Jednoduchá biologie 47

Dnes v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Pokud bych nepočítala Daikiho oslavu narozenin, tak mě čekalo první rande, což mě moc neuklidňovalo. Kromě toho, že jsme nevěděla, co se na rande dělá, jsem neměla ani ponětí, co si mám vlastně obléct. Tenhle problém už tu byl, když jsem řešila oblečení na oslavu, takže jsem věděla, že nic na sebe nemám. Tedy nebyl problém ve výběru vršku, ale spodní části. Měla jsem jen jedinou sukni a tu jsem na sobě měla na oslavě. Pokud bych si samozřejmě nechtěla vzít tu ze školní uniformy, ale to by mladík jistě nepřehlédl, takže by to byl trapas. V tomhle ohledu bych rozhodně ocenila nějakou radu, jenže jsem vážně nevěděla, kdo by mi vlastně měl pomoct. Nebyla jsem si jistá, jestli už chci o svém vztahu říkat mámě, protože tátův názor na Daikiho byl z nějakého důvodu dost špatný. Jediná kamarádka, se kterou bych si o tom troufla mluvit, pak byla Hitomi a ta nikdy kluka neměla, takže jsem si nebyla jistá, jestli mi vůbec může pomoct. Musela jsem to ovšem zkusit, protože jinou volbu jsem už neměla.

Vytočila jsem tedy její číslo a počkala jsem, až se ozve v telefonu její hlas: "Teda, dneska jsem nějak oblíbená."
"To ano." zasmála jsem se společně s ní. Dnes to nebylo poprvé, co jsme jí volala a tak jako předtím, za to mohl Daiki.
"Doufala jsem, že mi poradíš ohledně oblečení." dodala jsem, když jsme se obě přestaly smát.
"Od kdy tak moc řešíš oblečení?" zeptala se tedy má kamarádka a já si povzdechla. Tohle byla docela dobrá otázka, protože až do teď jsem ho moc neřešila. Maximálně tak můj vztah ke školní uniformě, kterou jsem nenáviděla za to, že obsahuje sukni, a milovala, protože jsem nemusela řešit, co si obléct.
"Řekla bych, že od té doby, co mi záleží na tom, v čem mě uvidí Daiki." řekla jsem nakonec a lehla jsem si na postel.
Z druhé strany telefonu se ozvalo zasmání a dívka se zeptala: "A on chodí s tebou nebo s tvým šatníkem?"
"To není vtipné." povzdechla jsem si ovšem. Pro mě to byla vážná věc, ať už si o tom Hitomi myslela cokoliv. Moje kamarádka nikdy kluka neměla, takže to nemohla chápat. Možná i proto, jsem jí to řekla, i když jsem tím riskovala, že se jí dotknu: "Pochopila bys to, kdybys někoho měla."
"Myslím, že kdybych měla mít kluka, tak bych chtěla, aby chodil se mnou a ne s mým oblečením." prohlásila černovláska, ale i přes mé obavy nijak zvlášť uraženě nebo dotčeně nepůsobila.
"Já se mu prostě chci líbit!" namítla jsem tedy nešťastně.
"A proč by se mu tvé oblečení nemělo líbit?" zeptala se má kamarádka a já se nad tím musela skutečně zamyslet. Něco na tom bylo, i když jsem stále nebyla přesvědčená: "No myslím, že v tom nevypadám dost… žensky."
"Hmm…" ozvalo se nejprve v telefonu a dívka pak podotkla: "Myslím, že to spíš moc řešíš."
"V čem půjdu na první oficiální rande je přece důležité." namítla jsem a znovu jsem se podívala na otevřenou skříň.
"Ani nemám žádné sukně." podotkla jsem, když Hitomi mlčela.
"No v sukni tě přece vidí ve škole, tak proč by mělo vadit, že ji nebudeš mít i teď?" zeptala se Hitomi a já musela uznat, že měla pravdu. Daiki mě v sukni viděl každý den, určitě mu tak nebude vadit, když budu mít na sobě kalhoty. Konec konců jsem se v nich cítila o dost líp.
"Díky." řekla jsem tedy do telefonu a moje kamarádka prohlásila: "Pokud to byla ironie, tak to nešlo moc poznat."
"Neboj." ujistila jsem ji ale s pousmáním. "Bylo to myšleno vážně."
"Pak nemáš zač." prohlásila Hitomi a já se s ní rozloučila. Musela jsem jen najít nějaké slušné oblečení. Výstřih a rozpuštěné vlasy určitě zajistí, že budu vypadat jako holka.

Na místo srazu jsem dorazila o deset minut dřív. Chtěla jsem přijít dřív jen o pět, ale zřejmě jsem šla rychleji, než obvykle. Nejspíš za to mohla nervozita, která se mě z nějakého důvodu pořád držela. Tohle nakonec bylo první opravdové rande a já jsem nebyla spokojená se svým vzhledem.
Doufala jsem jen, že Daiki přijde včas, protože kdyby měl mít zpoždění, tak bych se nervozitou asi zbláznila. To se ale naštěstí nestalo, protože můj přítel přišel přesně na čas.
Měl na sobě košili s krátkým rukávem, ve které se mi moc líbil, i když jsem si nebyla úplně jistá kombinací s kraťasy a taky batohem na zádech. To mi ovšem nemohlo pokazit náladu. Navíc jsme si byla jistá, že si košili vzal jenom kvůli mně, což mě dost potěšilo a částečně to zahnalo moji nervozitu a tak jsme se na něj usmála.
"Ahoj." řekl mi mladík a tak jsem odpověděla stejně s očekáváním, jestli mi dá pusu.
Daiki to naštěstí skutečně udělal, takže jsem se nemusela trápit tím, co mám dělat. Po dlouhém polibku mě navíc nepustil a pořád mě držel kolem pasu, když řekl: "Moc ti to sluší."
Byla jsem si jistá, že jsem v tu chvíli hrozně zrudla, tak jsem ze sebe jen dostala chabé: "Díky" a raději jsem se natáhla pro další polibek.
Daiki mi vyšel vstříc a tak jsem na chvíli z hlavy pustila všechnu nervozitu. Potom jsem ale zaváhala, když jsem ucítila, jak posunul ruce níž. Nebylo to nijak nepříjemné, jen trochu moc rychlé a nečekané. Záleželo na tom ale? Byl to přece jen zadek. Tohle jsem mu přece klidně mohla dovolit, byl to nakonec můj kluk. Pustila jsem to tedy z hlavy a raději mu obtočila ruce kolem krku.
Mladík mě pak ještě chvíli držel, než se odtáhl a zeptal: "Půjdeme do cukrárny nebo někam jinam?"
Právě teď pro mě bylo dost těžké myslet a ani jsem si nebyla jistá, jestli by ze mě vypadlo něco kloudného a tak jsem jen přikývla. Daiki se na mě usmál a pak jsme se vydali dál po cestě. Ruku ale nechal kolem mého pasu, takže jsem nevěděla, kam mám dát ty svoje. Nakonec jsem je tedy nechala před sebou a držela jsem svou tašku. Přišlo mi trochu divné, když teď byli kolem nás i jiní lidé. Asi jsem si ještě nezvykla na to, že je teď můj přítel.
S Daikim jsme se posadili ke stolu u okna. Místa jsme měli naproti sobě, takže mě musel pustit, což byla úleva i zklamání. Na jednu stranu jsem se obklopená lidmi cítila líp, když jsme nijak nevybočovali a na tu druhou mi přišlo trochu líto, že už nejsem u něj.
"Máš ráda zmrzlinové poháry?" přerušil mé myšlenky Daiki a natáhl se pro jídelní lístek z vedlejšího stolu.
"Jistě." přitakala jsem tedy.
"Já si tu dávám ten ovocný s citronovou, jahodovou a pomerančovou zmrzlinou, ale i ten exotický je fajn." informoval mě Daiki a ukázal mi lístek.
"Už jsi tu někdy byl?" zeptala jsem se. Neznala jsem snad nikoho, kdo by chodil sám do cukrárny a jelikož Hitomi byla dost daleko, tak jsem tu nikdy předtím nebyla.
"Chodím sem občas s Ryem a několikrát jsem tu byl i s Tetsuem." odpověděl mi Daiki a tak jsem jen přikývla a znovu jsem si přečetla lístek s poháry.
"Tak si dám ten exotický." řekla jsem tedy po chvíli. Mladík mi ho doporučil a nakonec nebyl důvod proč si ho nedat, i když mi v něm trochu chyběla čokoláda.
Daiki kývl na servírku, která podle mého soudu byla přitažlivěji oblečená než já, což mě trochu znervózňovalo. Nezdálo se ale, ale že by to mého přítele nějak zvlášť zajímalo, protože si ji nijak neprohlížel a jen řekl: "Dva exotické poháry."
Dívka se na mého přítele usmála až příliš mile, což se mi zrovna moc nelíbilo a zeptala se: "Bude to všechno?"
Daiki se podíval na mě a tak jsem přikývla. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby ta dívka odešla.
"Ano." přitakal tedy mladík a já mohla být spokojená, protože dívka odešla.
"Příště můžeš vybrat něco ty." přerušil pak mladík mé zadostiučinění.
Nevěděla jsem ovšem jak to myslí. Já si přece nevybrala ten pohár jen proto, že mi ho doporučil a tak jsem se zeptala: "Jak to myslíš?"
"Tak že příště půjdeme tam, kam vybereš ty." odpověděl mi Daiki a natáhl se přes stůl pro polibek. Svoji odpověď jsme si tedy nechala na chvíli, až se zase odtáhne: "Tak dobře." Jediný problém byl, že jsem neměla ani to nejmenší tušení, kam bychom spolu mohli jít. Moje úvahy ovšem přerušila servírka, která přinesla oba poháry, a já jsme jí i přes své antipatie poděkovala. Servírka potom odešla a tak jsem mohla být spokojená, protože jsme byli zase sami. I Daiki vypadal docela spokojeně, i když se tvářil nějak zamyšleně a na jeho výrazu bylo ještě něco zvláštního. Nestihla jsem to ovšem identifikovat, protože mu ten výraz z tváře zmizel, když zazvonil jeho mobil. Daiki hovor rychle zamáčkl, ale potom si stoupl, což mě trochu zarazilo. To si chtěl jít zavolat ven nebo tak něco? Můj přítel si ovšem jen posunul židli vedle té mojí, takže jsem se pousmála.
Daiki se potom posadil vedle mě a zašeptal mi: "Chci si ještě před pohárem dát tebe." Nejspíš jsem ani nemohla být víc rudá, než když řekl něco takového. I tak jsem ale přijala jeho polibek.
Daikiho mobil znovu zazvonil a mladík ho opět bez zájmu típnul a prohlásil: "V této chvíli se nenecháme rušit.", což mě trochu vyděsilo, zvlášť když mě začal líbat na krku.
"Pořád jsme v cukrárně." podotkla jsem trochu nejistě.
"Stydíš se?" zeptal se mě mladík a s líbáním přestal. Já jsem zase pohotově odpověděla: "Jo." aniž bych zvažovala, že by se mu ta odpověď nemusela líbit.
"Promiň." zašeptal mladík kajícně a dal mi jen pusu na tvář. Trochu se mi proto ulevilo, že se nezlobil. Nechtěla jsem ale ani, aby cítil výčitky nebo něco podobného a tak jsem alespoň řekla: "V pořádku." Tu chvíli si také vybral jeho mobil, aby začal znovu zvonit a tak jsem řekla: "Asi bys to měl vzít. Může to být důležité."
Daiki tedy mobil poněkud neochotně zvednul a hned se v něm ozvalo řvaní a tak se můj přítel vydal to vyřídit ven. Já jsem se tedy zaměřila na svůj pohár a přemýšlela jsem, jestli se ho na to mám právo zeptat.
Nejprve jsem se ale rozhodla počkat, co mi řekne, až se vrátí.



No myslím, že by si měla Ryoko hodně rychle zvyknout na to, jak se Daiki chová, jinak se bude stydět pořád. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama