Jednoduchá biologie 51

Dnes v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem se vzbudila poměrně unavená. I když jsem usnula snadno, tak vstávání bylo za trest. Do školy jsem ale musela a tak jsem se nasnídala a vyrazila.
Dorazila jsem tak jako vždycky deset minut před zvoněním a Daiki tu ještě nebyl, takže jsem se posadila na své místo a ještě jednou jsem zvážila, co mu vlastně řeknu. Nebyla jsem si ovšem jistá, jak to půjde. Můj přítel přišel samozřejmě těsně před zvoněním a vypadal naprosto strašně. Měl kruhy pod očima a zdálo se, že sotva jde. Zjevně se v noci moc nevyspal a dost možná, jsem za to mohla já. Nebyla jsem si ovšem jistá, jestli bych s ním měla vést důležitý rozhovor, když je v tomhle stavu. Prozatím jsem to ale musela pustit z hlavy, protože začala hodina společenských věd. To možná bylo pro Daikiho ještě dobře, protože učitel obvykle přednášel a nechtěl po nás zpětnou vazbu. Kdyby to byla matika, tak by to bylo o dost horší. Na druhou stranu by ho to udrželo vzhůru, zatímco takhle na lavici většinu hodiny pospával.
Když začala přestávka, tak se ale dal do řeči se Sakuraie-kun a tak jsem si jen nachystala věci na lavici a přemýšlela, kdy se dostane řada na mě.

Moc dlouho jsem ale čekat nemusela, protože jeho rozhovor se Sakuraiem-kun rychle skončil a mladík se vydal za mnou. U mé lavice pak řekl: "Ahoj, mohl bych s tebou na chvíli mluvit?"
Nebyla jsem si jistá, jestli myslí přímo tady, ale ptát se na to mi přišlo hloupé a tak jsem jen přikývla a čekala, co bude.
"Já…" začal Daiki, ale nezdálo se, že ví, co chce říct. Přišel ale on za mnou a tak jsem mu nechtěla skákat do řeči.
"Já bych nerad, aby sis… to je fuk. Prostě ti chci říct, že budu chodit na tréninky a vždycky tě z každé schůzky budu doprovázet, jestli chceš." vypadlo z něj trochu zmateně a já zůstala chvilku potichu, abych si utřídila myšlenky. Teprve potom jsem opatrně řekla: "Doprovod zní fajn, a pokud jde o ty tréninky, tak to už nechci řešit. Není to moje věc a já se kvůli tomu nechci hádat."
"Mám tě tak moc rád." podotkl Daiki a já jsem nejspíš zrudla. Když se pak ke mně sklonil a lehce mě políbil na ústa, tak už jsem si tím byla jistá. Tohle bylo před celou třídou a tak jsem se zmohla jen na pousmání. Doufala jsem jen, že to, co jsem řekla, nebere jako požehnání, aby na ty tréninky kašlal. Možná by nebylo špatné mu to ujasnit a tak jsem tiše podotkla: "To ale neznamená, že bych souhlasila s tím, jak se chováš ke svému týmu, jasné?"
"Už jsem říkal, že tam budu chodit." podotkl Daiki a já jsem jen přemýšlela, jestli mi to časem bude vyčítat. Kise-kun měl pravdu v tom, že jsem ho nemohla nutit, ale pokud tam chce chodit, byť jen proto, abych měla radost, tak to možná nebude zase tak špatné. Rozhodně to bylo něco, s čím jsem mohla žít.
"Nevypaříme se do začátku hodiny?" přerušil mé myšlenky Daiki a tak jsem se podívala na hodinky a ujistila jsme se: "Myslíš na ty zbývající tři minuty?"
"To asi už ne." souhlasil Daiki poněkud zklamaně. Zjevně jsem mu pokazila nadšení, ale to se nedalo nic dělat. Daiki se ke mně alespoň tedy sklonil a čelem se opřel o to moje. Potom se také zeptal: "Druhou přestávku mi ale nedáš košem, viď?"
Uteklo mi zasmání, ale pak jsem si vzpomněla, co máme třetí hodinu, a podotkla jsem: "To záleží na tom, jestli máš úkol do fyziky."
"Stihnu oboje, pokud mi půjčíš sešit." podotkl Daiki a já jsem se zarazila. Tohle bylo podvádění, a i když jsem věděla, že to Daiki dělá, tak jedna věc byla o tom vědět a druhá se toho přímo účastnit. No a tu druhou věc jsem dělat nemohla, alespoň tedy ne pravidelně.
"Ale je to jen protentokrát." podotkla jsem tedy a z tašky jsem vytáhla svůj sešit.
Daiki nejspíš poznal, že z toho nejsem zrovna na větvi, ale sešit si i tak vzal a poděkoval, než se vydal se zvoněním do své lavice. Mně ale bylo jasné, že učitelka zeměpisu se objeví až za pár minut a tak mě čekal výslech spolužaček, které se posadily na svá místa a všechny se na mě sborově podívaly.
"Vy spolu chodíte?" zeptala se jedna z nich ohromeně a tak jsem prostě jen přikývla. Bylo to dost zřejmé a nemělo cenu to popírat. Následovala tedy hromada dalších dotazů, o tom, jak je to dlouho, jak k tomu došlo a plno dalších věcí, před kterými mě zachránil příchod zeměpisářky. I během hodiny jsem ale dostala pár lístků s otázkami. Na dopisování si v hodině jsem ale nikdy nebyla, takže jsem je jen založila do učebnice a věnovala se výuce. Je možná víc zajímaly podrobnosti o mém vztahu s Daiki, ale já se raději věnovala podrobnostem o Africe.
Hned po skončení hodiny se ale otázky mých spolužaček vrátily, což nebylo moc příjemné. Dívky naštěstí ztichly, když se u mé lavice objevil Daiki a zeptal se mě: "Půjdeme na chodbu?"
Příští hodinu jsme měli v učebně, takže mě docela překvapilo, že nese jen svůj sešit, který jsem si od něj vzala s otázkou: "A neměl by sis rovnou vzít věci?"
"Všechno co potřebuju, mám u sebe, ale jestli chceš, tak si je vezmu." podotkl Daiki a vzal mě za ruku.
"To by bylo fajn." řekla jsem tedy, i když to poslední, o co jsem stála, bylo zůstat sama se spolužačkami.
Samozřejmě jsem se nemýlila a po Daikiho odchodu následovaly další otázku o tom, kam mě vzal na první rande, jestli za mě platí útratu, a spoustu dalších věcí, na které jsem neodpovídala. Jedna z nich byla také: "Je i v soukromí takový jako při zápasech?"
Na tu ovšem za mě poměrně hlasitě odpověděl Daiki: "V soukromí nikoho košem neprohazuju." Já jsem se tedy tomu pousmála, protože všechny spolužačky ztichly, a i se svými věcmi jsem se vydala v jeho doprovodu ze třídy. Teprve tam jsem mu tiše řekla: "Díky za záchranu."
"Za málo." podotknul Daiki s sklonil se pro pusu, kterou jsem mu moc ráda dala. Potom jsme se vydali pryč chodbou ale ne k učebně fyziky a zpět k šatnám. Po našem včerejším nedorozumění jsem ale vítala možnost mít trochu soukromí a pořádně ho políbit.
Daiki mě zavedl až ke skřínkám naší třídy a k jedné z nich mě přitiskl a vášnivě políbil. Obtočila jsem mu tedy ruce kolem krku a polibek opětovala.
Tohle bylo mnohem lepší než řešit nějaké hlouposti. Pak se ale najednou ozval zvonek a mě se zmocnila panika. Ještě nikdy jsme pozdě do třídy nepřišla!
"To snad ne." vyhrkla jsem vyděšeně.
"Neboj, fyzikář má kabinet úplně nahoře, budeme tam rychleji než on." ujistil mě Daiki, než jsme se rozběhli ke třídě. Doufala jsem jen, že měl pravdu a náš učitel výjimečně nepřijde dřív. Naštěstí se to ale nestalo a my do třídy skutečně dorazili dost brzy, abych se i uklidnila a nachystala si věci. Moje spolužačky se tentokrát naštěstí na nic neptaly, ale jejich výrazy dávaly tušit, že mají dost jasnou představu, proč jdeme pozdě zrovna my dva.
Pustila jsem je ale z hlavy a raději jsme se soustředila na učitelův výklad. Bohužel Daiki nevypadal, že by dával nějak extra pozor. Když ho učitel vyvolal tak působil dost zmateně, ale naštěstí se zorientoval a přečetl to, co měl. Zbytek hodiny se tak obešel bez katastrofy a po zazvonění jsme si sbalila věci. Jedna z mých spolužaček se na mě ale otočila a zeptala se: "Na další hodinu taky přijdete po zvonění?"
"Na biologii? To nikdy." odbyla jsem ji a vydala jsem se za Daikim, který zůstal sedět v lavici. Díky spolužačce jsem si vzpomněla na náš projekt, který jsme ještě pořád neodevzdali.
Přišla jsme tedy k jeho lavici a podotkla jsem: "Víš, že jsme ještě pořád neodevzdali náš projekt do biologie?"
"No a chceš ho dnes odevzdat?" zeptal se mě mladík a já bych proti tomu nic neměla, jenže to mělo malý háček: "Nemám ho sebou."
"Tak příště." podotkl Daiki a já jsem to tedy uvedla na pravou míru: "Takže ve čtvrtek."
Můj přítel se mě ale zeptal: "Co se ti vlastně na té biologii tolik líbí?"
Tahle otázka mě trochu zaskočila. Nikdy jsem nad tím vlastně takhle nepřemýšlela a tak jsem se musela zamyslet, než jsem odpověděla: "No asi, že popisuje věci, které jsou všude kolem nás. Nejsou to jen nějaká čísla nebo vzorce, ale živé věci, které potkáš každý den, tak je fajn jim rozumět."
"I já mám rád jistou část biologie." prohlásil Daiki a já jsme překvapeně zamrkala. Potom mě ale znovu vášnivě políbil a já jsem byla ráda, že už naši spolužáci odešli. Za chvíli ale určitě přijde třída, co tu má hodinu, takže bychom měli jít.
"No i takhle část je fajn." podotkla jsem ale a vydala se ke dveřím. Byla jsme si docela jistá, že půjde za mnou. V tomhle ohledu jsem se nemýlila a tak jsme společně dorazili do třídy.
na hodiny biologie jsem se normálně těšila, ale teď jsme spíš doufala, že bude rychle zase konec, což se mi i splnilo.
Daiki pak za mnou přišel, takže mě ani neotravovaly zvědavé spolužačky, a zeptal se: "Máš dneska čas?"
Tohle byla kvůli mému srazu s Kisem-kun poněkud komplikovaná otázka, ale naštěstí na ni existovala pravdivá odpověď: "Až večer."
Daikimu se zřejmě moje odpověď moc nelíbila, ale co jiného mi zbývalo?
"Škoda." konstatoval Daiki a pak se zeptal: "No a přijdeš zítra kolem půl osmé? Že bychom napravili ten park?"
Byla to trochu zvláštně položená otázka a tak jsem se raději zeptala: "Myslíš do toho parku?"
Daiki mi to nejprve potvrdil přikývnutím, ale pak ještě navrhl: "Můžeme se ale potkat zase u školy nebo někde u vašeho domu."
"Myslím, že je to jedno. Klidně v tom parku." podotkla jsem tedy a Daiki přikývl. Už zvonilo, takže jsme to nemohli probírat. Náš matematikář za chvíli dorazil do třídy a tak začala naše poslední hodina před obědem.



No tak to byla část jejich školního dne a nebojte, nebudeme tak popisovat všechny dny. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama