Pod maskou 18

30. května 2018 v 16:14 | IceSun685 |  Pod maskou
Z temnoty se tentokrát vynořily vzpomínky o něco novější než ty poslední. Sice na ně navazovaly, ale jejich obsah ženě říkal něco zcela jiného. Bylo to téměř jako shrnutí toho, co se dělo, když paměť ztratila, a hlavně jí zcela jasně říkala, kolikrát už se tak stalo.
Osmkrát a poprvé tomu bylo už v deseti letech. Ne vždy měla sice zabít osobu, která ji zachránila, ale i tak to bylo nepříjemné. Byla to přehlídka vražd.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dokud byla dítě, tak ji zachraňovaly ženy, snad kvůli mateřským instinktům.
Začátek byl vždy stejný. Úraz hlavy a tělo v bezvědomí, které našly.
Vždy se ptaly stejně: "Jak se cítíš?"
"Bolí mě hlava." zazněla tatáž odpověď.
Žena se zamračila a váhavě se zeptala: "Jak se jmenuješ, zlatíčko?"
"Nevzpomínám si." odpověděla se vzlyky tak jako pokaždé.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Později vybírali pouze mladé muže. Ti ještě nebyli tak bezcitní jako veteráni a drtivá většina se do překrásné dívky, která potřebovala jejich pomoc, zamilovala.
Bylo tak lehké s nimi manipulovat, když byli pobláznění.
Někteří ovšem byli i hezcí a chytří, takže bylo dobře, že většinou měla zabít spíš jejich učitele nebo příbuzné. Ale ona se nikdy nestihla zamilovat, vždy si vzpomněla velmi brzo na svou bezcitnost a poslání. Ztráta paměti většinou trvala jen kolem dvou týdnů, takže než se vzpamatovala z její ztráty a mohla začít nový život, už zase měla vzpomínky.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každá vzpomínka, která jí byla tuto noc vrácena, byla jejím úspěchem. Vždy zabila toho, koho měla, a po určité době stále v utajení odešla z vesnice, aby se údajně postavila na vlastní nohy nebo našla svou minulost. Historky se lišily, ale vždy bez podezření zmizela jen několik dnů a někdy i týdnů po vraždě.
Úspěchy i období čekání na další práci nebo trénink ovšem opět zahalila neprostupná tma a Omino se probudila.

Vykřikla. Prudce se také posadila a vyděsila tak i jinak klidného Kakashiho, který od ní prakticky odskočil. Ona si ovšem ani nevšimla, že je tady. Tolik krve, tolik bolesti, ale především lhostejnost k tolika životům a dokonce uspokojení, které cítila ze svého já. To bylo snad tím nejhorším. Omino se nedokázala pohnout ani nic říct. Její oči byly rozevřené dokořán a stále dokola se jí před nimi míhaly všechny odporné vraždy, které spáchala.
Vzlykla. Na nic jiného se teď nezmohla. Dokonce si ani nevšimla, když k ní Kakashi přistoupil. Byl jaksi obezřetný. Poslední dny ho nevídala moc ráda, ale on se nemohl donutit jen tak odejít.
Omino stále přerývaně dýchala a stále se nemohla soustředit na nic jiného, než na své nové vzpomínky. Pak jí ale někdo stiskl rameno a vytrhl ji z transu. Její velké hnědé oči se upřely na Kakashiho stojícího vedle její postele. Byl trochu skloněný, aby dosáhl na její rameno, ale jinak toho ve tmě moc nepoznala. Měl masku, takže nemohla tušit, jak se tváří, ale na tom jí stejně nezáleželo. Byl tady. Byl u ní, když ho potřebovala. Neviděla žádný důvod proč být statečná.
Vzlyků přibylo a Kakashiho obraz se trochu rozmazal, když jí slzy stekly z očí. V tu chvíli bylo všechno zapomenuto. Všechny obavy, že ho od sebe chce co nejdál, teď už nebyly důležité. Posadil se k ní a dal jí ruku kolem ramen. Jemně ji stiskl a ona mu sama položila hlavu na rameno a otočila se k němu, aby ji mohl obejmout. Udělal to, nepřemýšlel nad tím. Potřebovala, aby to udělal, tak jí jednoduše vyhověl a ze vzlyků se stal pláč.
"To je v pořádku." ujistil ji Kakashi a přitiskl si ji k sobě ještě víc. "Byl to jen zlý sen." dodal chlácholivě, ale jí to moc neuklidnilo. Nebyl to sen a ona to moc dobře věděla. Možná až příliš dobře.
Kakashi ji dál držel v náručí a Omino ho nedokázala poslat pryč. Věděla, že by měla. Utěšoval zrůdu, která ho možná zabije, a nevěděl to. Musel se přece od ní držet dál, ale ona ho nedokázala poslat pryč. Byl tady a ona ho potřebovala, všechno ostatní bylo zbytečné a jakoby na kilometry vzdálené.
"Je to v pořádku." zopakoval shinobi v marné snaze utišit ji. "Jsi vzhůru, nic se ti nestalo."
Tím, co říkal, jí přirozeně nemohl pomoct, ale jí stačilo, že byl tady. Byl s ní, i když vlastně nevěděl, koho ve skutečnosti drží. Neměla strach ani předtím, ale i tak měla pocit, jako by byla v bezpečí, jako by všechno mělo být v pořádku. A její vzlyky postupně ustaly. Jejich objetí se ale ukončit nepokusila.
"Je to lepší?" zeptal se Kakashi opatrně. Stále čekal na tu chvíli, kdy si skutečně uvědomí, kdo ji drží v náručí, a s křikem ho vyhodí. Nakonec se to přece muselo stát.
"Ano." odpověděla místo toho jednoduše, a i když její vlastní stisk polevil, dál měla hlavu na jeho rameni a stále ho objímala.
"To musel být hrozný sen." řekl tiše. V současné pozici se cítil trochu nesvůj. Nevěděl sice, jak to jeho společnice dělá, ale skoro nikdy nevěděl, co má dělat, když šlo o ni, a zvlášť v poslední době.
"Děkuju." zašeptala Omino, ale ani teď ho nepustila.
"Měla by sis odpočinout, jsem si jistý, že už to bude v pořádku." navrhl Kakashi, ale jeho jistota byla dost chabá. Snad tohle byl důvod, proč se chovala tak divně a proč vypadala tak unaveně. Zlé sny dokázaly s člověkem udělat ledacos.
"Měla jsi mi říct, že máš noční můry." zašeptal Kakashi spíš pro sebe a trochu váhavě ji pohladil po temeni hlavy.
"Přišlo mi to hloupé." odpověděla Omino s jakousi výčitkou v hlase, která ovšem neměla nic společného s tím, co si Kakashi myslel. Nebyl to pocit viny, že se nesvěřila, ale že mu už zase tak hnusně lže. Téměř se ale sama divila, jak snadno vymyslela tuhle výmluvu. Zřejmě i přes její vůli v ní vyhrávala ta žena ze vzpomínek.
"To nevadí." ujistil ji Kakashi a znovu ji pohladil po vlasech.
"Mohl bys tu zůstat, než usnu?" zeptala se Omino, ale nevěděla, jakou odpověď si vlastně přeje. Jediné co věděla jistě, bylo, že tohle už musí skončit. Jistě ji nečekala víc než jedna vzpomínka a jelikož tomu stejně neunikne, tak raději hned, dokud je u ní a ona na to má odvahu.
"Samozřejmě." ujistil ji Kakashi a vymanil se z jejího sevření, aby se posadil do křesla blízko postele.
"Děkuju." špitla černovláska a lehla si. Nevěděla, jestli se na něj má dívat, nebo se otočit, ale nakonec na tom nezáleželo. Únava i klid, který cítila, když byl u ní, si ji rychle vzali do říše snů a ušetřily ji dalšího přemýšlení.



Ta vzpomínka byla trochu zvláštní, ale celý její život a ty vraždy popisovat o moc líp stejně nejde, aniž bychom tu byli dalších pár let, takže… no snad se vám to i tak líbilo a příště se dozvíme, co čeká Kakashiho.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama