Jednoduchá biologie 46

15. července 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila až po deváté, což se mi moc často nestávalo. Byla jsem tedy dost unavená a rozlámaná, když jsem konečně sešla dolů, kde se na mě usmála máma, takže jsem očividně neměla průšvih.
"V kolik jsi přišla?" zeptala se máma, ale na tohle jsem byla naštěstí připravená: "Ani nevím. Byla jsme dost unavená, když jsem přišla a hned jsem usnula."
"No muselo to být po půl jedenácté, protože to jsme šli spát." filozofovala moje máma a já jsem podotkla: "Chvíli před půl jsem odcházela."
Máma jen přikývla a nalila mi čaj. Očividně neměla žádné pochybnosti a já si nebyla jistá, jestli mě to má těšit. Kdyby se mi po cestě domů něco stalo, tak oni ani neví, že jsem pryč. Já navíc rodičům nerada lhala, takže jsem z toho měla celkově smíšené pocity.

"Jaká byla oslava?" zeptala se mě ještě máma, zatímco jsem se zakousla do chleba.
Spolkla jsem tedy sousto a odpověděla jsem: "Bylo to fajn. Hrály se Aktivity a tak."
"To zní dobře." prohlásila a mě napadlo, že je možná tak benevolentní kvůli mému nedostatku kamarádek. Mámu trápilo, když jsem byla pořád sama, ale s tímhle nic nezmohla. Nikdy mi tedy nezakazovala, když jsem někam chtěla jít.
Dál už mě naštěstí nezpovídala a tak jsem v klidu dojedla a vrátila jsem se do pokoje. Čekalo mě detailní popisování večera s Daikim, které jsem slíbila Hitomi a tak jsem jí zavolala a zatím jsem zapnula počítač.
Na skypu jsem už měla žádost od Kiseho-kun takže jsem se usmála a přijala ji, zatímco jsem kamarádce vyprávěla o oslavě. Mladík byl online a tak jsem mu ze slušnosti i napsala, i když bylo trochu složitější psát, když jsem mluvila s Hitomi. Kise-kun naštěstí odpovídal poměrně málo, takže jsem stíhala obojí. Dozvěděla jsem se taky, že má v jednu zahájení Interhigh, což pro mě byla velká neznámá. Kise-kun byl v tomhle ovšem hodně trpělivý a ochotný, takže mě zasvětil do turnaje. Očividně se hrálo pět kol a celý turnaj trval od neděle do soboty, kdy bylo finále. Interhigh se očividně účastnil i Daiki, protože se Kise-kun zmínil, že ho potká v semifinále, které se mělo hrát v pátek. Očividně se nebál toho, že by mohl vypadnout a stejně tak se nebál možné prohry mé školy. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem vyslechla rozhovor Daikiho s nějakým starším klukem, který nějaký zápas zmiňoval. Nebyla jsem si ale jistá, kdy to mělo být. Díky tomu jsem si také vzpomněla, že toho o basketu, který Daiki tak miloval, vím jen velice málo.
Pořád jsem ještě mluvila s Hitomi a tak jsem se jí zeptala: "Myslíš, že bych si měla nastudovat basketbal, když ho má Daiki rád?"
"Poměrně děsivá představa." podotkla nejprve dívka a já musela v duchu souhlasit. Tohle mi opravdu moc neříkalo. "Ale asi bys měla." dodala potom docela váhavě. Co by ovšem jeden neudělal pro lásku…
Potom jsme se taky rozloučily a tak jsem měla konečně čas psát na skypu Kisemu-kun.
Vzhledem k mému akutnímu problému s basketem a nutnosti jeho rychlého vyřešení, jsem mladíkovi napsala: Myslíš, že bys mi mohl trochu pomoct se zaplněním mezer v mém basketbalovém vzdělání?
Následně mi pak přišla od mladíka zpráva Mezer? a já jsem tedy jen přemýšlela, jestli to mám napsat napřímo.
Nakonec jsem se pro to ale rozhodla: No nevím o něm vůbec nic a Daiki ho má rád…
Daiki? podivil se nejprve Kise-kun a než jsem mu to mohla vysvětlit, tak se ještě zeptal: Copak na tom záleží?
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych mu měla říkat, jak to mezi námi vlastně je. Ani jsem nevěděla, jestli jsme přátelé nebo jen známí. Tak jako tak to ale byl kamarád především Daikiho, takže by mu to měl říct on. Vzhledem k okolnostem, jsem se tomu ale nejspíš nemohla vyhnout: Tak nějak spolu teď chodíme…
Nějakou dobu pak nepřišla žádná zpráva, až jsem z toho začala být nervózní. Pak ale Kise-kun napsal: Gratuluju :)
Trochu se mi díky tomu ulevilo, ale i tak jsem napsala: Neříkej prosím Daikimu, že jsem ti to prozradila. Myslím, že by ti to raději řekl sám.
Dobře. odepsal Kise-kun jednoduše a mě pak ještě napadlo: A můžeš se nezmiňovat ani o té prosbě? Přijde mi hloupé, aby Daiki věděl, jak mizerné jsou moje znalosti basketu.
Spolehni se. :) napsal mi mladík a já se musela usmát. Rozhodně nebylo špatné mít ho za kamaráda, protože byl velmi vstřícný a milý.
Hned potom se taky dal do vysvětlování basketbalu. Naštěstí to bylo i pro mě srozumitelnou formou, takže jsem už chápala jak je to s body a co jsou všechno fauly, ale taky jak jsou rozdělené pozice. Teď už mi aspoň bylo jasné, jak to má Akashi-kun se střílením a cítila jsem se trochu hloupě, že jsem ho považovala za špatného hráče, když ho Kise-kun tak vychválil. On ale nešetřil chválou ani na ostatních členech Generace zázraků, která pro mě taky byla novinkou, tak jako Nekorunovaní králové, i když jsem to pojmenování už slyšela. Zřejmě jsem včera viděla výjimečnou hru a ani jsem to netušila.
Kise-kun mi taky slíbil, že si se mnou někdy půjde zaházet, abych basket líp pochopila, což jsem docela oceňovala. Jeho zápas byl už dnes a další by měl být v úterý, takže mi nabídl, že má volné pondělí, čehož jsem se chytila. Čím dřív basket pochopím, tím líp. V pět jsme se tedy měli setkat na hřišti, ke kterému mi popsal cestu. Pak se se mnou Kise-kun rozloučil, protože musel odejít kvůli tomu zahájení, které předtím zmiňoval.
Cítila jsme se trochu hloupě, že přijede do Tokya jen kvůli mně, zvlášť když musel cestovat i kvůli zápasům, takže jsem začala přemýšlet, co bych mu mohla koupit jako poděkování. V tu chvíli mě ovšem vyrušil můj mobil, který mi oznamoval, že volá Daiki, takže jsem se široce usmála. Teď jsem si podobné hloupé projevy, jako bylo poskočení, mohla dovolit, protože to Daiki nemohl vidět.
"Moshi moshi." ozvala jsem se tedy do telefonu, když jsem se trochu uklidnila.
"Ahoj. Jak se máš, Ryoko?" ozval se Daiki a tak jsem odpověděla: "Dobře. Hned ze dvou důvodů. První je, že nemám průšvih a ten druhý, že voláš. A co ty?"
"V pohodě." ujistil mě Daiki, ale já jsem neměla pocit, že to proběhlo až tak klidně. Nakonec byl hodně bledý, když šel domů.
"To jsem ráda." podotkla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, co mu mám říkat.
"Co kdybychom se dneska někde potkali?" zeptal se mladík a já byla moc ráda, že nemůže vidět, jak se křením od ucha k uchu.
"To zní fajn." podotkla jsme už trochu klidněji a přemýšlela jsem, kdy se ze mě stala uječená puberťačka.
"No a nechtěla bys přijít na zápas? Mohli bychom se potkat před ním. Třeba v půl čtvrté." navrhnul Daiki a já se pousmála. Neměla jsem ani ponětí, že využiju svoje nové znalosti basketbalu tak brzy. Díky Kise-kun!
"Dobře." přitakala jsem tedy a zeptala jsem se: "Kde se potkáme?"
"Záleží na tobě. Přijdu kamkoliv." podotkl Daiki a tak jsem se musela zamyslet. Mladík ovšem zmiňoval, že se potkáme před zápasem, takže by to asi nemělo být moc daleko od haly.
"Kde teda máš ten zápas?" zeptala jsem se tedy. V okolí haly snad bude nějaké místo, kam si aspoň budeme moct sednout.
"Je to slabá půlhodina od školy, jezdí tam linka dvacet pět, ale můžeme se sejít třeba před školou a po cestě se zastavit v cukrárně." navrhl Daiki a já se nad tím zamyslela. Neznělo to vůbec špatně, jen jsem přemýšlela, kolik budeme mít času.
"No a v kolik je ten zápas?" zeptala jsem se tedy.
"Stačí, když přijdu okolo půl páté." odpověděl mi Daiki a tak jsem si to v duchu začala propočítávat. Určitě se musel rozcvičit a taky mít nějaký čas v rezervě. Je to týmový sport, takže asi i nějaké poslední procházení týmové strategie nebo tak něco. Kolik to ale mohlo zabrat, jsem netušila a Kise-kun už nebyl online, abych se ho na to zeptala. Takže jsem se musela spokojit s tipem, že by to mohlo zabrat tak od patnácti minut do tři čtvrtě hodiny a jelikož je pravděpodobnější začátek v celou hodinu, tak jsem tipnula: "Takže zápas začíná v pět?"
"Ne." ozval se nejprve Daiki a já jsem přemýšlela, kde jsem se ve svém odhadu tak moc zmýlila. Potom ale mladík navrhl: "Jestli se ti nechce, můžeme se potkat i mimo zápas, třeba ve dvě." Dostala jsem strach, že si myslí, že mě jeho záliby nezajímají a tak jsem rychle podotkla: "Já se ale přijdu ráda podívat na tvůj zápas."
"Dobře. Tak ve čtvrt na čtyři před školou, abychom na sebe měli víc času a neboj se, určitě vyhraju." ujistil mě mladík a tak jsem se usmála.
"Dobře, tak se uvidíme." souhlasila jsem.
"Budu se moc těšit." řekl mi ještě Daiki a já jsme ho ujistila: "Já taky." než jsem zavěsila a s úsměvem jsem se svalila na postel. Nemohla jsem se ani dočkat až bude čtvrt na čtyři.



To se bude hrdinka divit, až zjistí, že zápas začíná ve čtyři co?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama