Jednoduchá biologie 74

27. ledna 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Naše první hodina byla angličtina, což bylo po prodlouženém víkendu opravdu bolestné. Vůbec se mi nechtělo přemýšlet a anglická konverzace týkající se právě toho víkendu ve dvojicích vlastně nebyla o nic lepší. Ne že bych v angličtině byla úplně špatná, ale nebyl to můj silný předmět. V matice, která následovala po ní, to bylo podstatně lepší, protože mi počítání vždycky šlo.
O něco horší pak byla hodina našeho rodného jazyka. V té nás totiž čekal test. Na japonštinu jsem se obvykle doma moc nepřipravovala, spíš o přestávce před hodinou. Byl to nakonec můj rodný jazyk a učitelka obvykle testy hlásila, což sice nebyl tenhle případ, ale alespoň to byl jeden z těch předmětů, u kterých se to dá odhadnout. Kdyby to byl test z literatury, tak je to samozřejmě horší, ale tohle byla gramatika, porozumění textu a jeho rozbor a podobné věci, na které se vlastně ani nebylo třeba moc připravovat. Stačilo se na to jen soustředit, což jsem při testu samozřejmě dělala, tedy až do chvíle, kdy se ozvalo: "Vy nepíšete?"

Samozřejmě to nebyla otázka mířená na mou maličkost, protože já už byla skoro hotová.
"No… ehm… " ozval se hlas mého přítele a já jen těsně zadržela povzdechnutí. Nechápala jsem, proč byl Daiki vždycky tak špatný ve škole. Jistě i já jsem uznávala, že není žádný velký myslitel, ale že by byl úplně hloupý, jsem si nemyslela. Navíc tohle byla japonština. Byl to jeho rodný jazyk. Když se nenaučí slovíčka do angličtiny, nebo vzorečky ve fyzice, tak je jasné, že test pokazí, ale tohle se dalo zvládnout jen díky popřemýšlení.
"Věřím, že dívka, na kterou myslíte, je velmi hezká, ale teď se píše test a ten váš zatím vypadá netknutě." prohlásila k mé smůle naše učitelka a třídou to pobaveně zašumělo. Já se díky tomu cítila poměrně hloupě, ale to jsem ještě nevěděla, že přijde: "Je jasné, že myslí na Nakaharu-san."
V tu chvíli jsem úplně zrudla a raději si tvář a hlavně oči zastínila rukou, kterou jsem si podepřela čelo. Tohle bylo tak hloupé. Kdyby to alespoň ta holka neřekla tak nahlas. Takhle to určitě slyšela celá třída a taky učitelka, což bylo vážně trapné.
"Sklapněte, myslel jsem na basket!" prohlásil Daiki naštvaně, ale nijak moc to podle mě nepomohlo, i když se třída víceméně utišila a já jen uslyšela jednoho spolužáka zašeptat: "No jasně…"
Tentokrát to ale bylo docela potichu, tak jsem doufala, že to zase nepobaví celou třídu.
Potom se ale do věci vložila učitelka se slovy: "Doufám, že tu máme míň zamilovaných a víc připravených, protože vám chci připomenout, že vám všem běží čas."
Všichni se tedy nakonec uklidnili a vrátili se k psaní. Stejně tak i já, ale moje soustředění už rozhodně nebylo tak dobré jako před incidentem, na který jsme musela pořád myslet. I tak jsem ale odpověděla na všechny otázky a předpokládala jsem, že i budou dobře, protože jsem použila víc dedukce než hádání.

Po hodině se už naštěstí k incidentu nikdo nevracel a tak jsem ve zdraví a bez zbytečně rudých tváří přežila zbytek vyučovacích hodin. Jít na judo pro mě rozhodně bylo mnohem lepší. Tam totiž o incidentu nikdo nevěděl a já se nemusela cítit trapně. Mohla jsem jednoduše vypustit celou záležitost z hlavy. Bylo to o to lehčí, protože jsme to s Daikim ani neprobírali. Po hodině japonštiny si ho totiž odchytla Momoi-san a já tak jen dostala SMS: "Promiň za tu hodinu, omluvil bych se i líp, ale Satsuki chce prý probírat něco důležitého. Mám tě rád."
To bylo vlastně docela milé a já mu poslala tedy usměvavého smajlíka. Ani v dalších přestávkách jsme se pak o tom vlastně nebavili, takže to nakonec celkem upadlo do zapomnění.
"Nějaká nesoustředěná." podotkla Tayama-san a vrátila mě tak do reality juda. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se v myšlenkách zase vrátila k tomu trapnému incidentu při testu.
"Promiň." řekla jsem tedy a konečně jsem zaujala správný postoj.
"Poslední dobou jsi pořád duchem někde jinde." podotkla moje kamarádka a ještě dodala: "Ani ne za dva týdny jsou přebory. Měla by ses soustředit."
"Já vím." přikývla jsem jednoduše. "Prostě mám poslední dobou moc věcí na přemýšlení." odbyla jsem to a připravila se na náš souboj. Měla jsem v hlavě svého tátu, školu a pak samozřejmě taky Daikiho a blížící se seznámení s jeho rodiči. Říct, že toho bylo moc, nejspíš bylo dokonce slabé slovo.
"Nějaké problémy?" zeptala se dívka, když po mě hmátla a pokusila se mě chytit za kimono. Její pokus jsem ale odrazila a podotkla jsem: "To ani ne. Spíš jen moc věcí."
"Potřebuješ pauzu." podotkla dívka, která se mi pokusila podrazit nohy, když se jí podařil úchop.
"Míň kecání a víc bojování." napomenul nás trenér, který mě vyrušil, takže jsem skutečně skončila na zemi.
"Co kdyby ses přidala ke mně a pár dalším lidem o víkendu?" navrhla Tayama-san, když se nade mnou sklonila. Co jsme byly obě vybrány na přebor, tak jsem trénovala převážně s ní. Možná jsme teď díky tomu byly lepší kamarádky.
"No doufám, že na ohňostroj půjdu s přítelem." odpověděla jsem a prohmatala si rameno. Nic jsem s ním neměla ale ani tak to nebyl příjemný dopad.
"Tak proto jsi duchem nepřítomná." zasmála se moje kamarádka z juda a připomněla mi tím incident z hodiny. Už zase, jako bych se té trapné chvilky nemohla vůbec zbavit.
"To ne." odbyla jsem to a postavila se opět do příslušné pozice.
Moje kamarádka každopádně jen pokrčila rameny a začal náš další souboj.

Po judu jsem domů odcházela mírně… pomačkaná? Nebyla jsem si jistá, jaké bylo to nejvhodnější slovo. V druhé půli jsme ale trénovali boj na zemi, takže jsem se tak rozhodně cítila. Nijak zvlášť mi ani nepomohlo, když mě přivítala moje sestra, která vyžadovala moji pozornost. Táta jí očividně slíbil, že s ní kamsi půjde a jelikož zavolal, že se zdrží v práci, tak to bylo na mě.
Moje sestra se totiž rozhodla, že se naučí na kolečkových bruslích a očividně k tomu potřebovala někoho, kdo jí bude dělat opěrný bod.
Na nějakou dobu jsem se tomu dokázala vyhnout jen díky úkolům, ale potom jsem to dostala od mámy tak nějak rozkazem. Byla to taky příležitost k vyvenčení Ayi, takže jsme šly všechny tři. Vlastně se to nakonec neukázalo jako moc dobrý nápad, protože Aya Kitu shodila na zem, z čehož se moje sestra očividně rozhodla vinit mě, i když jsem to byla právě já, kdo jí ošetřoval rozbité koleno. Svět byl zkrátka nespravedlivý. Moje sestra vůbec neocenila moji obětavost a ve škole jsem se navíc od Daikiho dozvěděla, že pojede pryč s basketem, takže žádný ohňostroj nebude. Den nezačal nijak valně a to byla za mnou teprve první hodina.



No a zbytek vyučování bude v dalším díle. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama