Jednoduchá biologie 45

8. července 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
S Momoi-san jsme nachystaly plánek a ona pak napsala jména všech na lístky, ze kterých měl Aomine-kun losovat týmy, jakožto oslavenec.
Jelikož nás nebyl nejlepší počet, tak jsme se rozhodli, že budeme mít tři týmy a v jednom týmu bude jeden člověk navíc.
Prvními vylosovanými byli Akashi-kun, Kuroko-kun a Momoi-san, takže dívka byla naprosto šťastná. Já jsem jen doufala, že na tom budu podobně. V týmu jsem ale byla se Sakuraiem-kun a Kisem-kun, který se na mě po vylosování usmál. Já jsem mu úsměv vrátila, i když jsem chtěla být s Aominem-kun. Ten byl ovšem s Kagamim-kun, Midorimou-kun a Murasakibarou-kun. Ti čtyři se prakticky celou hru hádali a tak byli beznadějně poslední. Náš tým se sice držel dobře, ale Akashi-kun byl v hádání až neuvěřitelně dobrý a v kombinaci s Momoi-san se jim vedlo opravdu dobře. Sakurai-kun se sice za všechno pořád omlouval, ale že jsme nakonec nevyhráli, nebyla jeho chyba.

Druhé losování bylo svým způsobem vtipné, protože týmy si byly velmi podobné. Opět jsem byla se Sakuraiem-kun ale místo Kiseho-kun jsem tentokrát byla s Momoi-san. Kise-kun pak byl s Akashim-kun a Kurokem-kun. Aomineho-tým zůstal stejný, takže všichni začali protestovat a Aomine-kun se dokonce začal s Kagamim-kun hádat.
Jejich spory ukončil Akashi-kun, když navrhl nové hlasování, s čímž jsem souhlasila, protože jsem chtěla být s Aominem-kun. Nakonec jsem nepředpokládala, že by mohla být další hra, protože už bylo docela pozdě, takže nové rozlosování byla moje jediná šance.
V novém rozlosování se mi konečně splnilo mé přání a byla jsem s Aominem-kun. Midorimovi-kun se sice pobyt v našem týmu moc nelíbil, protože nechtěl být s Aominem-kun, ale Akashi-kun jeho námitky ukončil jediným pohledem. Sám rudovlasý mladík pak byl s Kagamim-kun, Murasakibarou-kun a Sakuraiem-kun, který se jako obvykle třásl. Nějak jsem měla pocit, že se moc nebaví, protože se třásl snad celou dobu.
Momoi-san pak byla opět s Kurokem-kun, takže byla spokojená. Docela spokojeně se tvářil i Kise-kun, který byl s nimi. Hádání jim ovšem příliš nešlo, takže skončili poslední. My jsme pak skončili druzí, což očividně velice vadilo Midorimovi-kun, který zřejmě chtěl jediné a to porazit Akashiho-kun, což nevyšlo. Proto taky chtěl hrát další hru, což ovšem odmítl Kise-kun s tím, že bude muset jet domů. Jak jsem pochopila od ostatních, tak byl jediný, kdo nebude přespávat v Tokyu a tak musel stihnout jakýsi vlak, takže by hru nestihl. I Akashi-kun a Murasakibara-kun ovšem potřebovali brzy jít. Podle všeho tu byly se svými basketbalovými týmy a na penzionu, kde měli ubytování, byla nějaká večerka. Mezi hromadou omluv jsme se pak dozvěděli, že domů bude muset i Sakurai-kun a tak se oslavu rozhodla Momoi-san ukončit. My co jsme nikam nepotřebovali, jsme se ovšem zdrželi, abychom jí pomohli s úklidem a tak jsme od Momoi-san odcházeli kolem jedenácté, takže se o mě rodiče možná budou bát. Kagami-kun s Kurokem-kun se od nás odpojili hned u dveří a brzy se vydal vlastní cestou i Midorima-kun, takže jsem zůstala s Aominem-kun sama. Věděla jsem ovšem, se i s ním se brzy rozloučím, protože půjde jinudy. Byla to tedy poslední šance, jak si s ním popovídat a tak jsem se zeptala: "Jsi spokojený s oslavou?"
"Bylo bezva zahrát si zase se všema basket a taky jsem rád, že… ses i ty bavila." prohlásil Aomine-kun a já jsem se usmála. Chvílemi jsem litovala, že jsem šla, ale nakonec jsem byla spokojená.
"Máš fajn kamarády." podotkla jsem a v duchu jsem si vybavila možné cesty domů. Za chvíli se už zřejmě rozdělíme.
"No jo. Řekl ti Midorima, jaký kamarád se k tobě hodí podle krevní skupiny?" ozvalo se od mladíka a já jsem trochu znejistila. Měl poněkud zvláštní výraz, který jsem nevěděla, kam zařadit.
"Krevní skupinu jsme neřešili." podotkla jsem tedy.
"Nakaharo, zastav, prosím." ozval se mladík podivně vážným hlasem a tak jsem se zarazila. Zastavila jsem se ale tak, jak chtěl.
"Je fajn, že ti to Midorima neřekl, takhle to můžu udělat já." prohlásil Aomine-kun s vážným výrazem. Trochu mě tím zmátl. Nepochopila jsem už, co s tím mají krevní skupiny natož, proč mi to chce říkat.
Mladík navíc přistoupil těsně ke mně, což mě trochu vyvedlo z míry a potom se sklonil. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se to skutečně stalo. Vážně mě teď políbil na rty? Bylo to tak rychle, že jsem zůstala úplně zmatená a ztuhlá na místě. Byla to moje první pusa a já to vůbec nečekala.
Nějakou chvíli jsem sledovala, jak se Aomine-kun tváří čím dál vyděšeněji a nervózněji a pak z něj vypadlo: "Já… no… budeš chtít doprovodit domů?"
Pořád jsem byla poněkud vyvedená z míry a tak jsem jen přikývla. Nebyla jsem si jistá, co mám vlastně dělat. On mě políbil, ale co to vlastně znamenalo?
Nějak jsme se k tomu ale nevraceli a v tichosti jsme se vydali dál, což mě neskutečně deprimovalo. Bohužel mě ale nenapadalo, jak na to navázat.
Aomine-kun se pak po nějaké době zeptal: "Myslíš, že je šance na nějakou další procházku?"
"Další procházku?" zeptala jsem se tedy. Nebylo mi úplně jasné, na co naráží. Obvykle jsem neměla tak dlouhé vedení, ale teď jsem byla dost zmatená.
"Mohli bychom i jinam, kdybys chtěla. Třeba na čaj nebo do kina." prohlásil Aomine-kun a potichu pak dodal: "Jako na rande." V tu chvíli jsem nejdřív zapochybovala, jestli jsem slyšela správně, ale pak jsem se uvnitř zaradovala, tohle byl nejšťastnější den mého života.
"Dobře." dostala jsem ze sebe a snažila jsem se zůstat v klidu. Příliš nadšení by asi nebylo namístě.
Aomine-kun se v tu chvíli ale zastavil, což mě trochu překvapilo. Vypadl, že má velkou radost a tak jsem se nesměle usmála, i když mě jeho pohled znervózňoval.
Aomine-kun pak přistoupil ke mně, ale tentokrát jsem na možnost, že by mě políbil, byla o něco líp připravená, takže jsem polibek opětovala. Mladík mě objal kolem pasu a tak jsem mu dala ruce kolem krku. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli mi to líbání šlo, i když se nezdálo, že by si Aomine-kun chtěl stěžovat. I tak mi ale srdce bilo jako o závod.
"Tohle jsou moje nejlepší narozeniny." podotkl Aomine-kun a ještě mě krátce políbil na rty. Trochu jsem při tom zrudla a zmohla jsme se jen na přikývnutí.
Aominem-kun mě pak políbil znovu a tentokrát mnohem vášnivěji. Rukou mě pohladil ve vlasech, čímž mi ukradl nápad. Alespoň jsem se tedy k němu přitiskla.
"Nejspíš tě teď nepustím." prohlásil mladík a já jsem se zasmála.
"To nezní špatně." podotkla jsem a tentokrát jsem políbila já jeho. Naše polibky přerušil mladíkův mobil a tak jsem využila situace, abych zjistila kolik je hodin. Bylo už půl dvanácté, takže se domů dostanu tak chvíli před půlnocí, pokud bych tedy vyrazila rovnou.
Mladíkův rozhovor se omezil jen na pozdrav: "Ahoj mami." a po nějaké chvíli na dodání: "Brzy přijdu."
Bylo zvláštní, že mě rodiče ještě nepostrádali. Nejspíš šli spát s předpokladem, že brzy přijdu. Nakonec jsem je připravila na to, že se zdržím. Zítra ráno mě ale rozhodně čekal výslech. O času příchodu jsem ovšem hodlala mlžit.
"Do kolika musíš být doma?" zeptal se Aomine-kun a já jsme jen pokrčila rameny. Teď už bylo asi jedno, jestli přijdu o půlnoci nebo v jednu. Pokud to rodiče zjistí, tak mám průšvih tak jako tak.
"Co takhle doprovod s nějakou malou procházkou okolo večerky? Pozval bych tě na něco teplého k jídlu." navrhnul Aomine-kun a i když jsem neměla hlad, tak představa, že ještě chvíli budeme spolu, se mi líbila, i tak jsem ale podotkla: "Co tvoje máma? Nebude se zlobit?" To poslední, o co jsem stála, bylo, aby měl Aomine-kun zaracha, protože to bychom pak na další procházky mohli zapomenout.
"Myslím, že to beze mě ještě chvíli zvládne." prohlásil Aomine-kun bezstarostně a tak jsem přikývla.
Nejprve jsme tedy šli na párek v rohlíku. Byly tam sice i další možnosti, ale tahle byla cenově přijatelná. Aomine-kun za mě hodlal zaplatit, takže jsem nechtěla nic drahého. Mladík snědl rovnou dva a potom jsme se vydali na procházku městem. Já jsem sice oceňovala hlavně polibky, ale i procházení bylo fajn. Hlavně to byla moje osobní pohádka. Nenapadalo mě, co víc bych ještě mohla chtít. Bylo to dokonalé, tedy až do chvíle, kdy mladíkovi zazvonil mobil. Zatímco předtím se zatvářil spíš otráveně, tak teď to vypadalo na vážnější hovor, který Aomine-kun očividně musel vzít.
"Doprovázím jednu… kamarádku domů." řekl mladík do telefonu a já jsem malinko zaváhala. Nechtěla jsem, aby mě považoval za kamarádku. Ani jsem ale nevěděla, co vlastně jsem. Jeho holka? Možná…
"Ano." řekl pak Aomine-kun do telefonu a na mě se usmál. Očividně měl malér, za což jsem nebyla ráda. Zdržela jsem se ale komentáře a čekala jsem, co mi řekne.
"To byl táta." prohlásil jen Aomine-kun a tak jsem pomalu přikývla.
"Tak bys asi měl jít, ať se nezlobí." navrhla jsem. Domů jsme to nakonec měla už jen kousek.
"Říkal jsem mu přece, že tě doprovodím a aspoň v tomhle mu lhát nechci." namítl ale Aomine-kun a políbil mě, což jsem teď tak úplně nechtěla a tak jsem polibek ukončila, abych se mohla zeptat: "V tomhle?"
"Jsi teď moje holka, jen jsem to nechtěl tátovi říkat do mobilu. Nebo nechceš?" zeptal se Aomine-kun a já jsem se usmála. Takže jsem nebyla kamarádka, což bylo jenom dobře.
"Chci." podotkla jsem ještě pro jistotu a políbila ho.
Potom mě tedy Aomine-kun doprovodil až domů, kde mě naposledy políbil se slovy: "Krásné sny, Ryoko."
"Dobrou noc, Daiki." řekla jsem na oplátku. Bylo trochu zvláštní vyslovit jeho jméno nahlas, ale líbilo se mi to. Dlouhou dobu jsem mu říkala jen Aomine-kun, ale teď to byl nakonec můj kluk, tak bych mu neměla říkat přímením.
Byla jsem poněkud zasněná, když jsem vcházela dovnitř, protože jsem na chvíli zapomněla, že Aya byla specialista na vítání. Musela jsem ji co nejrychleji utišit, jinak by všechny vzbudila a já bych měla o to větší malér. Občas jsem si říkala, jestli vůbec někdy spala.
Naštěstí se Aya uklidnila poměrně rychle a tak jsem se mohla proplížit do pokoje, kde jsem se rychle převlékla, ale do postele jsem ještě nezapadla. Na to, abych usnula, jsem byla moc živá a tak jsem vzala do ruky svůj mobil a zavolala jsem Hitomi. Dnešní večer jsem si nemohla nechat jen pro sebe.
"Hmmm…" ozvalo se mi v mobilu a mě došlo, že už bylo po půl druhé.
"Promiň." řekla jsem do mobilu a na chvilku jsem zvažovala, že prostě zavěsím, ale to bych to moc nevylepšila.
"Ryoko?" ozvala se dívka rozespale a já jsem přitakala: "To jsem já."
"Víš kolik je?" zeptala se dívka víc unaveně, než naštvaně a já jsem provinile souhlasila: "Jo, ale nedošlo mi, že spíš."
"A co bych dělala jiného?" ozvala se dívka a zněla čím dál čileji. Asi se už celkem probudila.
"Musím ti něco říct." prohlásila jsem místo odpovědi. Bylo mi jasné, že až uslyší moje novinky, tak se na mě přestane zlobit.
"Stalo se snad něco?" ozvala se dívka už celkem čile a tak jsem prohlásila: "Dostala jsem první pusu."
"Od toho koho si myslím?" zeptala se dívka vesele a žádnou ospalost jsem už z jejího hlasu neslyšela.
"Přesně od něj. Byla jsem na jeho oslavě narozenin, a když mě šel doprovodit domů, tak mi dal pusu a pak znovu a znovu." téměř jsem vykřikla a pak mi došlo, že bych mohla vzbudit rodiče a zase jsem se uklidnila.
"To je super!" ozvala se Hitomi s podobným nadšením a já už snad ani nemohla být spokojenější.
"Říkala jsem ti to." podotkla dívka a já se zarazila. "Co?" zeptala jsem se tedy.
"Že by byl hlupák, kdyby ses mu nelíbila." řekla Hitomi a já jsem se zeširoka usmála. Lehla jsem si při tom na postel a snad poprvé mi přišlo, že jsem unavená.
"Mrzí mě, že jsem tě vzbudila." podotkla jsem a Hitomi se do telefonu zasmála.
"Cítila bych se dotčená, kdybys mi to nedala vědět." prohlásila bez známek výčitek.
Já jsem se tedy usmála a teprve po chvilce jsem namítla: "Ráno by to ale bylo lepší co?"
"Ráno mi řekneš podrobnosti." přikázala mi dívka a já se tiše zasmála.
"Spolehni se." řekla jsem jí. Hned potom jsme se rozloučily a já jsem až překvapivě snadno usnula.



Tak schválně, kdo by Nakaharu uškrtil na Hitomině místě? Mimochodem líbila se vám první pusa? (A ty ostatní :D)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama