Aomine Seijuro 27

2. dubna 2018 v 14:43 | IceSun685 |  Aomine Seijuro
Zbytek odpoledne dívka strávila ve svém pokoji, kde si notně poplakala a vyhodila z něj svého bratra, který chtěl vědět, co se stalo.
Takumi se nakonec ukázal jako mnohem lepší sourozenec, než dívka čekala, protože raději odešel a vrátil se s věcmi do školy pro ně oba, aniž by se dál ptal. Yuzuki to navíc přešlo a aniž by mu cokoliv vysvětlila, tak mu předala Akashiho informace o profesorech, což bral Takumi jako dostatečnou protislužbu za nákupy, které udělal.
Další den se pak dívka musela vypořádat ještě s Fumiko, která se po tom, co dostala stejné informace, jako dívčin bratr, nezapomněla zeptat: "No a jak to jinak šlo?"
"Nic moc." řekla jen Yuzuki, která se s ní o tom nechtěla vůbec bavit. To sice Fumiko překvapilo, ale rozhodla se do toho nešťárat. Nakonec až si bude chtít její kamarádka promluvit, tak to udělá.
Yuzuki si ale promluvit vůbec nechtěla. Místo toho se rozhodla celou věc pohřbít a vytrvale se vyhýbat jak Akashimu tak debatě o něm.


O víkendu se bratr rozhodl jet za tátou, zatímco Yuzuki zůstala na bytě a mámě tvrdila, že má moc učení a přijede příští týden. Její máma nebydlela jinak zvlášť daleko, takže za ní mohla teoreticky zajet kdykoliv po škole. Na každodenní dojíždění to ale bylo přece jen trochu moc z ruky. Právě proto máma pronajala ten byt. Důvodem taky byl její bratr, který podobné místo skutečně potřeboval. Jeho táta byl až v Tokyu, takže se o dojíždění vůbec nedalo mluvit. Kdyby si Takumi vybral školu v Tokyu, tak by nejspíš tady teď vůbec nebyla. Nebo by tu byla s Fumiko, která si nakonec vybrala dojíždění. Koně pro ni nakonec byli přece jen důležitější než pohodlí, i když to znamenalo čtyřicet minut tam a čtyřicet minut zpátky každý den, zatímco Yuzuki to měla do školy sedm minut pěšky, zatímco z domu by to měla skoro hodinu. Někteří to ale řešili i takhle. Ona ale mezi ně patřit nechtěla. Právě teď to navíc docela oceňovala, protože mohla být se svým trápením konečně úplně sama.
Yuzuki se s povzdechem podívala do zrcadla a zamračila se na sebe. Připadala si tak hrozně hloupě. Ne jen proto, že si dělala naděje, ale taky proto že to vzdala bez boje.
'Já ale nikdy nebyla moc bojovník, co?' zeptala se dívka v duchu sama sebe. Neuměla bojovat o kluky. Proto nakonec nikdy žádného neměla. Problém byl jen v tom, jak trávit s Akashim čas, když o ni nestál.

Když se mladík v pondělí vydal do školy tak z toho neměl moc velkou radost. Od toho oběda druhý školní den už Yuzuki nezastihl. Chápal, že měla jistě moc práce, když nastoupila na novou školu, ale i tak s ní chtěl mluvit. Dívka předtím odešla dost náhle a Akashi si nebyl jistý, co si o tom má vlastně myslet. Aby to bylo navíc ještě horší, tak měl pocit, že se mu druhé já vysmívá, i když netušil proč.
Ani dnes se mu ale nepovedlo s ní promluvit a tak na trénink nepřišel s moc dobrou náladou. Byl to ale první trénink tohoto školního roku a tak se musel přemoct.
"Máme jich skoro čtyřicet." podotkl Mibuchi, zatímco trenér vedl proslov k nováčkům. V jejich týmu bylo sedmnáct třeťáků a jedenáct druháků. Loňský rok byl v mnohém zvláštní. Mibuchi si vzpomínal, že když byli prváci oni, tak jich bylo na prvním tréninku čtyřicet sedm a na konci měsíce jich zbylo dvacet jedna. Když přišel Akashi, tak bylo prváků na prvním tréninku jen osmnáct a všichni z toho byli špatní. Nakonec to ale vypadalo tak, že Generace zázraků už předem vytřídila všechny, kteří neměli dost silnou vůli, aby pokračovali v hraní basketbalu, a tak jich zůstalo dvanáct, což byla nejmenší úmrtnost nováčků za posledních třicet let. Teď to ale vypadalo, že se vše vracelo do starých kolejí. Na první trénink dorazilo třicet devět prváků a Mibuchi jen přemýšlel, kolik jich vypadne.
"Rád bych vám teď představil vašeho kapitána." řekl trenér a otočil se na Akashiho, který tedy udělal několik kroků dopředu.
"Akashi Seijuro z Generace zázraků." řekl trenér a Akashiho jen napadlo, že to druhé a nejspíš ani to první nebylo potřeba. Výrazy prváků napovídaly, že obojí už znali, což nebylo velké překvapení.
Akashi taky neměl důvod něco říkat, jen si prváky prohlédl. Někteří byli odhodlaní a jiní nervózní. Yuzukim bratr na druhou stranu vypadal, že je mu špatně.
Právě teď se ale očekávalo, že Akashi něco řekne a tak se mladík nadechl a spustil: "Rád vás všechny poznávám, já i mí spoluhráči jsme rádi, že se chcete přidat do tohoto týmu. Doufám, že se vám tu bude líbit a bude se vám dařit."
"Teď tedy přejdeme k představování." řekl trenér a Akashi si tedy od něj vzal přihlášky, aby mu s tím pomohl.
Jakmile to bylo za nimi, tak všechny čekalo rozběhání a několik cvičných hodů a dalších cvičení. Byl to standardní postup. Tak velké kluby, jako byl Rakuzan, nemohly nechat trénovat všechny společně, proto měl Rakuzan hned dvě tělocvičny. To také znamenalo, že na tomto tréninku byly prváci rozdělení na dvě skupiny. Ti nejlepší se přidali k tréninku s hlavním týmem a ti ostatní trénovali zvlášť. Byl to zaběhnutý postup u většiny velkých klubů. Rakuzan navíc počítal s tím, že hodně spoluhráčů to časem zabalí. Tentokrát měl ale trénink jeden rozdíl. Bylo potřeba zaplnit prázdné místo na pozici PF. Na konci minulého roku byli ze všech tehdejších prváků a druháků vybráni tři možní kandidáti. Bylo ale potřeba vyzkoušet i současné prváky. Pro týmy bylo dobré, když se skládali z různých věkových skupin. Kdyby totiž vybrali současného třeťáka, tak příští rok ze základní sestavy zůstane jen Akashi a proto bylo potřeba zkusit všechny prváky, kteří se sami označili za PF.
"On je tak hrozný, že se mi chce brečet." řekl tiše Hayama a Akashi se zmohl jen na přikývnutí. Yuzukin bratr se rozhodně dobře neuvedl. Nebyl schopný ani trefit koš a dokonce nechytil Akashiho přihrávku, což poněkud rozladilo i samotného Akashiho.
"Možná bychom speciálně kvůli němu měli založit třetí tréninkovou skupinu." podotkl Mibuchi a Akashi ho jediným pohledem umlčel. Možná byl špatný hráč, ale pořád byl součást týmu a navíc bratr Yuzuki a to druhé teď Akashi docela oceňoval. Přišlo mu hloupé dívce volat, když vlastně nic nepotřeboval, ale takový vzkaz poslaný po bratrovi nebyl úplně k zahození a právě proto za ním Akashi po tréninku přišel.
"Nakamuro." oslovil Akashi mladíka, který sebou škubl. "Mohl bys prosím říct sestře, že bych s ní chtěl mluvit?" zeptal se tedy rudovlasý mladík a sledoval, jak se nový člen jeho týmu zmohl jen na přikývnutí.
"Tak třeba zítra při obědové přestávce, tam kde posledně jo?" navrhl mu ještě Akashi a sledoval, jak mladík kýve hlavou. Nebyl si tak úplně jistý, jestli to vůbec zvládne vyřídit.



Tak Takumimu to jde čím dál hůř, ale tak snad se brzy vzpamatuje.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 2. dubna 2018 v 19:01 | Reagovat

Chudák, já bych asi byla taky furt v trémě z Akashiho! :D
No a co se týká těch vztahů... No... N a to nemám slov necháme to dál plynout! :) a uvidíme, jinak jako vždy pěkný dílek! :)

2 IceSun685 IceSun685 | 2. dubna 2018 v 20:56 | Reagovat

[1]: Díky za komentář i chválu. Jinak on není na nervy jen z Akashiho :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama