Zbytečná lež 01

3. února 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Ano vím, že jste všichni zvyklí, že tu v sobotu je Jednoduchá biologie, ale s Pariah jsme se už před nějakou dobou rozhodly psát ještě povídku o Wakamatsuovi. Obě tyhle povídky spolu souvisí, nebo přesněji odehrávají se ve stejné "realitě" a jelikož mám Wakamatsua já, tak jsem jeho komunikaci s Aominem psala už v Jednoduché biologii. Abyste mohli číst tuhle povídku, tak ovšem nemusíte vůbec číst Jednoduchou biologii a opačně, takže je to jen na vás. Pro případné nové čtenáře tedy ještě poznámka ke stylu psaní zde.
Doufám, že se vám bude povídka líbit. :)


Byl čtvrtek. Interhigh bylo v plném proudu a my za sebou měli už tři zápasy. Náš první zápas proběhl v neděli, a i když náš protivník zase nebyl tak silný, tak jsme měli velké problémy. Aomine měl samozřejmě zpoždění a překvapivě nemohl hrát ani Sakurai, který se na zápas spíš dovlekl, než přišel. Podle Momoi to v sobotu přehnal na nějakém zápasu, jako by ten id*ot nevěděl, kolik toho snese. Já s Kamachim, který obvykle zaskakoval toho b*bce Aomineho, jsme tak hráli se třemi prváky. Dva z nich sice patřili do základu, ale i tak to bylo zoufalé. O přestávce jsem ani nemohl vydržet v šatně, jak se na mě všichni spoluhráči dívali s tím, jak to vyřeším. Musel jsem se jít vyvětrat na chodbu, kde se vynořila odpověď na jejich otázku. Ten hňup Aomine se konečně uráčil přijít a ještě se na chodbě muckal s nějakou holkou! Nechápal jsem, jak mohla chodit s takovým id*otem. Nemohl jsem si ani odpustit nějakou tu poznámečku a Aomine se při tom tvářil, jako by mě chtěl uškrtit. Copak mu na ní fakt záleželo? No rozhodně ho to nezbavilo té jeho otravné arogance. Aspoň ale odvedl svou práci a výsledek otočil. Až bych se bál, že mu to moc stoupne do hlavy, ale horší už to s ním být stejně nemohlo. Nedělal jsem si žádné iluze a o to víc jsem byl překvapený, když se objevil na pondělním tréninku. Přišel asi tak na posledních dvacet minut. Kdo chodí na posledních dvacet minut? Chápu, když někdo odejde dřív, ale takhle už ani nemá smysl chodit. Bylo to ale vůbec poprvé, co se vůbec letos dobrovolně ukázal, a tak na něj zůstali všichni koukat, jak na nějaké kouzlo. Musel jsem na ně zařvat, aby začali něco dělat, a naštěstí jsem s Aominem ani moc nepřišel do kontaktu, takže dobré něco.
Další den mě ovšem čekal ještě větší šok, protože se mladík objevil na zápase včas. Pokud jsme nehráli s generací nebo Seirinem, tak se to ještě nikdy nestalo. Opět tedy všichni koukali, co se to děje. Když se stanete svědky zázraku, tak o něm po chvíli začnete pochybovat. Říkáte si, že jste viděli něco jiného, nebo tak něco. Pokud se ale zázrak opakuje, tak už je to něco jiného. Přesně to byl tenhle případ. Zázrak se opakoval a tak jsme mohli ve skrytu duše doufat, že to tak zůstane co nejdéle. Osobně jsem měl teorii, že za to může ta jeho přítelkyně, a i když mě štvalo, že takový tr*tl, jako je Aomine, má holku dřív než já, tak jsem doufal, že její dobrý vliv bude přetrvávat i nadále.
I ve středu se pak Aomine ukázal na tréninku a dokonce jen se zpožděním kolem čtvrt hodiny. Zrovna v tu chvíli jsme začali s rozcvičkou a tak jsem na něj zavolal: "Jdeš pozdě, tak se přestaň flákat u dveří a přidej se k tréninku." Jeho výraz byl otravný jako vždy a tak jsem si neodpustil poznámku: "Dlužíš mi pět koleček."
Na to Aomine dost otráveně prohlásil: "Kolečka nahradím při zápase." V tu chvíli jsem měl chuť ho uškrtit, ale to bych se jako kapitán dost shodil před ostatními a tak jsem nutkání potlačil a provedl v hlavě rychlý výpočet. Nemusel jsem být ani matematický génius jako můj bratr, abych měl rychle výsledek. Tenhle měsíc to byly čtyři celé týdny a pondělní trénink, což znamenalo dvacet jedna tréninků.
"Myslíš společně s těmi sto pěti kolečky jen za tenhle měsíc?" zeptal jsem se tedy se snahou působit nezaujatě. "A to počítám jen rozcvičky na začátku." Podotknul jsem a taky jsem se přesunul na podlahu kvůli klikům. Mělo to navíc tu výhodu, že jsem se na toho troubu nemusel dívat a on mi neuvidí do tváře.
Ten kr*tén ale začal taky dělat kliky, dostavilo se tedy mnohem silnější nutkání vymlátit z něj duši. I tentokrát jsem to ale překonal a řekl jsem: "Teď už je to deset koleček." Po předchozím prohlášení jsem to nemohl nechat jen tak, ne když se na nás dívali prváci.
"Teď dělám kliky, tak to asi nevyjde." odsekl Aomine. Zároveň tím ze mě dělal id*ota, což mě sr*lo ještě víc.
"Řekl jsem ti, že máš běhat, tak se přestaň válet po podlaze a běž dělat, co máš!" řekl jsem už poměrně naštvaně, což byla rozhodně předzvěst toho, že to moje nervy brzy vzdají. Podle výrazů některých hráčů jsem taky nebyl jediný, kdo to věděl. Jeden ze třeťáků blízko Aomineho taky něco zasyčel jeho směrem. Já jsem z toho ovšem zachytil jen nadávku. Spoluhráči v jeho blízkosti ovšem souhlasně přikývli, takže ta nadávka nejspíš nepatřila mně, protože to by si prváci nelajzli.
"Drž hu*u, jasné?" vypadlo z Aomineho zlostně, ale naštěstí se díval na třeťáka a ne na mě, takže jsem ho nemusel jít zabít. Hned po tom se taky zvedl a šel běhat, takže jsem musel sklonit tvář k zemi, aby nikdo neviděl můj blažený výraz. Vyhrál jsem! Donutil jsem ho běhat a bylo mi jedno, jakou zásluhu na tom měl třeťák. Ta myšlenka mě ovšem pálila v hlavě a tak jsem si počkal, až bude Aomine na druhé straně tělocvičny, a nechal jsem si větu zopakovat: "Běž už s*kra běhat, nebo budeme všichni…"
V odpověď jsem jen přikývl a vrátil se k rozcvičce. Nakonec ta nadávka nebyla určena nikomu. Aominemu se ale zjevně nelíbilo, že ho buz*roval ještě někdo jiný.
Jediná vada na mém vítězství byla, že ten pab*b se spíš vlekl, než běhal. Poslal jsem tedy ostatní, aby se trochu rozehráli, a sám jsem si vzal míč a počkal si, až bude Aomine probíhat kolem mě. V tu chvíli jsem se k němu přidal, a i když jsem dribloval, tak nebyl žádný problém mu stačit.
"Myslel jsem, že nechceš běhat, ale ty sis to s tímhle tempem očividně naplánoval na celý trénink." podotkl jsem klidným tónem a pokračoval v běhu vedle něj.
"Stejně si tu s nikým pořádně nezahraju." odpověděl Aomine a mě uteklo zašeptání: "Takže tě donutila…" Zjevně nešlo o nějaký dobrý vliv, který by na něj jeho nová holka měla. Ten hň*p tu byl, protože to po něm ta dívka vyžadovala. Nebylo divu, že byl tak nesnesitelný. Pokud si ovšem myslela, že tím dosáhne něčeho pozitivního, tak byla dost vedle. Jen tím znepříjemnila život nám všem a hlavně mně. Jedna věc byla přesvědčit Aomineho, aby začal chodit na tréninky, a ta druhá byla donutit ho. Donucení totiž znamenalo, že se nebude snažit a nebude chtít spolupracovat, což mi dost komplikovalo život.
"Možná by ti taky nějaká holka prospěla, abys nebyl tak otravný." prohlásil ten kr*tén a já měl na chvíli pocit, že mi bouchne hlava vzteky. Dostal jsem chuť tu jeho hnědovlasou mr*hu něčím osočit, ale včas jsem se kousl do jazyka. Bylo by to dětinské a navíc bych si tím vysloužil ránu. Tohle bylo ovšem celkově dost těžké skousnout. Nikdy jsem holku neměl, což byla smutná pravda a taky věc, která mě dost štvala. Čím jsem byl taky starší, tím to bylo horší. Zvlášť když kamarádů, kteří na tom byli podobně, pořád ubývalo. Vlastně jsem už byl jediný, alespoň pokud i někdo další o tom nelhal jako já.
"Víš, já mám v moci ti to buď usnadnit, nebo pěkně znepříjemnit. Takže bych ti doporučoval přestat se chovat jako naprostý kr*tén!" řekl jsem ještě pořád dost napruženě.
"Dělám to jen pro ni, takže bych ocenil první variantu." prohlásil mladík, takže jsem ho očividně měl tam, kde jsem ho mít chtěl.
"Pak bys mohl začít tím, že tvůj běh bude běh a ne šoupání nohama." podotknul jsem už mnohem klidněji, i když jsem jeho poznámku ještě úplně nepřekousl. Na odpověď jsem ale nečekal a raději jsem se odpojil a vydal se za Momoi. Většina tréninku měla být příprava na zbývající zápasy, takže jsem potřeboval její asistenci.
Alespoň ten pab*b už dělal, co měl, i když to jeho tempo nebylo nijak závratné. Celý zbytek tréninku, ale neodmlouval a jen se tvářil otráveně.
Také práce s Momoi probíhala dobře a my dnešní zápas s přehledem vyhráli. Aomine navíc zase přišel včas. Skutečně důležité to ale bude až v dalším zápase, kde bude naším soupeřem Kaijo a člen Generace zázraků Kise Ryouta. Už jsme jednou Kaijo porazili, ale Kise se od té doby naučil Perfektní kopii, která dělala Momoi, trenérovi i mně starosti.

"V kolik je zítra ten zápas?" ozval se vedle mě nepříjemný hlas, který mě vzbudil. Původně jsem neplánoval, že usnu, jen že se na chvíli natáhnu.
"Podívej se na net." odbyl jsem ho stroze a převalil se na druhou stranu. Pokoj jsem sdílel s bráchou, což nebylo nijak překvapivé, protože moji rodiče byli dost chudí. Vlastně tak chudí, že bylo s podivem, že vůbec chodíme na soukromou školu a můžeme se účastnit školních akcí a klubů. Ne teda, že by brácha tuhle možnost příliš využíval. Asogi byl jen o dva roky mladší a zatímco já jsem byl na Too díky stipendiu za basket, tak on dostal stipendium za matiku. Vlastně ho dostal i na Rakuzan, ale na takhle prestižní škole, i když by rodiče nemuseli platit školné a měli příspěvek na bydlení, by si nemohli dovolit další výdaje.
"Nebuď labuť." řekl mi bratr a dodal: "To bych musel zapnout počítač." dále taky přidal výpočet toho, kolik by na to bylo potřeba elektřiny a tedy kolik Jenů by nás to stálo v účtech. Tohle byl důvod, proč dostal můj bratr stipendium na Rakuzanu. Byl to matematický génius, což byla asi jeho nejotravnější vlastnost vůbec. Jestli jsem někdy opravdu litoval, že jsou moji rodiče tak chudí, tak to bylo právě koncem minulého roku, kdy s těžkým srdcem Asogimu řekli, že si Rakuzan nemůžou dovolit a on tedy skončil na Too. Byl jsem tedy odsouzený dál sdílet svůj životní prostor s tímhle nadmíru otravným tvorem. Občas jsem si říkal, kdo z nás nenávidí toho druhého víc. Možná jsme se nenáviděli tak nějak stejně. Nakonec jedna z mála věcí, na které jsme se poslední dobou shodli, byla, že brácha nebude chodit do basketbalového klubu, i když to po něm rodiče chtěli. Já mu rozhodně nechtěl dělat kapitána a on rozhodně nechtěl, abych jím byl. To také znamenalo, že jsem ho já musel krýt, aby na to rodiče nepřišli.
Největší problém nám to ale dělalo v době Interhigh, kdy nemohl být doma, když jsem já byl na zápasech. Můj bratr na ně rozhodně nehodlal chodit ani jako divák, takže jediné, co ho zajímalo, bylo, kdy půjdu na zápas, kdy se z něj vrátím a jak jsem dopadl, aby mohl dál rodičům úspěšně lhát. Jen jsem přemýšlel, jestli potrestají i mě, až to jednoho dne praskne.
"Zápas začíná v pět. Ze školy nepůjdu domů, tak to vlastně ani nemusíš řešit." odpověděl jsem tedy mému bratrovi, který rušil tok mých myšlenek tím, že mi vyjmenovával, co všechno se dá koupit za ty Jeny, které by naše stálo zapnutí počítače a hledání této informace na netu. Rozhodně to byl fascinující výčet, který dokazoval, jaký má šílený přehled, pokud jde o čísla, ale to, čemu jsem nerozuměl, bylo, proč mu v tom případě nikdy nevyšlo kapesné?
"A v kolik se zhruba vrátíš?" zeptal se můj bratr se spokojeným úsměvem.
"Až pozdě, chceme s týmem zůstat i na další zápas, abychom omrkli soupeře." podotknul jsem, zatímco jsem si třel kořen nosu. Cítil jsem se právě teď ještě unavenější než předtím.
"Tak mi pak napiš, až půjdeš domů." povzdechl si Asogi, který si na tu dobu nejspíš musel vymyslet jinou zábavu. To už ale nebyla moje starost, protože já jsem se teď musel zajímat jen o to, jak zvládnu zítřejší zápas, na který jsem se potřeboval vyspat.



No tak to byl první díl, který spíš shrnoval události, které už znáte. Možná jsme mohly začít s vydáváním trochu dřív, ale pozdě no. Doufám, že to pro fanoušky Jednoduché biologie není až moc špatná zpráva, ale než se to časově trochu vyrovná, tak bude vycházet především tahle povídka.

---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 4. února 2018 v 10:46 | Reagovat

Nádhera O_O

2 IceSun685 IceSun685 | 4. února 2018 v 14:59 | Reagovat

[1]: Díky za komentář. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama