Překvapení 80

5. června 2017 v 11:09 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko byla až překvapená, jak snadno se úkryt zase vyprázdnil. Byly to jen dva dny, co se zjistila pravda o Keiko a Pein rozhodl, že se všichni kromě Itachiho mají vrátit ke svým povinnostem. Dokonce i Kisame odešel a tak v úkrytu zavládl až nepřirozený klid. Problém byl především v tom, že Miroko s tmavovlasým ninjou až do teď nepromluvila. Předpokládala, že k tomu dřív nebo později bude muset dojít, ale zatím se ani Itachi ke komunikaci nijak zvlášť neměl. Jeho pomoc navíc spočívala především v tom, že chystal jídlo, což sice Miroko oceňovala, ale taky díky tomu měla nepříjemný pocit. Cítila, že by měla s Itachim alespoň promluvit. Byla v tom jistá dávka ironie, pokud totiž chtěla odejít od Akatsuki, tak by pro ni bylo opětovné sblížení s Itachim spíš na škodu. Přesto po tom ale toužila. Byl pro ni důležitý už předtím a byl to také otec jejího dítěte. Nedokázala se prostě smířit s tím, že kolem chodil jako duch a ignoroval ji.
Právě proto se rozhodla přesunout kolébku Keiko do kuchyně. Bylo to jediné místo, kde se Itachi prostě musel zdržet. Takže i jediné, kde si s ním mohla v klidu promluvit.


"Nečekal jsem tě tu." podotkl tmavovlasý muž, když vstoupil dovnitř. Promluvil tiše a jeho oči zaletěly ke kolébce.
"Keiko spí, takže bychom si mohli promluvit." navrhla Miroko vážným hlasem.
Itachi se jí zahleděl do očí a s povzdechem se posadil naproti.
"Nechceš si promluvit?" zeptala se tedy hnědovláska napjatě. Možná by pro ni bylo jednoduší, kdyby odmítl. Usnadnilo by to její odchod, ale jistý kousek jejího srdce se nedokázal smířit s podobným koncem.
"Je toho tolik, co bychom měli probrat, že ani nevím, jestli to jde stihnout za jeden den." prohlásil Itachi, což zřejmě znamenalo, že ji nehodlá odbít.
"Takže čím chceš začít?" zeptala se jednoduše a podívala se do kolébky, kde spokojeně spala jejich dcera.
"Proč jsi tehdy za mnou přišla?" zeptal se Itachi a Miroko se malinko zamračila.
"Myslím tu noc, kdy jsme se spolu…" vysvětlil jí Itachi, ale příliš zrudl, než aby mohl nahlas vyslovit to poslední slovo.
"Byla jsem nešťastná. Tys byl můj jediný přítel a já se potřebovala svěřit a vyzpovídat." řekla jednoduše. Bylo zvláštní, jak dávno jí to přišlo. Spíš jako celé roky, než pár měsíců.
"Pokud si ale dobře vzpomínám, tak to tys políbil mě." podotkla, když se ze vzpomínek zase vymanila.
"To ano." povzdechl si Itachi. Všechno mohlo být jinak, kdyby ji nepolíbil. Dost možná nemusela být vůbec těhotná. Pein by ji tehdy dal do jejich týmu a kdo ví, třeba by byli skutečně spolu.
"Proč jsi to udělal?" zeptala se ho Miroko a ještě dodala: "Vím, že nejsi někdo, kdo by jen využil situace. Takže?"
Itachi si povzdechl. Nikdy neuměl moc mluvit o citech, ale pokud to mezi sebou měli vyřešit, tak zřejmě musel být upřímný: "Tehdy, když jsi odešla se Sasorim a Deidarou, tak jsem se cítil hrozně. Byla jsi pryč a chyběla jsi mi způsobem, který ani nedával smysl. Chyběla jsi mi každý den."
"To i ty mě." podotkla Miroko, ale sama věděla, že jí chyběl jen věrný přítel, zatímco Itachi očividně mluvil o něčem hlubším.
"Když jsme ještě byli spolu, tak jsem si to nechtěl přiznat, ale když jsi pak byla pryč, tak jsem věděl, že… že tě miluju." řekl nakonec Itachi s lehkým zaváháním.
Miroko sklopila hlavu, nechtěla se teď dívat do jeho očí, ne když nemohla říct, že cítí totéž.
"Ani nevíš, jak moc jsem se těšil, až dorazíme na tu Hidanovu hloupou oslavu. Tak moc jsem tě chtěl vidět, ale potom…" dostal ze sebe Itachi s povzdechem. "Byla jsi s Deidarou a to mě ničilo. Když jsi mi pak ale řekla, že jsi ho nikdy nemilovala, tak jsem si nemohl pomoct a…"
"Políbil jsi mě." dodala mladá žena a podívala se na kolébku, ve které spinkal výsledek toho polibku.
"Jenže ty jsi byla pro." podotkl Itachi, jakoby na svou obranu. "Proč ale?"
"Ani nevím." přiznala Miroko a pohled upřela do stolu. "Byl jsi všechno, co jsem měla. S tebou jsem měla pocit, že všechno bude v pořádku, že jsem v bezpečí. Možná jsem tě taky v tu chvíli milovala." dodala hnědovláska váhavě. Nebyla si jistá, jestli to tak bylo. Možná ano a možná taky ne. Nikdy v lásku příliš nevěřila.
"Pořád tě miluju." povzdechl si Itachi. "I po tom všem co se stalo. Dokonce, i kdyby Keiko byla Deidarova, tak bych tě miloval."
Jeho slova jí do očí vehnaly slzy. Tohle už na ni bylo moc. Nedokázala poslouchat podobná slova, když plánovala utéct a znovu mu tak ublížit. "Promiň." zašeptala a utekla z kuchyně. Věděla, že se tam bude muset vrátit pro Keiko, ale právě teď potřebovala být sama, aby mohla v klidu brečet.

Itachi pomalu přešel ke kolébce a zahleděl se na svou malou dcerku. Netušil, jak to ta malá udělala. Jakým kouzlem to dokázala. Viděl ji jen dvakrát a ani ji nedržel v náručí, ale i tak by byl pro ni ochotný zemřít. Miloval ji, i když ona ani netušila, že on existuje.
Zůstal tedy nad ní stát odhodlaný počkat, až se probudí, aby se na něj alespoň podívala. Ani mu nevadilo, že to trvalo další hodinu. Jen tam stál a usmíval se na ni, zatímco Miroko stála ve dveřích a dívala se zase na něj. Když se pak Keiko probudila a začala plakat, opatrně ji zvedl do náručí a začal ji houpat. Už tak držel kdysi Sasukeho, i když to bylo už hodně dávno. Bylo ale lehké si na to vzpomenout.
"Neplakej." zašeptal jí a opatrně ji políbil na čelo. "Táta je u tebe."
I když se nezdálo, že by to příliš pomáhalo, tak se Miroko ve dveřích usmála.
"Mám tě rád." zašeptal Itachi dítěti, na které konečně trochu zabralo houpání. Ne úplně, protože se nejspíš vzbudila kvůli hladu, ale alespoň trochu.
'Jak bych to mohla udělat?' zeptala se Miroko sama sebe. 'Jak bych ji mohla o tohle připravit a odejít?'
Hnědovláska se vydala k nim a dítě si od Itachi vzala. Nic mu neřekla, jen si vzala malou stranou, aby ji mohla nakojit. Itachi se tedy konečně vrátil k tomu, proč původně přišel a připravil jednoduchou večeři, i když už bylo na jídlo trochu pozdě. Jako doprovod měl broukání ukolébavky, které potom přestalo, když napapaná holčička opět usnula.
"Díky." podotkla Miroko a přešla k němu.
"Ale za co?" zeptal se Itachi a překvapeně rozevřel oči, když ho Miroko objala.
"Za to, že nás obě miluješ." odvětila a dlouhou dobu trpělivě čekala, než ji konečně také sevřel a přitiskl k sobě silněji.
"Za to přece děkovat nemusíš." podotkl Itachi a trochu se od ní odtáhl, aby se jí mohl podívat do unavené tváře. Nebyly to jen poslední měsíce, celý její život byl těžký. Právě tahle chvíle se ale překvapivě zdála tou nejjednodušší a také nejhezčí.
"Miluju tě." řekla mu Miroko něco, čemu by sama ještě před hodinou vůbec nevěřila. Právě teď to tak ale cítila. Když byl s ní, tak byla v bezpečí a všechno bylo v pořádku.
Na jeho tváři se objevil něžný úsměv, než se k ní odvážil sklonit pro polibek, který mu opětovala s předsevzetím, že tentokrát zůstanou jen u něj. Alespoň tedy prozatím.



No tak tohle byl poslední díl. Snad se vám závěr líbil a jste s povídkou spokojeni. :) Já jsem každopádně ráda, že už mám zase nějakou povídku dopsanou. Díky Jashinovi, že k tomu došlo. Už jsem skoro ani nevěřila. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 7. června 2017 v 20:39 | Reagovat

Oreo já nad tebou nezanevřela, povídky jsme poctivě četla, takže se neboj, že bych se vytratila... :)
Tak tohle byla bomba, fakt úplně mega závěr, já už se bála že fakt odejde, ale toto byla lepší... :3 a hrozně dojemné...
Jen takové to, že Deidara a Sasori odešli na Gaaru, jsem si říkala a sakra tak tatínek už nebude... Naštěstí do toho už se nezamotáš... :)
Povídka byla suprová a těším se až zas něco na téma Naruto vytvoříš! :)

2 IceSun685 IceSun685 | 8. června 2017 v 7:31 | Reagovat

[1]: To jsem opravdu ráda, že se ti povídky pořád líbí. :)
Jinak to s tím Gaarou je tak záměrně. Kdo chce, tak může jet podle kánonu a kdo nechce, tak Gaara byl v tu dobu na návštěvě v Konoze, tak se ti dva prostě vrátili s prázdnou a hotovo. ;)

3 Pariah Pariah | Web | 9. června 2017 v 14:22 | Reagovat

Za mě je tohle jedna z nejlepších povídek, co jsi kdy napsala. Skláním se a na ukončení pronáším: Třikát sláva autorce!
I když musím nestydatě užnat že jsem ji četla už drív...
To ovšem nemělní nic na tom, že se mi chtěla číst znovu. Vážně se ti to povedlo :-)

4 IceSun685 IceSun685 | 9. června 2017 v 18:34 | Reagovat

[3]: No to jsem ráda. Myslím, že  mi ta povídka bude celkem chybět, i když dalo dost práce ji dopsat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama