Zbytečná lež 08

31. března 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Tak po týdenní pauze tu máme další díl. :) Přeju, ať se líbí a také ať si užijete Velikonoce.


Ráno jsem se vzbudil s neuvěřitelně dobrou náladou. Moje rande sice bylo ještě za dlouho, ale i tak jsem si nemohl pomoct. Nikdy jsem si nemyslel, že budu byť trochu rád za to, jaká potvora je můj bratr, ale ten den očividně přišel. Náladu mi trochu kazila jen únava a přítomnost mého bratra. Ani to mi ovšem nemohlo smazat z tváře úsměv.
Dokázal to až příchod do šatny na odpolední trénink s týmem, kde mi výrazy mých spoluhráčů připomněly naši bolestivou prohru ve finále. Tohle rozhodně nebyla dobrá chvíle, kdy se usmívat. Bylo jen dobře, že jsem měl natrénovaný neutrální výraz tváře. Vtipné jen bylo, že jsem za něj obvykle schovával vztek, který jsem cítil tak velmi často k Aominemu, který taky právě přišel. Eso našeho týmu se tvářilo snad nejhůř ze všech, ale on byl poslední, o koho bych se dobrovolně staral. Jen ať se s bolestivou prohrou vypořádá hezky sám. Povzbudivé plácání po zádech, jsem si šetřil na jiné lidi. Nikdo se ale naštěstí netvářil, že potřebuje do tréninku povzbudit, protože když byl čas, tak se všichni zodpovědně rozběhali i rozcvičili. Bylo to sice celkově poněkud ponuré, ale mně osobně momentálně stačilo, že všichni trénovali. Tohle byla ale prozatím jen rozcvička. To těžší mělo přijít. Musel jsem vybrat, co přesně budeme dělat.
V úvahu přicházelo víc věcí, ale nakonec jsem se rozhodl pro trénink driblingu. Nejspíš jsem byl ale moc bezstarostný, když jsem to vymýšlel, protože mi v tu chvíli vůbec nedošlo, že se mnou ve dvojici bude Aomine. Potřeboval jsem si spíš odpočinout a ne hrát proti tomu nejlepšímu hráči v týmu. Moje nohy si stěžovaly, už když jsem šel do školy, ne tak v době, kdy jsem měl honit Aomineho.
"Nemůžeš se aspoň snažit, ať to není tak otravné? Je to jako hrát s malým děckem." podotkl Aomine a já jsem překvapivě ani nebyl naštvaný. Myšlenky na Mitsudu nejen otupovaly bolest z porážky a způsobovaly, že moje unavené svaly, které nebyly moc použitelné, mě nijak zvlášť netrápily, ale taky překvapivě zajistily, že mě Aomineho poznámka ani trochu nenaštvala.
"Moc mě mrzí, že tě tak zdržuju. Ale máš tu spoustu dalších lidí, které můžeš trápit, tak si klidně vyber, koho chceš, když ti nestačím." podotkl jsem naprosto klidně a začal si v duchu představovat, jak si při hraní s někým jiným odpočinu. Aomine se totiž mýlil v jedné věci. Já jsem se snažil. Tak jako jsem to dělal vždycky, takže mi změna spoluhráče mohla jen pomoct.
"Aspoň, že svou neschopnost uznáš." prohlásil Aomine a já jsem jen protočil oči. Normálně by za to dostal minimálně vynadáno a pár koleček, ale já si nechtěl kazit den hádkou, ani snad být v jeho přítomnosti nějak moc dlouho. Modrovlasý mladík si navíc vybral Sakuraie, takže já jsem si vzal jeho soupeře. Byl to prvák, který byl moc hodný a trpělivý, když snášel jeho neustálé omlouvání. Taky ale byl v našem týmu spíš průměrný, takže měly moje svaly šanci přežít tenhle trénink ve zdraví. V tomhle ohledu mi docela vyhovovala cvičení ve dvojicích, takže jsem do konce tréninku ještě vytáhl ze své zásoby nějaká další.
Po tréninku jsem ale každopádně chtěl jít co nejdřív domů, abych se natáhl na postel s myšlenkou, že už nemusím nic dělat. Objevil se ale trenér, který nás ještě zdržel kvůli fotkám z finále. Osobně jsem o ně nijak moc nestál, protože ta porážka byla opravdu ponižující, ale odmítnout by bylo nedospělé. Navíc to už udělal Aomine a vysloužil si tak od trenéra proslov plný keců o tom, jak jsme skvělý tým a jak ty fotky oceníme později. V neposlední řadě taky o tom, jakou máme šanci vyhrát v zimě, čemuž jsem ale upřímně moc nevěřil.
Potom se ale trenér obrátil na mě a řekl: "Rád bych ti také poděkoval za to, jak sis vedl v roli kapitána. Odvedl jsi dobrou práci." Myslím, že jsem v tomhle ohledu s trenérem nesouhlasil, ale jen jsem přikývl. Dost možná mě tím jen chtěl utěšit, ale to nakonec bylo jedno. Chtěl jsem jen jít domů, což se mi naštěstí brzy splnilo.

Dneska byla doma moje máma, z čehož jsem neměl moc radost, protože jsem nestál o žádné rozhovory. Ji by ale fotky nejspíš zajímaly a tak jsem je hodil na stůl se slovy: "Dostali jsme fotky z finále, jestli se chceš podívat."
"To určitě." odpověděla moje máma a hned otevřela obálku, zatímco já jsem se podíval, jestli není v lednici něco dobrého. Samozřejmě nebylo.
"A kde je tvůj bratr?" zeptala se mě máma a já jsem se musel zamyslet. Nic jsem ale o Asogiho programu nevěděl: "Nevím, nešli jsme spolu."
"Já myslela na těch fotkách." odpověděla ale máma a mě polil studený pot. Tohle nebylo dobré!
"No Asogi nehrál." odpověděl jsem tedy a raději jsem se dál díval do lednice.
"Nebo tam vůbec nebyl co?" zeptala se máma, které už to asi bylo jasné. Nakonec tam je určitě fotka celého týmu a i někde jinde bude na fotce lavička.
Já jsem každopádně neřekl vůbec nic. Máma ale nepotřebovala, abych jí něco říkal: "Nechodí na ten basket, že ne? Proto nemá medaili a není na žádné fotce."
"No…" vypadlo ze mě váhavě. Nevěděl jsem, jak to zahrát do autu.
"Kosuke!" řekla moje máma přísně a já jsem se na ni trochu neochotně podíval. Nejspíš jsem měl provinilý výraz, se kterým jsem ale nedokázal nic udělat.
"Kam chodí, když není na basketu?" zeptala se máma a založila si ruce na prsou.
"Tak to nevím." přiznal jsem. Nijak zvlášť jsem se o to ani nestaral. Tedy až do teď.
"Kosuke… jsi starší, měl bys být rozumnější." prohlásila moje máma zklamaně. Tuhle větu jsem vážně nesnášel. Kladl jsem si otázku, proč být starší nutně znamenalo, že musím nést odpovědnost i za něj.
"No já mu ale říkal, ať to nedělá." podotkl jsem tedy na svou obhajobu, i když to vlastně byl dost chabý argument.
Moje máma si to očividně myslela taky, alespoň podle jejího výrazu a slovech: "Měl jsi mi o tom říct."
"No ale ty jsi chtěla, abychom spolu líp vycházeli, a kdybych ti to řekl, tak spolu nebudeme vycházet vůbec." namítl jsem tedy a použil svou poslední zbraň. Podle výrazu mojí mámy to celkem zabralo, i když jsem byl stejně poslán do pokoje. Nezdálo se ovšem, že bych měl dostat ještě nějaký trest, takže aspoň nějaký úspěch. Moje máma a vlastně i můj táta se dost snažili, abych s Asogim dobře vycházel, což jsme ani jeden zrovna neoceňovali. Teď mě to ale zřejmě zachránilo před větším průšvihem, i když se máma nejspíš opravdu zlobila. Byla ovšem naděje, že to schytá spíš Asogi než já, takže to byl nakonec celkem úspěšný den.



Tak a tajemství je venku. Jak to asi dopadne pro Asogiho co?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evickar Evickar | 11. srpna 2018 v 16:12 | Reagovat

Myslím, že Asogi potřebuje pár výchovných :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama