Jednoduchá biologie 42

17. června 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsem se ve čtvrtek probudila, tak se mi do školy ani trochu nechtělo. Ještě pořád jsem se trápila dilematem ohledně dárku pro Aomineho-kun.
Mohla jsem se sice zeptat Sakuraie-kun, jestli vůbec budeme dávat dárky a ušetřit si tak trochu stresu, ale to mi přišlo hloupé a navíc by to byla dost otravná debata. Už tak bylo dost zdlouhavé, když mi ve škole předával zprávu od Momoi-san, která přijala moji nabídku na pomoc. Myslím, že až tehdy mi vlastně došlo, že jsem pomáhat nechtěla. Jít tam znamenalo být obklopena lidmi, které ani neznám, což mi nebylo moc příjemné. Navíc ani přítomnost Momoi-san se mi moc nezamlouvala. Nikdy jsem nebyla dobrý lhář, ale dívce jsem lhát musela, což mě znepokojovalo.
S tím, jak se blížila sobota, jsem byla čím dál nervóznější. Částečně mě uklidňovala jen skutečnost, že jsem přece jen našla vhodný dárek. Původně jsem myslela, že mu vyberu něco, co má nějakou spojitost s basketem. Při procházce městem jsem ale mrkla i do knihkupectví, kde jsem narazila na atlas bezobratlých, podle kterého jsme určovali živočichy při zpracovávání projektu. Možná to nebyl dárek, který by nějak extrémně ocenil, ale alespoň jsem si byla jistá, že je originální a Aomine-kun ho ještě nemá.


V sobotu jsem měla na deset sraz se Sakuraiem-kun a tak jsem se ráno osprchovala a zapletla si vlasy. Až do teď jsem nepřemýšlela nad tím, co si mám obléct na tu oslavu, ale na to snad byl ještě čas. Oficiální začátek oslavy byl ve dvě, takže určitě budu mít ještě příležitost se převléknout. Prozatím jsem se tedy oblékla prakticky do kalhot a trička a šla jsem na sraz. Cestou jsem ale ještě přemýšlela, co si obleču později. Hrát basket jsem nehodlala, takže bych si možná mohla obléct něco hezkého. Nebyla jsem si ovšem jistá, co by to vlastně mělo být. Lehké zapátrání v mé paměti mi ovšem prozradilo, že zřejmě nevlastním jedinou sukni, co není součástí školní uniformy, což bylo poněkud znepokojivé. Jak jsem vůbec mohla doufat, že ve mně nějaký kluk bude vidět holku, když jsem ani nevlastnila holčičí oblečení. 'Možná bych si mohla nějaké koupit…' napadlo mě, ale to už jsem viděla Sakuraie-kun, který se mi místo pozdravu omluvil, že přišel moc brzy. To jsem sice moc nepochopila, ale raději jsem to nechala být a následovala ho k Momoi-san.

Dívka nám otevřela s úsměvem a hned nás pozvala dovnitř, kde jsem ke svému překvapení uviděla ještě jednoho hosta. Byl jím kluk, kterého vystrašila před pár dny Aya. Vzhledem k jeho výrazu si mě zřejmě také pamatoval a tak jsem se donutila k úsměvu, i když mi do smíchu moc nebylo. Jestli byl on kamarád Aomineho-kun, tak se přátelil s dost divnými lidmi.
"Ráda tě znovu vidím, Nakaharo-san." řekla mi Momoi-san a tak jsem podotkla: "Já tebe taky."
"Tohle je Kuroko Tetsuya a Kagami Taiga." prohlásila dívka a já si až teď všimla dalšího kluka. Cítila jsem se trochu hloupě, že jsem ho přehlédla, ale už se stalo a tak jsem řekla: "Ráda vás poznávám, jsem Nakahara Ryoko."
"Jsi spolužačka Aomineho-kun, že?" zeptal se ten kluk, kterého jsem přehlédla a já jsem jednoduše přikývla.
"Tak jo." prohlásila Momoi-san. "Máme dva úkoly. Uvařit a připravit obývák."
Nechtěla jsem se jim do organizace nijak míchat a tak jsem zůstala potichu a čekala jsem, až mě někdo zaúkoluje.
"Kagami-kun." promluvil Kuroko-kun, na kterého jsem už skoro stihla zapomenout. "Pomůžeš mi přestěhovat nábytek, než se pustíte se Sakuraiem-kun do vaření?"
Přišlo mi, že je to napůl rozkaz, ale zůstala jsem mlčet a jen jsem sledovala, jak mladík s brbláním následoval Kuroka-kun do obýváků, kam za nimi šel i Sakurai-kun. Přišlo mi ovšem docela zajímavé, že vařit budou kluci, protože jsem myslela, že to spíš budeme dělat my dvě.
"My bychom mohly udělat nějakou výzdobu, co říkáš?" navrhla mi Momoi-san a tak jsem přikývla a následovala jsem ji k barevným papírům, ze kterých jsme dělaly řetězy a další ozdoby. Momoi-san to až tak moc nešlo a tak jsem složitější tvary dělala já a stejně tak i nápis Happy birthday Daiki, který jsem napsala ozdobným písmem na připravené čtverečky papíru. Nápis jsme pak pověsily ke stropu a ozdoby jsme rozvěsily po stěnách. Vypadalo to moc hezky, ale i tak jsem musela Momoi-san přesvědčovat, že to stačí, protože dívka měla pocit, že je toho málo. Naštěstí mi v tomhle pomohl i Kuroko-kun, do kterého byla Momoi-san očividně zamilovaná. Já jsem jen doufala, že se nechovám stejně hloupě před Aominem-kun.
Do středu místnosti pak přišel velký nízký stůl, který kluci přinesli ze sklepa, a kolem něj jsme rozházeli spoustu polštářů. Momoi-san pak na stůl naskládala deset skleniček, takže jsem konečně měla představu, kolik nás bude. Měla jsem ovšem pocit, že tohle nikdo neřekl klukům, protože to všechno, co připravili, nebylo v lidských silách sníst. Na stůl pak připravily misky a talíře, ale nic na něj ještě přímo neumístili, kromě oříšků, u kterých bylo jedno, kdy se rozbalí. Většina jídla ovšem skončila v lednici nebo na stole v kuchyni, kde ho zakryli, aby na něj nesedaly mouchy. Momoi-san taky dostala výslovný zákaz na cokoliv z toho sahat, což mě dost zarazilo, ale nechala jsem to být. Dívka mi prozradila, že to ona má přivést Aomineho-kun do tělocvičny, takže jsem nemohla počítat s její pomocí, pokud šlo o její nalezení. Kuroko-kun se mi ovšem nabídnul, že na mě počká před vchodem do areálu školy kolem tři čtvrtě, za což jsem mu byla vděčná. Doufala jsem jen, že ho nepřehlédnu.
Se všemi jsem se tedy prozatím rozloučila a vydala jsem se nejprve do obchodu, kde jsem si koupila dlouhou sukni a potom domů na oběd. Sukně byla hnědá s krajkou a já si k ní vzala hezké béžové tričko, které mělo kolem výstřihu podobnou krajku. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla barevně úplně podařená kombinace, ale měla jsem hnědé baleríny a jednu dostatečně velkou kabelku, do které jsem si dala dárek pro mladíka. Mít na sobě příliš mnoho barev mi přišlo jako špatný nápad a tak jsem si nechala tuhle kombinaci. Nikdy jsem se neuměla malovat a tak jsem to raději ani nezkoušela pro případ, že by to dopadlo špatně. Ani s vlasy jsem si nic nedělala a jen jsem je rozpustila a rozčesala. Nevěděla jsem, v kolik se vrátím domů, a tak jsem řekla mámě, že jdu na oslavu spolužačce, tak se nemá bát, když se zdržím. Sebou jsem si pak pro všechny případy vzala lehký šedý svetřík, který mě zřejmě moc nezahřeje, ale máma aspoň bude mít radost.

Kuroko-kun na mě skutečně čekal u vstupu na školní pozemky, což mě docela uklidnilo. Byl s ním i Kagami-kun a tak jsem ho nemohla přehlédnout. Vypadalo to, že ani on se tu moc nevyzná a tak jsem se zeptala Kuroka-kun: "Proč jste vlastně vybrali Teiko?"
"S Aominem-kun jsme na ni chodili." odpověděl Kuroko-kun a já jsem jen přikývla. Kagami-kun očividně nechodil na Teiko a tak jsem se zeptala: "A vy dva se znáte odkud?"
"Z basketu." odpověděl mladík jednoduše a tak jsem se už neptala.
"Všichni se vlastně známe z basketu." doplnil ovšem světlovlasý mladík a tak jsem trochu zamyšleně přikývla. Doufala jsem, že se debaty nebudou točit jen kolem basketu, protože to bych byla ztracená. Raději jsem to ale pustila z hlavy a prohlédla si blonďatého mladíka, který k nám běžel.
"Ahoj Kagamicchi, Kurokocchi!" zavolal, a i když se mi vždycky líbily spíš tmavé typy, jako byl Aomine-kun, tak jsem musela uznat, že blonďatý mladík vypadá moc dobře.
"Kise-kun." ozval se Kuroko-kun a já jsem nervózně přešlápla. Nikdy jsem nebyla moc dobrá při představování.
"Ahoj." obrátil se blonďatý mladík na mě a tak jsem ze sebe vymáčkla: "Ahoj."
"Jsem Kise Ryouta." podotkl a tak jsem odpověděla: "Nakahara Ryoko."
"Je to spolužačka Aomineho-kun." osvětlil mu to Kuroko-kun a tak mladík přikývl. Očividně mu to tak stačilo a já se tak dál dozvěděla jen, že se těší na hru. K jeho nadšení se pak přidal i Kagami-kun a tak jsem zůstala tak nějak bokem. Doufala jsem jen, že si budu moct popovídat alespoň s Momoi-san, která nevypadala jako typ, co by hrál. Pokud bych tam totiž měla sama sedět v koutku, tak by to nebylo nic moc.
V tělocvičně jsme pak narazili na Sakuraie-kun, který nevypadal, že by se cítil zrovna nejjistěji a také na tři neznámé mladíky. Dva z nich vypadali jako obři. Zvláště pak ten s fialovými vlasy mě děsil. Třetí mladík pak měl vlasy rudé a na basketbalistu byl dost malý, stejně jako Kuroko-kun. Rudovlasý mladík se na mě přívětivě usmál a podal mi ruku se slovy: "Jsem Akashi Seijuro." Jeho přímení mi něco říkalo, ale nezařadila jsem si ho, alespoň tedy prozatím.
"Nakahara Ryoko." řekla jsem a opětovala jsem jeho stisk.
"To je Midorima Shintarou a Murasakibara Atsushi." představil mladík i své kamarády a já jsem tedy podotkla: "Ráda vás poznávám." Ve skutečnosti to ale zase nebyla až taková pravda. Byli to obři a já se proti nim cítila jako moucha na zdi. Nedivila jsem se, že je Sakurai-kun rozklepaný, když stál vedle fialovovlasého mladíka.
"Jaké jsi znamení?" zeptal se Midorima-kun a já na něj zůstala koukat. Dřív než jsem se taky vzpamatovala, tak se ozval Akashi-kun: "To můžeme nechat na později. Jsou skoro dvě, tak bychom se měli připravit."
"Budeme křičet všechno nejlepší, až sem Aominecchi přijde." vysvětlil mi Kise-kun a tak jsem přikývla a stejně jako ostatní jsem zůstala potichu a připravená na otevření dveří.



Tak hrdinka má zatím smíšené pocity ze zbytku generace. Uvidíme, jak na tom bude po oslavě. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama