Zbytečná lež 09

7. dubna 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Tak přeji hezkou sobotu a příjemné čtení :)


Můj týden se chvílemi neuvěřitelně vlekl, protože jsem se nemohl dočkat sobotního večera. Kdykoliv jsem na to myslel, tak mi to přišlo strašně za dlouho. Pár zážitků mi ale to čekání celkem vynahrazovalo. Líbilo se mi třeba, jak rodiče peskovali mého bratra, že jim lhal o basketu. Horší bylo, že nadávali i mě, že jsem ho kryl. Bratrův výraz, když mu oznámili, že se má nějak do týmu dostat, mi to ale vynahradil, i když jsem ho v týmu ani trochu nechtěl. Úplně mi stačily starosti s Aominem. Po naší neshodě s výběrem vhodné dvojičky pro trénink jsme spolu sice moc nemluvili, ale bylo mi jasné, že je to jen otázka času. Když mě totiž Aomine odkopl, tak šel za Sakuraiem, což byla kombinace, která prostě nemohla vydržet. Možná to byli kamarádi, ale jejich schopnosti byly diametrálně rozdílné. Navíc jeho věčné omlouvání jistě nebylo to, co Aomine potřeboval. Bylo tu sice ještě pár dalších lidí, kteří by mu mohli celkem posloužit, a on se je rozhodně pokusil vyzkoušet. Snad podvědomě si je víceméně vybíral přibližně v pořadí, ve kterém měli největší šanci. Začal s lidmi, kteří hráli na jeho pozici, náhradními centry a celkově s těmi, kteří na tom byli fyzicky nejlíp. S každou další výměnou, jsem se v duchu smál, protože mu zbývali jen horší a horší soupeři. Věděl jsem, že je jen otázka času, než se nakonec i přes ty urážky, které mi řekl v pondělí, za mnou vrátí. Jen musel přijít na to, co jsem věděl už od začátku. Z našich spoluhráčů jsem na tom byl fyzicky nejlíp a navíc u mě nehrozilo, že bych se vzdal, nebo nesnažil, i když právě to Aomine naznačoval v pondělí. Co ale mohl čekat po tom, co mě brácha donutil tlačit kolo dvacet kilometrů?
Nemohl bych se ale vzdát nebo flákat kvůli své hrdosti, což byla nejspíš jediná věc, proč se za mnou Aomine nevrátil hned další den. Osobně jsem typoval, že se vrátí ve středu, ale už byl čtvrtek a Aomine se nevrátil za mnou ale za Sakuraiem. Očividně byl Aomine trpělivější, než za jakého jsem ho pokládal. Jen Sakuraie mi bylo trochu líto. Nezdálo se, že by tréninky s Aominem moc dával. Pokud taky tohle znamenalo, že s ním hodlá zůstat napořád, tak jsem ho opravdu litoval. Zřejmě ale předčasně, protože když jsme měli další cvičení ve dvojicích, tak se Aomine vydal za mnou.
Možná to nebylo nejvhodnější chování pro kapitána, ale já jsem si prostě musel rýpnout: "Copak? To jsem se tak zlepšil, že se vracíš, nebo chceš dovolení, abys mohl jít na záchod?"
"Jdu zkusit, jestli jsi na tom aspoň líp než minule." prohlásil Aomine a hodil mi míč. Samozřejmě jsem věděl, že prohraju a nikdy jsem moc nevěřil na zázraky, ale ani tak jsem se nehodlal držet zpátky. Byla by to ostuda, kdybych se aspoň nepokusil vyhrát.
Naše hry se ale samozřejmě vyvíjely podle očekávání, tedy špatně pro mě. Aomine se ovšem netvářil až tak otravně, jako obvykle a potom mě ještě obdaroval větou: "Vypadá to, žes za poslední dny trochu potrénoval. Jsi tak o procento lepší. Asi tu zůstanu."
Nebyl jsem si jistý, jestli mě tím chce nasr*t nebo co, ale odpověděl jsem jen velmi cynicky: "Ach, jaká pocta."
"Tak zítra." prohlásil jen Aomine a vydal se do šatny. Trénink skončil a já jsem se cítil totálně unavený. To jsem s ním přitom ani nebyl celou dobu. Zítra tu ale bude trenér, tak to snad bude lepší. Pokud tedy nevybere cvičení ve dvojicích, protože to bych pak asi nebyl schopný na to rande ani dojít.
Do šatny jsem se dovlekl až jako poslední, protože každý schod byl utrpením. Zatímco ostatní zamířili do sprch, tak jsem se rozhodl, ještě na pár minut sedět na lavičce, abych se dal trochu dohromady, než taky půjdu do sprchy.
Bylo vlastně krásné v klidu se osprchovat a bez shonu se převléct a odejít ze šatny. Vlastně to byla příjemná únava. Teď, když zmizel všechen adrenalin, jsem měl pocit, že bych byl schopný usnout za chůze a všechny možné starosti odpluly kamsi do neznáma.
Před šatnou na mě ale čekalo nemilé překvapení. Stál tam očividně netrpělivý Aomine. Vzhledem k tomu, že se osprchoval jako první a já se loudal, tak tu už muset stát hezkých pár minut.
"Máš chvilku?" zeptal se mě a já na chvíli přemýšlel, jestli jsem moc unavený na rozhovor. Nakonec jsem se ale rozhodl přikývnout.
"Chci zítra Ryovi popřát k narozeninám a říkal jsem si, že by ses mohl taky zapojit." řekl mi Aomine a já ho nejspíš vnímal jen tak napůl. Myšlenky se mi hlavou vlekly rychlostí hlemýždě.
"Zapojit?" zopakoval jsem po něm, zatímco jsem přemýšlel, kdo je Ryo. 'Sakurai? Jo myslím, že jeho křestní jméno je Ryo a Aomine mu tak vlastně říká… do čeho že se to mám zapojit?'
"Chci pro něj udělat takovou malou oslavu. Prostě mu popřát a dát mu dort. Satsuki říkala, že by to bylo nejlepší po tréninku." osvětlil mi Aomine poněkud netrpělivě, což znamenalo i příliš rychle na mé unavené myšlenky. 'Satsuki? Jo jasně Momoi. Co že to chce Aomine slavit? Nemluvil o dortu? A chce to dělat po tréninku? No po tréninku si přece může dělat, co chce ne?'
"No…" vypadlo tedy ze mě nejprve, než jsem se zeptal: "A co chceš po mně?" Na tuhle debatu jsem byl očividně příliš unavený. Potřeboval bych proplesknout nebo tak něco.
"Abys mu zítra po tréninku popřál a klidně to řekl i trenérovi nebo prostě spoluhráčům, se kterýma se baví, aby tam počkali. To je fuk. Stačí, když mu popřeješ hodně zdraví a takové ty další věci, co se říkají." vychrlil na mě Aomine a já na něj chvilku jen koukal. Myslím, že to bylo nejvíc slov, co mi kdy řekl a to dokonce neobsahovala ani urážky.
'Takže co že to po mně chce? Mám říct spoluhráčům o tom, že budeme hromadně přát Sakuraiovi? A mám to taky říct trenérovi. Jasně, to není problém. Neříkal ještě něco o dortu?'
"Ten dort nebude zařizovat Momoi, že ne?" zeptal jsem se a ta představa mě trochu probrala. Kdyby ho pekla ona, tak bych na to kolo už tuplem nemohl.
"Já ho koupím v cukrárně. Satsuki má dneska rande. Tak to naštěstí nestíhá. " odpověděl mi Aomine a já si tu větu v hlavně přehrál. Momoi bude od dortu dost daleko, což bylo jenom dobře. Při troše štěstí ji ani nenapadne se k tomu dortu přiblížit. Tak by to nakonec mohla být celkem fajn oslava. Snad až na to, že bude ve smradlavé tělocvičně, ale nad tím jsem se mohl ještě zamyslet.
"To je dobře." přikývl jsem tedy a pak se zeptal: "Je to všechno, co jsi chtěl?"
'Jak vlastně chce ten dort dostat na tu oslavu? To ho bude mít celý den ve skříňce? Nepokazil by se, když je ještě pořád celkem horko?' napadlo mě, což byl nejspíš znak toho, že už se mi mozek začal rozjíždět. Nejspíš ale už bylo načase.
"Řekl bych, že jo." podotkl Aomine, který se mnou zřejmě ztratil trpělivost, ale i tak jsem na něj ještě zavolal: "Jak to vlastně uděláš s tím dortem před tou oslavou? Budeš ho mít ve skříňce?"
Moje otázka ho zastavila, když mi mladík zamyšleně odpověděl: "Asi pro něj skočím při pauze na oběd a budu doufat, že přežije."
Nebyl to zrovna nejlepší plán, ale ani mě momentálně nic nenapadalo. Jediné, co mě napadlo, bylo: 'Třeba na něco přijde trenér…' v tu chvíli mě taky odpověď trkla: "Učitelé mají ve sborovnách ledničky. Trenér by tam mohl dort nechat do oslavy."
"To by šlo. Bezva." odpověděl Aomine docela spokojeně a pak jen houknul: "Tak se měj."
"Čau." řekl jsem jednoduše a přemýšlel, jestli chce po mně, abych to s trenérem domluvil, nebo si to hodlá zařídit sám. Byla vážně škoda, že tu touhle dobou už trenér nebude. Bylo to tak vždycky, když jsem něco potřeboval. Aomine mi měl rozhodě o té oslavě říct dřív. Takhle budu muset trenérovi zavolat, což samozřejmě stojí kredit. 'Zatracený Ahomine!'

Domů jsem se došoural celkem otrávený. V hlavě jsem si už rozmyslel, kdo z našich spoluhráčů by měl být na oslavě. Rozhodně ne prváci, co si Sakuraie dobírali po zápase. Prozatím jsem ale potřeboval zavolat trenérovi a ten rozhovor nijak zvlášť neprotahovat. Do konce měsíce a dalšího kapesného ještě bylo dlouho.
Alespoň jsem ho ale nemusel nahánět nějak dlouho, protože mi to vzal hned na poprvé a tak jsem mu mohl říct o Aomineho plánu s oslavou. Nebyl nijak zvlášť proti, i když ho to trochu zaskočilo. Ani já jsem ale nechápal, proč chce Aomine dělat oslavu, ale trenér stejně chtěl, abych s ním líp vycházel, tak v tom naštěstí nebyl problém. Taky řekl, že dort může zůstat u něj v lednici a přislíbil nám taky jednu z učeben, kde byl počítač a repráky, abychom si mohli pustit hudbu. Tyhle učebny se obvykle zamykaly, ale už mi byly svěřeny klíče od tělocvičny, skladu a šatny, tak jeden navíc už byl detail.
Brácha dneska nebyl doma, což byla další výhoda. Mohl jsem zbytek zařídit přes počítač. Na facebooku jsem měl většinu spoluhráčů a tak jen stačilo vybrat ty, kteří se bavili se Sakuraiem nebo byli aspoň přátelští a vytvořit společnou konverzaci, kde jsem krátce shrnul, co se zítra bude dít a zeptal se, jestli mají něco, čím se chtějí zapojit. Vypadalo to, že spousta mých spoluhráčů nemají nic lepšího na práci než vysedávat u počítače, protože mi většina odepsala do půl hodiny. Už tedy zbývalo, jen ozvat se Aominemu.
Od trenéra jsem na něj měl číslo, ne tedy že bych ho někdy použil. Nijak zvlášť jsem se s ním nechtěl bavit, tak jsem si našel přes Sakuraie jeho profil na FB a pro jistotu mu poslal žádost o přátelství, i když byl poslední, koho bych tam chtěl mít. Rovnou jsem mu taky poslal zprávu: Čau, tak jsem mluvil s trenérem a oslavu máme dovolenou.
Potom jsem mu poslal seznam lidí, kteří už o tom vědí a otázku: Chceš pozvat ještě někoho? Z vašich spolužáků nebo tak…
Řekl bych, že je to OK. odepsal mi Aomine po chvíli, takže jsem mu nemusel volat a přijal i žádost o přátelství. Rozhodně to bylo o důvod víc, proč na facebook moc nechodit…
Zbývalo tedy jen shrnout, co jsem se dozvěděl od trenéra: Mimochodem trenér si od tebe ráno vezme ten dort a nechá ho v té lednici, tak mu ho před vyučováním dones do kabinetu. Taky nám půjčí klíče od jedné učebny, takže to budeme moct udělat tam. Doufám, že na tu oslavu bude stačit hodina, protože v pátek se nenechává škola otevřená po kroužcích, tak budeme muset zkrátit trénink.
Ne že by mě nějak zvlášť zajímaly Sakuraieovi narozky, ale před sobotním rande na kole se vlastně hodilo, že bude trénink kratší. Ten dnešní mě dost unavil, takže bude jen dobře, jestli s Aominem zítra nebudu hrát moc dlouho.
Má to být malá oslava, takže v pohodě. Stejně chce každý v pátek rychle domů. poslal mi Aomine odpověď a já odepsal jen prosté OK
Nijak zvlášť se mi s ním už bavit nechtělo. Zbytek už byl stejně více méně vyřešený, jen jsem potřeboval napsat zprávu Momoi, aby se postarala o vyzdobení učebny, když už někteří z našich spoluhráčů řekli, že donesou nějaké papírové ozdoby, co mají doma. Jeden napsal, že donese i takové ty čepičky na hlavu, ale tu jsem si za žádných okolností nehodlal nasadit.
Domluva s Momoi naštěstí byla snadná, i když proběhla až později večer a já musel skousnout nějaké její vyprávění o Kurokovi. Po tom jsem ale mohl jít konečně spát.

I tak se mi ale další ráno vůbec nechtělo vstávat. Alespoň, že jsem nemusel už nic extra zařizovat. Dostal jsem klíče od učebny hned ráno a před tréninkem tam všichni donesli, co měli. Výzdoba byla na Momoi a byla moc hezká stejně jako samotná oslava. Hodina nám rychle utekla, takže se v rychlosti uklidilo a vypadli jsme domů. Celkově to tedy byla fajn akce, i když jsem se za tu celou dobu nedozvěděl, proč ji vlastně Aomine chtěl dělat. Dokud ale po mě nikdo nechtěl přispět na dort, tak mi to vlastně bylo jedno. Mě mnohem víc zajímalo moje zítřejší rande, na které jsem se potřeboval vyspat.



Tak to by bylo k jeho vztahu s Aominem a příště už se Wakamatsu zase uvidí s hrdinkou. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama