Jednoduchá biologie 40

3. června 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila už v pět díky příšernému hladu. Jít spát bez večeře očividně nebyl nejlepší nápad. Další půl hodina převalování v posteli mi také potvrdila, že usnutí se konat nebude. Vylezla jsem tedy z postele a potichu jsme se vydala dolů. Vypadalo to, že jsem vzbudila jen Ayu, ale s tím jsem tak trochu počítala. Myslím, že jsem ji ani nikdy neviděla spát. Maximálně podřimovat. Co nejrychleji jsem ji tedy uklidnila a našla si něco v lednici. Kousek salámu pak dostala i Aya, i když můj táta neschvaloval, aby dostávala jiné než psí jídlo. Já jsem to ovšem nikdy nedodržovala příliš důsledně. Nakonec oficiálně to byl můj pes, když jsem ji dostala k narozeninám. Občas to byla nevýhoda, protože když se mi s ní nechtělo jít ven, tak mi rodiče rádi připomínali, kdo chtěl v téhle rodině psa. Osobně jsem ale zastávala názor, že by jim neublížilo, kdyby šli na procházku. Na druhou stranu mě díky tomu měla Aya nejraději.
Po jídle jsem se tedy ještě vrátila do postele a skutečně jsem ještě usnula. O to těžší pak ale bylo vstávat, i když druhá snídaně, tentokrát připravená mámou, nebyla od věci. Nakonec předtím jsem si dala jídlo jen, abych utišila žaludek a ne abych se pořádně najedla.


Cesta do školy mi připomněla včerejší ne moc dobrý rozhovor s Aominem-kun a mě na chvíli napadlo, že bych tam možná neměla chodit. Moje známky přece byly moc dobré a taky jsem neměla skoro žádné absence. Jednou se přece nemohlo nic stát a tak jsem zahnula do parku a ne na školní pozemky.
Posadila jsem se na lavičku a rozhlédla jsem se kolem. Nikde nebylo ani živáčka a já jsem začínala přemýšlet, co dál. Nikdy v životě jsem za školou nebyla, takže jsem neměla ani to nejmenší tušení, co budu celý den dělat. Ani jsem ale nevěděla, jaké to bude mít následky. Budou snad volat rodičům? Dostanu to do záznamů? Na chvíli jsem dostala strach, protože záškoláctví jsem ve složce mít nechtěla.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že vyučování začne za pět minut. Trvalo mi jen sekundu se rozhodnout a tak jsem se rozběhla ke škole. Musela jsem se rychle přezout a potom dorazit do třídy. Do zvonění zbývaly ještě tři minuty, takže jsem se trochu uklidnila, ale pak jsem zase ztuhla, když jsem na chodbě uviděla stát Aomineho-kun s nějakým světlovlasým mladíkem. Vypadalo to, že se hádají a já kolem nich nechtěla projít, takže jsem raději zůstala za rohem a čekala, až se rozloučí.
"Nechtělo se mi." uslyšela jsem říkat Aomineho-kun, ale nevěděla jsem, o co šlo a ani jsem nechtěla. Tohle byl důvěrný rozhovor a mladík by se mohl zlobit, že jsem ho slyšela.
"Ty! Ty…" soptil druhý mladík a já jsem začínala mít obavy, jak ten rozhovor skončí. Taky jsem teď na sobě zpozorovala, že mě trochu bolí kotník. Sprint do školy zřejmě nebyl ten nejlepší nápad. Na druhou stranu to nebylo nic hrozného, takže se mi trochu ulevilo.
"Nezapomeň přijít v neděli na první zápas. Věřím, že i při své tuposti, na to, že začíná Interhigh, nezapomeneš." prohlásil mladík a já jsem se trochu zamračila. Nelíbilo se mi, že Aominemu-kun nadává, ale na druhou stranu jsem vůbec nevěděla, o co šlo. Možná, že si to mladík zasloužil.
"Přijdu." ozval se Aomine-kun a já jsem uslyšela kroky a tak jsem se vydala do chodby vedoucí ke třídě a skoro jsem vrazila do světlovlasého mladíka, který si vybral opačnou stranu.
"Promiň." řekl poměrně klidně. Vyhnuli jsme se jen taktak.
"Taky se omlouvám." prohlásila jsem a oba jsme se vydali svou cestou. Brzy jsem tak mohla zapadnout do své lavice. Dorazila jsem tedy právě včas, protože jen co jsem si nachystala věci, zazvonilo.

Ještě odpoledne, když už jsem byla ze školy doma, jsem měla trochu černé svědomí z mého skoro záškoláctví. Ve skutečnosti jsem vlastně nic neudělala, ale i tak jsem se cítila trochu hloupě. Kdybych to vážně udělala, tak bych nejspíš opravdu zklamala své rodiče, kteří si to nezasloužili. Navíc i ten důvod byl k smíchu. Vždyť to ani nebyl pořádný důvod. Nechtěla jsem do školy kvůli klukovi. Cítila jsem se jako husa. Asi nikdy jsem se necítila jako větší hlupák.
Doufala jsem, že si trochu vyčistím hlavu, když půjdeme s Ayou na procházku. Bylo u nás zvykem, že spolu běháme, ale po mém dnešním sprintu a následném bolavém kotníku jsem si to raději rozmyslela. Jen jsem sebou vzala tenisák, který jsem jí házela v parku. S Ayou a aportováním to vždycky bylo trochu složité. Honění věcí nebyl problém, jejich vrácení už ale ano. Fenka byla poměrně dobře vytrénovaná, nebo jsem si to o ní alespoň myslela. Zvládala všechny základní povely, pokud nebyla moc rozdivočená. Uměla i zaštěkat na povel, ale pustit míč ani náhodou. Nebyla jsem si jistá, jestli za to mohla její záliba v přetahování, nebo se chtěla honit, ale ať už to bylo cokoliv, tak na mě pokaždé čekal nelehký úkol v ukradnutí míče. Aya navíc vždycky štěkala jak pominutá, když se dožadovala hodu, takže jsem se snažila míče zbavit po ukradnutí co nejrychleji, aby štěkáním neobtěžovala ostatní návštěvníky parku.
Díky jednomu takhle rychlému hodu, jsem skoro trefila mladíka, který mířil přes park. Míč, který letěl na něj, ale naštěstí chytil. I tak jsem se ale k němu vydala, kvůli omluvě. V tu chvíli jsem ale netušila, že mladíka uvidím vylézat na strom. Bylo to asi vůbec nejrychlejší lezení vůbec. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli tam spíš nevyskočil. Na zemi tak skončil nejen Ayin tenisák, ale i mladíkův basketbalový míč, který nesl. K mé velké úlevě ale Aya stála o vlastní míč a nepustila se do toho jeho.
"Ehm…" vypadlo ze mě, když jsem dorazila až pod strom, kde Aya ležela a žvýkala získaný tenisák.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, když jsem zhodnotila, že nebude o moc starší než já a nemusím mu tedy vykat. Ten kluk byl ovšem jako hora a o to komičtější teď byla jeho pozice. Mohl být snad dokonce tak vysoký jako Aomine-kun, ale přísahala bych, že je v ramenou ještě širší.
Mladík byl bledý jako stěna, ale odpověď z něj nějak ne a ne vypadnout a tak jsem na něj zkusila zavolat: "Halo?"
Sice se na mě podíval, ale pak se jeho pozornost opět vrátila k Aye.
"Ona nekouše." ujistila jsem ho, ale nezdálo se, že by mi nějak zvlášť věřil.
"Klidně můžeš slézt." řekla jsem s povzdechem. "Nic ti neudělá." tohle bylo téměř horší než mluvit na malé dítě.
"Já…" ozval se mladík. "Nesnáším psy."
Chvilku jsem zůstala mlčet a pak jsem řekla: "Slibuju, že ti nic neudělá, tak můžeš slézt." Mezitím jsem taky zvedla jeho míč. Osobně bych při pohledu na něj použila spíš slova bojím se, než nesnáším, ale co už.
"Já pak slezu, až budete pryč." ozval se tedy mladík a dál se držel větve. Já jsem tedy položila míč pod strom a dala k němu kámen, aby zůstal stát.
"Dobře." zavolala jsem na něj a Aye jsem připnula k obojku vodítko. Fenka naštěstí nic nenamítala a tak jsme se hned vydaly pryč z parku. Když jsem se pak ještě otočila, tak jsem viděla mladíka spadnout ze stromu. Nejspíš ani on sám nevěděl, jak se tam dostal a dolů mu to moc nešlo. Za normálních okolností, bych šla zjistit, jestli je v pořádku, ale ten kluk by tam pak možná vyskočil zpátky. Navíc byl dost divný a tak jsem doufala, že se už neuvidíme. Nakonec kdo uteče před zlatým retrívrem na strom? Neznám přátelštější rasu…
Pořád mi ale jeho chování leželo v hlavě a to i večer v posteli.



Řekla bych, že Kagamiho chování jste spolehlivě poznali. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama