Jednoduchá biologie 50

12. srpna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Daiki odešel už před pěti minutami, ale já jsem pořád seděla na té samé lavičce a dívala se mezi stromy. Tohle nebylo moc dobré a já jsem asi dost věcí pokazila. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit, ale moje máma nevěděla, že spolu chodíme a pak už tu byla jen Hitomi, o které jsem si nebyla jistá, jestli by mi vůbec mohla pomoct. Co ona nakonec věděla o basketu nebo Daikim? Navíc jsem to nechtěla řešit přes telefon.
Byl tu ovšem ještě někdo, kdo o nás věděl, byl blízko a navíc znal Daikiho. Vytáhla jsem tedy mobil a v kontaktech našla Kiseho-kun. Ani by mě nenapadlo, že budu tak ráda, že jsme si vyměnili kontakt.
"Nakaharo-san?" ozval se v mobilu jeho překvapený hlas. Nakonec před chvilkou jsme se viděli a to jsem odcházela s Daikim a všechno bylo v pohodě.
"Ahoj Kise-kun, myslíš, že bych s tebou mohla na chvíli mluvit?" zeptala jsem se opatrně. Až teď mi došlo, že je s týmem, takže ho asi ruším.
"Myslíš osobně?" ujistil se mladík a já jsem mu to potvrdila se slovy: "Ano, ale jestli jsi s týmem, tak to počká. Nechci tě rušit."
"To je v pohodě." řekl ovšem mladík a nadiktoval mi adresu restaurace, kde s nimi byl, což byla celkem úleva.


Za pár minut jsem tedy už seděla u jednoho stolu s Kisem-kun, zatímco jeho tým slavil o kousek dál.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se mě mladík opatrně hned na úvod. Ono zřejmě bylo dost jasné, že není, když sedím tady a nejsem s Daikim, takže nebylo divu, že to poznal.
Já na něj ale hned nechtěla vysypat všechno, co se stalo. Nakonec pořád to byl víc Daikiho kamarád než můj, i když i o tom jsem teď pochybovala. Vypadlo to, že se nemají moc rádi. Nebo spíš že Daiki nemá rád Kiseho-kun.
"Chtěla jsem se tě na něco zeptat." řekla jsem tedy místo odpovědi a Kise-kun přikývl, čímž mě pobídl: "To jak jsi odešel na poslední čtvrtinu, to bylo proto, že tě tvůj tým už nepotřeboval že?" zeptala jsem se tedy a i teď Kise-kun jednoduše přikývl, takže jsem mohla pokračovat: "Proč jsi tedy třeba nepřišel na zápas později? Pak bys přece mohl hrát až do konce a bylo by to zajímavější ne?"
Blonďatý mladík se na mě chvilku jen nechápavě díval, jako by si nebyl jistý, jestli to myslím vážně. Pak se ale trochu vzpamatoval a řekl: "To bych jim nikdy neudělal. Moji spoluhráči na mě spoléhají. Jsem člen týmu a mám určité povinnosti, tak jako každý z nich."
"Jako chodit na tréninky?" zeptala jsem se. Po tom, co řekl, bylo těžké ubránit se úsměvu. Přesně takovou odpověď jsem totiž považovala za správnou. Proč to jen Daiki neviděl stejně?
"No já na ně chodím rád, ale ano je to i má povinnost." přikývl Kise-kun a teď už jsem se usmála.
"Ale není to nuda, když jsi lepší než ostatní?" položila jsem další otázku. Tentokrát jsem ovšem nevěděla, co by měl odpovědět. Kise-kun to ovšem věděl: "Když jsem přišel z Teiko, tak jsem ostatní považoval za slabiny. Za něco, co mě omezuje a zdržuje, ale oni jsou můj tým. Bez nich bych nemohl hrát a každý z mých spoluhráčů na mě spoléhá a pomáhá mi. Možná nemůžu na tréninku hrát naplno, protože by nestíhali a já bych je zničil, ale proč bych nakonec měl takhle hrát?"
Byla to zajímavá úvaha a já s ní celkem souhlasila. Chtěla jsem ale odpovědět tak, jak by to udělal Daiki: "A tebe to pak baví? Když je šetříš?"
"No baví mě hrát basket se svým týmem. Navíc nevidím důvod, proč bych se měl každý den zrušit. Nemusím na ně hrát nejtvrději, jak dokážu, abych se zlepšil. Můžu trénovat techniku a týmovou práci. Navíc, když potřebuju trénovat něco jako je Aominecchiho styl hraní, tak to prostě udělám a můj tým hold nestíhá, nijak zvlášť jim to ale asi nevadí, protože mi pak maximálně v šatně řeknou, že to bylo dost dobré. Nepotřebuju ale takhle hrát každý den, to bych se tak akorát mohl zranit." podotkl mladík a i když se mi celou dobu líbilo, co říká, tak ten konec mě zarazil.
"Byl jsi zraněný?" zeptala jsem se tedy. Dneska už to bylo podruhé, co zmínil tuhle možnost.
"Loni." přikývl tedy mladík a já se trochu zamračila. Tohle mi bylo opravdu líto. "Zranil jsem se při hře proti Too na loňském Interhigh. Pořádně jsem to nedoléčil a přeháněl to s tréninkem, takže se mi to vrátilo při Winter Cupu. Kvůli tomu jsme prohráli semifinále, když jsem nemohl hrát celou hru, a pak jsem ani nenastoupil do boje o bronz. Už bych to nechtěl znovu zažít, takže jsem teď o dost opatrnější. Šetřím ty, které můžu, a hraju tvrdě na ty, u kterých je to nutné. Pak si tu hru opravdu užívám."
"Generace zázraků a Nekorunovaní králové, že?" zeptala jsem se pro ujištění a Kise-kun ještě dodal: "A Seirin, který zítra hraje s císařem."
"Císařem?" zopakovala jsem po něm překvapeně a tak mi to Kise-kun rychle objasnil: "To je Rakuzan, škola Akashicchiho. Loni to byla finálová dvojka na Winter Cupu a Serin vyhrál. Nemyslím si, že by to mohl zopakovat, ale i tak se na ten zápas půjdu podívat."
"Takže jedeš do Tokya kvůli zápasu." podotkla jsem s úsměvem. Měla jsem trochu černé svědomí, že ho sem tahám jen kvůli sobě, takže jsem byla ráda, že to tak není.
"Jejich zápas začíná ve tři, takže v pět budu na hřišti aj třikrát." usmál se na mě mladík a i já se tedy pousmála. Možná bych mohla na ten zápas přijít, ale zatím jsem nevěděla, jak na tom zítra budu s Daikim, takže jsem nic nechtěla slibovat.
"Děkuju." řekla jsem mu a zdálo se, že je tím trochu zaskočený.
"Ale za co?" ozval se proto Kise-kun. Vůbec netušil, jak mi ten rozhovor pomohl, takže jsem mu to musela říct: "S Daikim jsme se trochu chytli, pokud jde o tréninky a chození na zápasy, takže jsem ráda, že jsem slyšela i tvůj názor."
"S Aominecchim je to komplikované." povzdechl si Kise-kun, který zřejmě rychle odhalil souvislost mezi naší hádkou a mými otázkami. "Myslím, že si hru neumí užít, když nehraje naplno."
"To je možné, ale i tak by neměl být bezohledný, když přijde na ostatní. Chodit včas na zápas a trénink by přece měla být jeho povinnost." namítla jsem a zase se mi vrátila původní zlost na mladíka.
"Já s tebou sice souhlasím, ale nejsem si jistý, jestli ho přesvědčíš." pokrčil Kise-kun rameny a já jsem si povzdechla. Po dnešku jsem měla stejný pocit.
"Co mám ale dělat, když už jsme se o tom pohádali?" vypadlo ze mě zdrceně. Štvalo mě, jak ten rozhovor s Daikim dopadl, a teď jsem ještě do všeho zatáhla Kiseho-kun, který na mě byl hodný, a navíc jsem ho tahala od oslavování s týmem.
Kise-kun se nad tím na chvíli zamyslel a potom řekl: "Můžeš se mu omluvit, že ses do toho pletla."
"Omluvit se mu?" zopakovala jsem po mladíkovi překvapeně. "Nechci se mu omlouvat za to, že jsem mu řekla, že se podle mě chová špatně. Pořád si to myslím. Bylo by to stejné jako lhát."
"Tak mu jen řekni, že se do toho nebudeš plést a že to je jen jeho věc a už se o tom nebudete bavit." navrhl tedy Kise-kun. Tohle byla přijatelnější varianta, ale mělo to jeden háček: "Tím se ale nic nezmění. Pořád se bude chovat špatně k týmu."
"Myslím, že jediný, kdo to může změnit, je Aominecchi, a ty ho k tomu nemůžeš nutit. Můžeš mu dát maximálně najevo, že s jeho chováním nesouhlasíš a distancovat se od toho, aby ses vyhnula hádce. Pokud se ti nelíbí, jak se chová k týmu a hraje na zápasech, tak na ty zápasy nechoď." podotknul Kise-kun s pokrčením ramen a mě napadlo, že ho asi zná už dost dlouho a dost dobře.
"Díky za radu. Promyslím si to." řekla jsem tedy. Tohle byla celkem složitá záležitost a já to navíc musela správně podat, jinak by mohlo to poslední vyznít jako vyhrožování a to jsem nechtěla.
"Není zač." odpověděl mi Kise-kun ale moc veselé to nebylo. Zdálo se, že ho trápí, že nám to neklape. Daiki měl opravdové štěstí, že byl jeho kamarád, i když si to možná neuvědomoval.
"Myslím, že tě teď nechám slavit. Uvidíme se zítra." řekla jsem tedy a zvedla se ze židle.
"Doufám, že to vyřešíte." řekl ještě Kise-kun a já jsem se na něj usmála. I já jsem zřejmě měla to štěstí, že byl můj kamarád.
Na zastávku busu jsem se ovšem nevydala. Potřebovala jsem přemýšlet a tak jsem šla pěšky, takže jsem měla opravdu dlouhou procházku a spoustu času k tomu. Na nic lepšího než byla rada Kiseho-kun jsem ovšem nepřišla. Cesta domů mě ale alespoň dost utahala, takže jsem večer snadno usnula.



No myslím, že Aomine by nebyl rád, za kým jeho přítelkyně šla pro moudra. Mimochodem myslíte, že jí Kise dobře poradil?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 12. srpna 2017 v 10:17 | Reagovat

De-spa-si-to :) Kdo by tu písničku neměl rád? :) Promin omo je těžká psát nco jinýho než co máš v hlavě :D Článek super. hLAVNĚ ON BYL ZAJÍMAVÝÝÝÝÝÝÝ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama