Jednoduchá biologie 49

5. srpna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Daiki vypadal dost spokojeně, když si mě na chodbě všiml, a tak jsem se na něj usmála. Bylo sice pár věcí, které jsem s ním chtěla opatrně probrat, ale nemělo smysl to vytahovat hned teď. Přijala jsem tedy jeho polibek, který následoval po slově: "Konečně.", čemuž bych se normálně pousmála, kdybych to stihla před pusou.
"Gratuluji k vítězství." řekla jsem mu tedy s úsměvem.
"To bylo v pohodě." podotkl Daiki sebevědomě a pak se zeptal: "Kam půjdeme slavit?"
Tohle byla ve skutečnosti otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Pokud nás ale čekala hádka, tak jsem ji chtěla raději vést v soukromí, než někde před lidmi.

"Co kdybychom se prostě prošli?" navrhla jsem tedy s dodáním: "Možná pak na něco narazíme."
Daiki na můj návrh přistoupil, protože sám řekl: "Potom bych to vzal směrem k parku, co ty na to?"
"Dobře." přikývla jsem a rozhodla jsem si náš vážný rozhovor nechat, až budeme tam.
Potom jsme se tedy vydali k východu, kde jsme se ale potkali i se členy týmu Kaijo a tedy i s Kisem-kun, který se na nás usmál a ve dveřích se zastavil.
"Ahojte." řekl nám mladík a uhnul stranou, aby nezavazel ostatním. Daiki si mě v tu chvíli přitáhnul majetnicky k sobě, což mi přišlo roztomilé a řekl: "Zdar Kise. Už jsem ti říkal, že chodím s Ryoko?"
Skoro to vypadalo, že můj přítel žárlí, což mi přišlo poněkud vtipné, ale i roztomilé, i když k tomu neměl žádný důvod.
"Neříkal." zavrtěl Kise-kun hlavou a usmál se na nás, než dodal: "Ale je to moc dobrá zpráva. Přeju vám to."
Kise-kun Daikimu nepřiznal, že to ví už nějakou dobu, ale zároveň se elegantně vyhnul tomu, aby lhal. Nic, co řekl, lež nebyla a bylo to taky docela čestné a upřímné. Nakonec Daiki nechtěl vědět, jestli to už ví, ale jestli mu to říkal.
"Tak už to víš." prohlásil tedy Daiki a dal mi pusu na tvář, což mi přišlo přímo před Kisem-kun trochu hloupé. Mladík se ale v tu chvíli podíval stranou a zdálo se, že je to trochu hloupé i jemu. Mohlo to být ale zapříčiněné taky tím, že před Daikim tajil, že to ví ode mě.
"No myslím, že vás nechám." prohlásil Kise-kun, když se na něj Daiki znovu podíval. "Čeká na mě tým. Jdeme oslavit výhru."
"Měj se." řekl mu tedy Daiki a já jsem tedy alespoň dodala: "Užij si to." než mě vytáhl můj přítel z budovy. Očividně nechtěl být v blízkosti Kiseho-kun, což mi přišlo hloupé, vzhledem k tomu, že byli přátelé. Nejspíš bych to s ním i probrala, ale na programu jsem měla jeho jiné hříchy.
Společně jsme se tedy vydali do parku, kde jsme konečně měli soukromí a tak jsem se zhluboka nadechla a oslovila ho, abych si získala jeho plnou pozornost: "Daiki?"
"Copak?" zeptal se mě přítel a zdál se být trochu překvapený.
"Chtěla jsem se zeptat, proč jsi přišel na zápas pozdě." odpověděla jsem tedy. Zatím to nebyla výtka a já doufala, že ji ani nebudu potřebovat, i když mě nenapadal scénář, kde by na ni nedošlo.
Daiki nejprve jen pokrčil rameny, ale potom dodal: "Protože mě tam nebyla potřeba a já bych se nudil." Nijak zvlášť mě jeho slova ovšem nepotěšila.
"Vždyť oni tě potřebovali." namítla jsem tedy. Nemusela jsem být expert na basket, abych věděla, že vyhráli jen díky němu.
"Ale jen na půlku zápasu a na tu jsem přišel. Kdybych tam byl od první čtvrtiny, nebyla by to zábava." odpověděl Daiki a musela jsem říct, že horší odpověď mě už ani nenapadala.
"A oni věděli, kdy přesně přijdeš?" zeptala jsem se tedy alespoň. Ještě tu byla ta věc s tréninky, ale já jsem ho nechtěla obvinit, když jsem nevěděla jistě, jestli na ně skutečně nechodí.
"Satsuki jsem to říkal, když volala." pokusil se obhájit Daiki, ale já pro něj měla další otázku: "Takže se to dozvěděli jen chvíli před zápasem?" Bylo pro mě dost těžké udržet neutrální výraz, ale zatím se mi to dařilo.
"Zlobíš se, že jsem ti to neřekl?" zeptal se mě Daiki a už jsem neudržela klidný výraz. Jak ho mohlo trápit tohle, když byl problém někde úplně jinde?!
"Ne, zlobím se, že jsi jim to udělal. Jsou přece tvůj tým, vidíte se každý den na tréninku." vyhrkla jsem, a když už mi ujely nervy, tak jsem si ještě přisadila: "Nebo nechodíš ani na ně?"
"Nechodím." přiznal Daiki napřímo. Byla jsem ještě víc naštvaná, že to řekl jen tak, jako by to byl nepodstatný detail. Bylo sice malinko potěšující, že mi alespoň nelhal, ale nijak zvlášť mě to neuklidňovalo. Pak mi ale došlo ještě něco jiného: "Už chápu, proč jsi se mnou tak ochotně jen na tu chatu. Chtěl ses vyhnout soustředění co? Byla jsem pro tebe dokonalá výmluva."
"Nevím, jestli bych jel na soustředění. Měl jsem domácí vězení." prohlásil Daiki, ale mě tím moc neuklidnil. I kdybych nebyla výmluva na soustředění, tak očividně na toho zaracha. Tak jako tak mě ale využil a to, že jsme spolu ještě nechodili, ho neomlouvalo. Nestihla jsem mu to ovšem říct, protože dodal: "Ale jsem moc rád, že jsem s tebou jel. Byly to moje nejkrásnější prázdniny."
Pomalu jsem se zhluboka nadechla, abych se úplně uklidnila, a pak jsem se zeptala: "Proč na ty tréninky nechodíš?"
"Protože bych si nezahrál. Obvykle chodím hrávat s Kagamim a Tetsuem nebo s kýmkoliv z generace. Nemá smysl hrát s někým, koho vždycky porazíš nebo tím, kdo to dopředu vzdá." vysvětlil mi to Daiki a i když na tom něco bylo, tak jsem nebyla přesvědčená. Mnohem víc mě ale zajímalo něco jiného: "Takže ti na spoluhráčích nezáleží?"
"Jak to myslíš?" zeptal se mladík a já si povzdechla a sedla jsem si na lavičku, což po mně zopakoval. Tohle asi bude na dlouho.
"Když jsme přišli, tak tvůj tým prohrával o dvacet pět bodů. Neměli tebe a neměli ani Sakuraie-kun a jsem si jistá, že každý inkasovaný koš pro ně byl příšerný. Nejen pro hráče na hřišti, ale i pro ty na lavičce, protože byli tak bezmocní. Vezmi si třeba Sakuraie-kun. Nemohl hrát a určitě si hodně z těch košů vyčítal a myslel si, že zklamal tým a je to kvůli němu. Všichni z nich věděli, že pokud nepřijdeš, tak s tím nic neudělají. Že nemůžou vyhrát. Nejspíš hráli jen ve snaze udržet rozdíl co nejmenší, než je milostivě přijdeš zachránit. A ani si nemohli být jistí, jestli vůbec přijdeš. To je ti jedno, jak se cítili?" zeptala jsem se. Celou dobu jsem se snažila být klidná a mluvila jsem pomalu, abych si byla jistá, že zachytil všechno, co jsem řekla.
"Satsuki mě zná. Ví, že bych je v tom nenechal a ví to i trenér. Mám s ním dohodu. Můžu si dělat, co chci, dokud budu vyhrávat. Zbytek je mu ukradený." prohlásil Daiki a já jsem protočila oči. Když přijal podobnou dohodu, tak asi nebyl moc dobrý trenér. Nestihla jsem na to ale nic říct, protože se Daiki dost zkroušeně zeptal: "Myslíš si, že jim nějak záleží na mně?"
Tohle byla skutečně otázka a já jsem nechtěla být zlá, když byl Daiki smutný. Nemohla jsem ale ani s čistým svědomím říct ano. Jediným východiskem byla diplomatická odpověď a tak jsme se o ni pokusila: "Já je neznám, takže to nemůžu vědět. Určitě jsi důležitá součást týmu, takže v tomhle ohledu asi ano. Ty ale nechodíš na tréninky a z mého úhlu pohledu tím říkáš, že ti na nich nezáleží a nestojí ti za to. Judo možná není týmový sport, takže to není totéž, ale trénujeme spolu. Navzájem se od sebe učíme a podporujeme se. Kdyby ti silnější netrénovali s těmi slabšími a nepomáhali jim, tak jak se potom mají ti slabší zlepšit? Pro prváky, které máš v týmu, jsi přece senpai, měl bys jim pomáhat a ne jim dávat najevo, že jim nestojíš ani za to, abys přišel včas na zápas, nebo se objevil na tréninku." Nejspíš moje snaha nevyšla moc dobře a tak jsem se alespoň pokusila dodat něco povzbudivého: "Nedal jsi jim šanci, ale kdyby jo, tak by tě možná překvapili. Možná nejsou tak dobří jako ty, ale to přece neznamená, že nemůžete být přátelé. Nemůžeš přece hrát basket sám. Jsi tady, na Interhigh, i díky nim, nejen oni díky tobě."
"Pokud chceš, abych chodil na tréninky, tak to udělám." řekl Daiki a postavil se. Nevěděla jsem, co si o té odpovědi mám vlastně myslet. Moje slova se ho asi dotkla, ale nevěděla jsem jak. To, co řekl, jsem ovšem za výhru nepovažovala.
"Nechci, abys na ně chodil jen kvůli mně, ale kvůli sobě a týmu." odpověděla jsem tedy váhavě. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit a ani jsem se s ním nechtěla hádat. Už ale bylo pozdě nechat to být a zapomenout na to.
"Ryoko," oslovil mě a vzal mě za ruku, takže jsem se začala trochu bát jeho odpovědi: "Já vím, že basket je o týmu, a vím to už nějakou chvíli, ale jsou tu věci, které nejsou možné."
Nechtěla jsem se v tom zbytečně šťourat, ale nechápala jsem, proč by si nemohli dát šanci. Proto jsem se zeptala: "Třeba?"
Daiki si povzdechl, ale vypadalo to, že se na mě pořád ještě nezlobí, že se šťourám v jeho soukromí. Potom mi řekl: "Nemůžu učit cizí hráče, když nedokážu učit ani své přátele. Navíc nemůžu učit lidi, kteří by se mnou hráli, jen kdybych je přinutil, a už vůbec nemůžu učit něco, co je jen o talentu."
S tím, co řekl, jsem nesouhlasila. Neviděla jsem důvod, proč by měl někoho nutit a ani jsem si nemyslela, že by měl vlastní spoluhráče označit za cizí hráče. Daiki měl ale zřejmě nějakou špatnou zkušenost. Mě ovšem napadlo něco jiného: "Dneska jsi to ale dělal."
"Co tím chceš říct?" zeptal se Daiki podle mého očekávání. Teď už jen stačilo to správně podat: "Víš, proč si za mnou Kise-kun přišel sednout na tribunu?"
"Mám to chtít vědět?" zeptal se mě Daiki ne zrovna nadšeně a tak jsem mu to raději prozradila rovnou: "Řekl mi, že se přišel učit." Bylo mi jasné, že Kise-kun je zvláštní případ a Daiki by to namítl a tak jsem rovnou pokračovala: "Vím, že u něj je to trochu speciální, ale není jediný, kdo se učí tím, že něco odkouká. Sama jsem se takhle naučila pár věcí v judu. Chci tím říct, že nemusíš dělat nic speciálního, abys pomohl prvákům se zlepšit. Musíš jim jen dát šanci a oni se sami naučí spoustu věcí. Například kam ti mají přihrát. Nemůžeš přece čekat, že v tom bude váš rozehrávač dobrý, když jste spolu strávili jen minimum času."
"Chceš, abych tě doprovodil?" zeptal se Daiki a úplně mě tím zmátl, takže ze mě jen vypadlo: "Cože?"
"Jsem unavený a myslím, že bych raději šel domů." prohlásil tedy můj přítel. Očividně se se mnou nechtěl bavit a já jsem vlastně ani nevěděla, jestli to není rozchod. Nebyla jsem si ale jistá, co mu mám teď říct a představa, že teď půjdeme na zastávku, pak spolu pojedeme nějakých dvacet minut busem, aniž bychom spolu vůbec promluvili nebo se na sebe podívali, byla poměrně děsivá.
"Dobře." přikývla jsem proto a donutila jsem se usmát. "Tak běž, uvidíme se jindy." dodala jsem co nejklidněji.
"Tak jindy." řekl Daiki a políbil mě na ústa, než odešel, takže to zřejmě nebyl rozchod, ani dobré první rande to ale nebylo.



Tak tomu říkám zakončení rande. Aneb když vedeme s Pariah spontánní rozhovor, u kterého jsme neprobraly, jak by měl tak asi dopadnout…

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama