Zbytečná lež 07

17. března 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Nejspíš přesně ve chvíli, kdy jsem se rozloučil s krásnou blondýnkou, mě přešla také veškerá chuť zabíjet svého bratra. Jen mi přišlo, že jsem příšerně unavený. Nevím, jestli jsem byl vůbec někdy v životě, tak moc utahaný.
Ovšem energie se mi vrátila hned, jak jsem dorazil domů, nebo spíš před náš panelák, protože tam seděl můj bratr na schodech a uvítal mě slovy: "No sláva, čekám tady celou věčnost."
Podíval jsem se na něj s chutí vraždit, ale nic jsem neudělal a jen jsem se mračil.
"Je nějaká šance, že bys to neřekl rodičům?" zeptal se brácha v zápětí a já na něj zůstal jen zírat.
"Ty ses zbláznil ne?" vypadlo ze mě následně a měl jsem chuť to kolo po něm hodit.
Asogi se na mě navíc prosebně usmál. "Vynahradím ti to." podotkl mladík a já měl chuť mu rozbít hlavu.
"Můžeš začít tím, že mi zaplatíš opravu." podotkl jsem. Neměl jsem ovšem nejmenší chuť s ním vést válku. Obvykle to nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Tyhle války navíc neměly vítěze a jen to skončilo zarachem pro nás oba.
"No nevím, jestli na to mám peníze." řekl můj bratr opatrně a já jsem mu jen strčil kolo do rukou a vzal si svůj batoh se slovy: "Tak rozbij prasátko."
Můj bratr samozřejmě neměl prasátko. Asogi i přes své matematické nadání vždycky utratil všechno, co dostal v rámci kapesného, a neustále tak byl bez peněz. Tohle ho tedy bude stát hned několik dalších kapesných.
Já jsem se každopádně teď vydal nahoru, abych si konečně odpočinul.


V bytě nikdo nebyl, takže jsem se natáhl na postel a překvapivě i na nějakou dobu usnul.
Vzbudil mě až můj bratr, který zavřel dveře až moc hlasitě.
"Táta ti to v práci opraví." řekl mi brácha a já se na něj zamračil.
"Cos mu řekl?" zeptal jsem se tedy nespokojeně.
Asogi nejprve jen pokrčil rameny, ale pak odpověděl: "Že tam bylo asi nějaké sklo nebo něco a že jsi píchl."
"Tak sklo jo?" zeptal jsem se podrážděně. Vůbec se mi nelíbilo, že tátovi lhal a takhle z toho vybruslil. On byl skutečně proradný had.
"Hned se nečerti. Táta z toho nebyl moc nadšený a říkal, že bude chtít půlku zaplatit." prohlásil brácha a já jsem nenávistně přivřel oči. Celé by to měl zaplatit Asogi a určitě ne já s tátou.
"Řekl jsem ale tátovi, že jsi na ten výlet jel jen kvůli mně, takže to zaplatím já." dodal můj bratr a já se ušklíbl. Opět geniální tah od mého bratříčka. Místo průšvihu za to, že mi píchl kolo, ještě dostane pochvalu, že je tak hodný bratr.
"Budu hádat. Táta tě ještě pochválil co?" zeptal jsem se s ušklíbnutím a Asogi se spokojeně usmál a přikývl. Neskutečné… On by zasloužil pár facek a ne pochvalu.
"Máma řekla, že je to dospělý přístup. Možná mě tedy příště pustí samotného a já se tě nebudu muset zbavovat." podotkl Asogi a já se ušklíbl.
"Pořád ještě nevím, proč jsi to udělal." připomněl jsem bratrovi, ale ten se jen usmál a vyrazil zpátky ke dveřím, což u nás znamenalo, že udělal dva kroky.
"Čekám odpověď." podotkl jsem ale i tak.
"No prostě mě rozčilovalo, že tě mám mít za zadkem, jako by mi bylo pět." odpověděl Asogi, ale já jsem svého bratra znal až moc dobře, abych tomu uvěřil. Muselo za tím být ještě něco jiného, co jsem přehlédl. Bratrovy ďábelské plány mě ovšem nezajímaly dost na to, abych to řešil. Raději jsem se tedy zeptal: "Kam jdeš teď?"
"Jdu ven. Naši o tom ví a mimochodem donesl jsem ti večeři." podotkl můj bratr a odešel z pokoje. Já jsem tedy slezl dolů a zadíval jsem se na talíř, který mi nechal na psacím stole, o který jsme se dělili stejně jako o notebook, který jsem se rozhodl zapnout.
Jelikož jsem měl volný pokoj, tak jsem se rozhodl najít dívku na facebooku. Naštěstí alespoň tahle část byla snadná, takže jsem jí poslal žádost o přátelství, zatímco jsem jedl večeři.
Nějakou dobu jsem pak čekal na to, jestli žádost přijme, což se k mé velké radosti stalo, ale to bylo tak všechno. Mitsuda mi žádnou zprávu nenapsala, takže to bylo na mě. Tohle psaní jsem nikdy neměl rád. Raději jsem všechno řešil tváří v tvář. Snad kromě rozhovorů s Aominem, protože on dělal obvykle ksichty, které mě vytáčely. Dívka ale byla něco úplně jiného, na ni bych se klidně díval celé hodiny.
Bohužel jsem ale nevěděl, co jí mám napsat. Neustále jsem to přepisoval a měnil. Několikrát jsem jí taky málem poslal jen ahoj. Hádám, že tohle byl další důvod, proč jsem ještě neměl holku. Tahle ale už přece pozvání ven přijala.
Ahoj, chtěl jsem se s tebou trochu blíž domluvit na tu sobotu. poslal jsem jí nakonec. Snad to takhle bylo v pořádku. Stejně mi ta věta ale přišla pitomá.
Já můžu kdykoliv, takže není problém. :) napsala mi dívka, takže teď to bylo na mě. Nebyl jsem si jistý, kam ji to vlastně chci pozvat. Nejspíš do cukrárny.
Od tří do půl páté mám trénink těch dětí, tak buď před tím, nebo potom, jak se ti to hodí víc? rozhodl jsem se ji nakonec nechat vybrat.
Tak spíš potom. Co třeba v pět? navrhla dívka. S tím jsem navíc docela souhlasil, protože pak aspoň budeme mít víc času, nebo respektive nebudeme limitováni tím, že musím na trénink.
Dobře, takže se potkáme zase v tom parku? zeptal jsem se jí. Nevěděl jsem, kde bydlí, a park bylo takové dobré místo na čekání. Navíc jsem ho měl od tělocvičny celkem blízko.
OK. A kam chceš vlastně jít? zeptala se dívka, takže jsem už vážně musel něco vymyslet.
Do cukrárny? navrhl jsem tedy. Snad byla na sladké.
Dobře. Tak domluveno. souhlasila naštěstí dívka, takže se mi ulevilo.
Tak zatím. napsal jsem jí ještě rozloučení a sám pro sebe se usmál.
Dívka už mi jen napsala: Měj se.
Všechno tedy bylo domluveno a já jsem mohl jít spokojeně spát.



Tak brácha to přežil ve zdraví, proč si ale myslíte, že mu to kolo píchnul?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evickar Evickar | 11. srpna 2018 v 14:27 | Reagovat

Já si myslím, že měl možná nějaké dostaveníčko :-D Ale musela to být rychlovka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama