy při zpracovávání projektu. Možná to nebyl dárek, který by nějak extrémně ocenil, ale alespoň jsem si byla jistá, že je originální a Aomine-kun ho ještě nemá.

Letní večer 06

12. června 2017 v 9:45 | IceSun685 |  Letní večer
Skutečně nevím, co bych na to vlastně měla říct. Snad jen, že tahle povídka nevycházela tak dlouho, že na ni už každý musel zapomenout. Berte to tedy jako bonus: je to vlastně šest dílů naráz, to nemá každý ne? ;) No každopádně se za tu prodlevu omlouvám a jak už jste si asi domysleli, tak tohle je další povídka z Naruta, kterou se chci pokusit dopsat, i když je to už tak strašně dávno, co jsem ji vymýšlela.

Jednoduchá biologie 41

10. června 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ve středu ráno jsem neměla o nic lepší náladu, než včera a tak jsem se došourala do školy a rovnou jsem zapadla do lavice. Nebylo mi ovšem souzeno, abych měla svůj klid, protože se mi před lavicí zjevil jako duch Sakurai-kun.
Stál přímo před mojí lavicí, ale když jsem se na něj podívala tak to vypadalo, že uteče.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se a z mladíka nejprve vypadlo: "Sumimasen!"
Překvapeně jsem nadzvedla obočí, které nahoře tak nějak zůstat muselo, protože mladík spustil: "Sumimasen, že tě zdržuju."
"V pořádku." řekla jsem s marným pokusem o úsměv. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak jsem s ním nikdy pořádně nemluvila.
"Já…" zakoktal Sakurai-kun a já jsem bojovala s povzdechnutím. "Totiž, Aomine-kun…" ozval se znovu a já jsem zpozorněla.

Překvapení 80

5. června 2017 v 11:09 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko byla až překvapená, jak snadno se úkryt zase vyprázdnil. Byly to jen dva dny, co se zjistila pravda o Keiko a Pein rozhodl, že se všichni kromě Itachiho mají vrátit ke svým povinnostem. Dokonce i Kisame odešel a tak v úkrytu zavládl až nepřirozený klid. Problém byl především v tom, že Miroko s tmavovlasým ninjou až do teď nepromluvila. Předpokládala, že k tomu dřív nebo později bude muset dojít, ale zatím se ani Itachi ke komunikaci nijak zvlášť neměl. Jeho pomoc navíc spočívala především v tom, že chystal jídlo, což sice Miroko oceňovala, ale taky díky tomu měla nepříjemný pocit. Cítila, že by měla s Itachim alespoň promluvit. Byla v tom jistá dávka ironie, pokud totiž chtěla odejít od Akatsuki, tak by pro ni bylo opětovné sblížení s Itachim spíš na škodu. Přesto po tom ale toužila. Byl pro ni důležitý už předtím a byl to také otec jejího dítěte. Nedokázala se prostě smířit s tím, že kolem chodil jako duch a ignoroval ji.
Právě proto se rozhodla přesunout kolébku Keiko do kuchyně. Bylo to jediné místo, kde se Itachi prostě musel zdržet. Takže i jediné, kde si s ním mohla v klidu promluvit.

Jednoduchá biologie 40

3. června 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila už v pět díky příšernému hladu. Jít spát bez večeře očividně nebyl nejlepší nápad. Další půl hodina převalování v posteli mi také potvrdila, že usnutí se konat nebude. Vylezla jsem tedy z postele a potichu jsme se vydala dolů. Vypadalo to, že jsem vzbudila jen Ayu, ale s tím jsem tak trochu počítala. Myslím, že jsem ji ani nikdy neviděla spát. Maximálně podřimovat. Co nejrychleji jsem ji tedy uklidnila a našla si něco v lednici. Kousek salámu pak dostala i Aya, i když můj táta neschvaloval, aby dostávala jiné než psí jídlo. Já jsem to ovšem nikdy nedodržovala příliš důsledně. Nakonec oficiálně to byl můj pes, když jsem ji dostala k narozeninám. Občas to byla nevýhoda, protože když se mi s ní nechtělo jít ven, tak mi rodiče rádi připomínali, kdo chtěl v téhle rodině psa. Osobně jsem ale zastávala názor, že by jim neublížilo, kdyby šli na procházku. Na druhou stranu mě díky tomu měla Aya nejraději.
Po jídle jsem se tedy ještě vrátila do postele a skutečně jsem ještě usnula. O to těžší pak ale bylo vstávat, i když druhá snídaně, tentokrát připravená mámou, nebyla od věci. Nakonec předtím jsem si dala jídlo jen, abych utišila žaludek a ne abych se pořádně najedla.