Zbytečná lež 02

10. února 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Když jsem se ráno vzbudil, tak jsem měl jen pramalou radost z toho všeho. Čekal mě zápas s Kaijo, na který jsem se vůbec netěšil. Nejspíš se mnou bylo něco špatně. Na zápasy ve sportu, který má člověk rád, by se nakonec měl těšit nebo ne? I tak jsem měl tak akorát stažený žaludek. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem byl nervózní docela často. Nikdo mi sice nikdy neřekl, že jsem nervák, tak to na mě asi nebylo poznat, ale bohužel to byla realita. Před svým úplně prvním testem jsem se dokonce pozvracel, což nebyla příjemná vzpomínka a já byl rád, že o tom nikdo nevěděl.
"Snídaně!" zavolal na mě brácha z druhé místnosti a já se neochotně vyhrabal z peřin a slezl z dvoupatrové postele. Jednou se mi stalo, že jsem byl tak ospalý, že jsem sklouzl ze žebříku a rozbil si hlavu o stůl. Tehdy mi bylo deset a na temeni pod vlasy jsem měl od té doby jizvu, nebo mi to aspoň všichni tvrdí, protože si tam tak úplně nevidím, abych to mohl ověřit. Rodiče by mi ale snad v tomhle nelhali. Ať už tam ale je nebo není, tak od té doby dávám na ten žebřík s*kra bacha.


Když jsem vyšel z pokoje, tak jsem uviděl, že na stole skutečně už čeká snídaně. Pokoj, ve kterém jsem teď stál, byl kuchyní i obývákem a navíc to byla ložnice rodičů, což šlo poznat podle dosud rozloženého gauče. Moje máma tu nebyla. Byla prodavačka v supermarketu a tento týden měla ranní směnu, takže byla už hodinu v práci. Můj táta měl o něco lepší pracovní dobu i plat, protože byl prodavač ve sportovních potřebách a obvykle odcházel z bytu společně s námi.
"Tak dneska máte ten zápas?" zeptal se táta, který už byl zřejmě po snídani, protože se vydal složit gauč.
"Jo, je v pět." přitakal jsem a dodal: "Domů přijdeme až večer. Trenér chce, abychom se podívali i na soupeře." Ať už Kaijo porazíme nebo ne, tak nás další den čekal zápas o medaili. Jedinou otázkou bylo, jestli o bronz nebo o zlato. Bylo dost pravděpodobné, že vítěz druhého zápasu bude Rakuzan, o kterém jsme s Momoi a trenérem mluvili snad stokrát a nikdy ten rozhovor nedopadl moc dobře. Proti Nekorunovaným králům jsem hrál už loni a nebyla to příjemná zkušenost. Tehdy se Akashi ani neobtěžoval nastoupit, což mi jen připomínalo, o kolik byl Rakuzan silnější. Prozatím mě ale čekal zápas s Kaijo, takže bych se Rakuzanem neměl vůbec trápit.
"Jako by nestačila videa." povzdechl si můj bratr a já jsem protočil oči.
"No a jste připravení?" zeptal se táta s úsměvem, a jelikož jsem si zrovna ukousl kus chleba, tak jsem nemohl odpovědět dřív než můj bratr: "Jasně, budu tu lavičku zahřívat, jak to jen půjde."
"No nikdy nevíš." zasmál se náš táta optimisticky. Vždycky mě zaráželo, že on i máma byli tak pozitivní. Nežili jsme si nijak dobře, takže to bylo s podivem. Možná ale právě proto byli tak veselí, co jiného jim nakonec zbývalo?
"Jo… možná, když se brácha zraní." zasmál se Asogi a já se na něj zamračil. Neměl by tak pokoušet štěstí. Možná si myslel, že když už mu to nehraní basketu procházelo tak dlouho, tak už se to nikdy neprovalí.
"Tohle neříkej ani ze srandy." pokáral ho táta pro jednou vážným hlasem.
"No jo." povzdechl si prostě Asogi a dojedl svou snídani. Chvíli to tedy vypadalo, že rozhovor už skončil, ale potom můj bratr přišel s něčím, nečekaným: "Mimochodem, tati, viděl jsem plakát, že se v neděli bude konat jeden cyklistický výlet."
Cyklistika byla jedna z mála věcí, kterou jsme měli společnou. V tomhle ohledu se vyplatilo, že táta pracoval ve sportovních potřebách, protože měl nejen zákaznickou slevu, ale mohl taky sehnat některé kazové věci za pár drobných. Takhle mi sehnal na narozeniny docela dobré kolo, které mělo prohlubni v rámu, takže ho tátův šéf už nemohl prodat. Jinak ale bylo v pořádku, takže to byl jeden z mých nejlepších dárků a navíc se mnou brácha kvůli němu dva týdny nemluvil, protože mi to kolo záviděl, což byla dvojitá výhra.
"Co je to za výlet?" zeptal se táta zaujatě a brácha se usmál. Když to tátu zaujalo, tak to byla slušná šance na povolení.
"Je to spíš taková túra. Bude to dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky. Pojede se už ráno se dvěma instruktory a navíc je to zadarmo." vysvětlil můj bratr a mě se při představě, že bych to měl jet, udělalo značně nevolno. Ne že by to bylo tak daleko, to ne. Už jsem jel v pohodě i delší trasy, ale v neděli budu po dvou zápasech proti Generaci zázraků a budu pěkně mrtvý, ale brácha ať klidně jede, aspoň budu mít klid.
"Moc se mi to nezdá." řekl můj táta a tak jsem usoudil, že klid se nekoná. "Je to daleko na to, abys jel sám."
"Nepojedu sám, budou tam ti instruktoři." namítl můj bratr, ale já jsem z otcova výrazu snadno poznal, že to nemá smysl.
"To jsou ale cizí lidé." řekl otec, ale potom dodal něco, co se mě ani Asogimu vůbec nelíbilo: "Co kdybys jel i s Kosukem?"
"Cože?!" vykřikli jsme oba najednou. Copak nestačilo, že jsem s ním sdílel pokoj? A taky školu? Měl jsem s ním jet na celodenní výlet po dvou zápasech?
"Nechci s ním jet!" namítl můj bratr a já jsem se rychle přidal: "Já taky nechci jet."
"Osobně si myslím, že vám dvěma to může jen prospět." řekl táta, který byl očividně nadšený z toho nápadu. Stejně jako, když mi předtím bylo jasné, že ho brácha nepřesvědčí, aby ho pustil, tak teď mi bylo jasné, že ho nepřesvědčím, abych nemusel jet já. Ne že bych to ale nezkusil: "Sdílím s ním pokoj, myslím, že to naprosto stačí!"
"Taky školu a basketbalový tým." přidal se bratr.
"Ne ne, jen hezky jeďte spolu." řekl táta vesele a my se na sebe zamračili. Očividně bylo rozhodnuto a já se tím mohl jen užírat. Pokud to ale bylo dobrovolné, tak jsem se mohl kdykoliv odpojit a jet pryč ne? Pokud by se ale bráchovi něco stalo tak by mě naši ale nejspíš zaškrtili…
Rozhodně ale nemělo cenu se tím teď trápit. Čekala mě škola a po ní navíc důležitý zápas.

Když jsme se potkali v šatně, kam i Aomine přišel včas, tak byly všichni celkem nadšení. Vůbec jsem nechápal, kde berou ten optimismus, ale nervózní se zdál snad jen Sakurai, takže to byl právě v tu chvíli jediný z mých spoluhráčů, kterého jsem měl rád. Sám jsem byl uzlík nervů, který by se šel nejraději zahrabat. Mělo to být Aomine proti Kisemu a na nás ostatních už tolik nezáleželo, ne že bychom neměli vymyšlenou strategii na každého ze soupeřů. V tomhle byla Momoi vážně třída. V klidu by nás mohla sama trénovat. Vlastně jsem ani nevěděl, k čemu jsme měli trenéra. Většinu tréninků jsem stejně vedl já a strategii na zápasy dělala Momoi, tak za co ho vlastně platili? O víkendu jsem trénoval dva týmy malých dětí a rozhodně jsem se tam zapotil mnohem víc než náš trenér, ale vsadil bych se, že to mám zaplacené o dost hůř. Hlavní ale bylo, že to zaplacené mám. Byla to velice užitečná brigáda, protože jsem měl v plánu dál studovat na peďáku tělovýchovu a zeměpis a práce s dětmi se bude vyjímat nejen na přihlášce, ale taky v životopise. Tenhle víkend to bylo zrušené, takže jsme to nemohl ani použít jako výmluvu, proč nejet s bráchou na kolo. Věčná škoda…
Právě teď jsem se ale musel soustředit na zápas proti Kaijo, na který jsem se necítil nijak zvlášť připravený, i když jsme prošli snad úplně všechny možnosti.
To co jsme ovšem neprobrali, bylo, že se bude Aomine chovat jako trouba. Hned ze začátku si vysloužil dva fauly, jak hrál ten p*tomec neopatrně. Naštěstí se potom trochu zklidnil, takže jsem ho nemusel jít zabít. Sám jsem měl dost problémů s jejich kapitánem při doskocích. I pře všechny rady od Momoi měl pořád trochu navrch. Ne že bych prohrál všechny doskoky, ale bylo to nepříjemné. Celkově byl zápas ale dost vyrovnaný, až to hezké nebylo. Na rozdíl od minulého roku, kdy jsme měli neustále navrch, to tady bylo spíš jak na houpačce a já byl kvůli tomu celkem naštvaný. Taky ale kvůli Kiseho Perfektní kopii, se kterou jsme neměli co udělat a museli jsme tedy spoléhat na Aomineho zónu. Naštěstí se do ní ten pab*b dostal a vydržel v ní až do konce, takže jsme těsně vyhráli. I tak jsem z toho měl o dost menší radost, než bych asi měl mít. Dost to ale mělo společného se sledováním zápasu Rakuzanu, který byl dost jednostranný a tedy poměrně děsivý. Ani trochu jsem proti nim nechtěl hrát.
'Jsme v prdeli…' pomyslel jsem si, když zápas skončil, a když jsem přišel domů a zjistil jsem, že se k otcovu nápadu na cyklistický výlet mě a bratra přidala i máma, tak jsem to musel upravit: 'Jsem v prdeli!'
I přes skutečnost, že jsme se probojovali do finále, jsem z dneška nebyl nijak zvlášť nadšený.



Tak a máme za sebou zápas s Kaijo a trochu přiblížení ohledně toho, jak Kosuke žije. Snad se vám to líbilo.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama