Jednoduchá biologie 72

13. ledna 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsem se vrátila domů, tak jsem si vlezla do sprchy a zůstala tam notnou chvíli. Cítila jsem se dost divně. Ne že by se mi nelíbilo to, co dělal, ale raději bych to všechno ještě na hodně dlouho odložila. Necítila jsem se na to připravená a všechno šlo až moc rychle. Neměla jsem si o tom ale s kým promluvit. Rozhovor s mámou by nejspíš dopadl katastrofálně, protože by se jistě část z toho dozvěděl táta, což jsem rozhodně nechtěla. Potom tu samozřejmě byla Hitomi, ale moje černovlasá kamarádka nikdy kluka neměla, tak jak tomu mohla rozumět? Ona navíc byla jediná kamarádka, které jsem skutečně věřila. Bavila jsem se i s Tayamou-san z juda, ale obvykle jen na samotném judu. Dívka určitě nebyla někdo, kdo by se mi vysmál, nebo o tom někomu řekl, ale ani tak bych se s ní o tom nebavila. Přišlo mi to trapné. Chyba navíc byla docela jistě na mojí straně. Vždyť jsme spolu chodili a vídali se skoro denně. Bylo jistě normální, že jsme dělali něco podobného.
Zhluboka jsem se nadechla a vypnula vodu.
Tentokrát se uvidíme až v úterý, takže jsem aspoň měla nějaký čas na rozmyšlenou. V pondělí byl Den úcty ke starším, nebyl to sice můj nejoblíbenější svátek, ale volné pondělí jsem ocenila vždycky. Když ještě žila moje babička tak se na něj docela těšila. Vždycky to byl den, kdy se setkávala se svými kamarádkami a mě to přišlo hloupé. Nežily tak daleko od sebe, aby k setkání potřebovaly státní svátek. Když ale člověk chodil o berlách, tak asi bylo těžké zajít si na procházku.
Babička ale umřela před čtyřmi lety a od té doby byl Den úcty ke starším jen volným pondělkem. Zatím byl ale přede mnou ještě víkend, takže jsem se šla vyspat.


Když jsem se ráno vzbudila, tak jsem se vlastně necítila o moc líp, než včera. Nezapomněla jsem ale na svůj cucflek, který byl pořád vidět a já si tak musela vybrat vhodné tričko. Neměla jsem moc roláků, protože jsem obvykle neměla ráda zahalený krk. Moje máma si proto nezapomněla téhle změny všimnout.
"Je ti zima?" zeptala se překvapeně. Moje máma byla vždycky už vzhůru, když jsem vstala. Jelikož nechodila do práce, tak vlastně neměla volno nikdy. Pořád se starala o svoji rodinu. Zatímco táta si o víkendu obvykle přispal, tak ona už byla v plném nasazení.
"Jen mám pocit, že mě trochu škrábe v krku." zalhala jsem tedy a posadila se ke stolu.
"Na to je nejlepší čaj." rozhodla máma a dala se do přípravy. Její péči jsem sice oceňovala, ale doufala jsem, že neudělá něco hnusného a léčivého.
Čaj, který jsem od ní dostala, byl ale nakonec docela dobrý, takže jsem jí poděkovala a raději se věnovala snídani.
"Jsi nějak zamlklá." podotkla moje máma, což mi moc nevyhovovalo. S tímhle problémem jsem se jí totiž nechtěla svěřovat.
"Je to kvůli tátovi? Vím, že ta večeře u nás nedopadla moc dobře a i kvůli mně." zkusila to máma i tak utrápeně.
"Nemyslím si, že by se Daiki zlobil kvůli tomu kopnutí a tak." pokrčila jsem tedy rameny. Moje rodina ho celkově moc netrápila. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Očividně ho trápilo jen to, kdy a kde mi sundá kalhotky.
"I tak bych ho možná měla pozvat na další večeři." prohlásila máma a mě se poněkud zatmělo před očima. Tohle rozhodně nebyl nejlepší nápad.
"Další výslech bych už raději oželela. Navíc si nemyslím, že by se zlobil, tak co na tom záleží?" podotkla jsem a podívala se na Ayu, která ležel kousek od stolu a mlsně se na mě dívala. Máma jí žebrat zakazovala, ale i tak se o to fenka snažila. Jelikož jsem se ale vymluvila na bolavý krk, tak jsem jen těžko mohla utéct s Ayou ven. Omluvně jsem se tedy na ni podívala a v nestřežené chvíli jí hodila kousek ze své snídaně.
"No nechci, aby se nám vyhýbal, nebo tak." zauvažovala máma od plotny, kde nejspíš chystala snídani pro někoho dalšího.
"Neřekla bych, že to bude Daiki dělat." ujistila jsem ji ovšem, potom se ale dolů vydal někdo další a já se raději věnovala své snídani.
Tentokrát to byl táta, a pokud zrovna neplánoval dát mi zaracha nebo tak něco, tak jsem pochybovala, že se budeme bavit o Daikim.
Zbytek dne jsem tedy strávila učením a taky malováním, na které jsem poslední dobou neměla moc čas. Ironicky za to mohl Daiki, jehož úsměv jsem se snažila zachytit na papír.

Další ráno mě každopádně můj táta překvapil otázkou: "Znáš Wakitu Akino?"
"Myslíš jednu z nejúspěšnějších současných umělkyň Japonska?" zeptala jsem se tedy. Ta žena byla úžasná. Především pak pro svou všestrannost. Její obrazy byly směsicí různých stylů a technik.
"Manželka mého kolegy pro ni pracuje." podotkl můj otec a já té ženě najednou strašně záviděla, i kdyby jen vařila kafe.
"No a proč mi to říkáš?" zeptala jsem se táty poněkud podezřívavě.
"Protože tahle Wakita bude mít v Tokyu malířský kurz." prohlásil a já na něj vyvalila oči.
"Je sice pro dospělé, ale hodil by se jí někdo, kdo by před začátkem chystal stojany a další věci. No a na konci zase uklidil." prohlásil a já jsem napjatě čekala, co z toho ještě bude.
"Takže jestli chceš, tak bys mohla být ten otrok, který jí tam bude pomáhat, a v mezičase bys kreslila s ostatními." prohlásil můj táta a já roztáhla široký nadšený úsměv.
"Kdy?" zeptala jsem se nedočkavě. Bylo mi úplně jedno, jaký čas řekne, protože na tohle bych si udělala čas kdykoliv. Možná jsem chtěla být veterinářka, ale něco takového jsem nemohla prošvihnout.
"Začátek je za tři týdny, tedy v sobotu osmého." řekl mi táta a mně se tak trochu ulevilo, protože ten víkend před tím, jsem měla přebor v judu.
"Začátek kurzu je v jednu, ale ty bys tam měla být ve dvanáct. No a konec je oficiálně v sedm večer, ale délka prý záleží na tom, jaký styl použijete a tak. Tomu jistě porozumíš líp než já." odpověděl táta a já na něj překvapeně koukala. To byla docela dlouhá doba. Ale tak něco namalovat trvalo nakonec dost dlouho.
"Máš zájem?" zeptal se táta a já se ho skoro zeptala, jestli je blázen, že se vůbec ptá.
"Jasně, že mám." ujistila jsem ho a táta jednoduše přikývl, zatímco já jsem se vydala ke svému počítači, kde jsem hledala všechny možné články o Wakitě Akino. Její práci jsem zhruba znala, ale o ní jsem toho věděla zatraceně málo. Venku ale stejně pršelo, takže jsem klidně mohla strávit neděli u počítače.



Tu malířku jsem si samozřejmě vymyslela, ale co jinak říkáte na otcovu nabídku?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama