Zbytečná lež 12

13. května 2018 v 20:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Tak tedy v trochu neobvyklou dobu, ale hádám, že to vadit nebude ne? ;) Přeji tedy příjemné čtení.


I když jsem se na schůzku s dívkou těšil, tak se mi stejně nevstávalo zrovna nejlíp. Ještě před ní jsem nakonec musel přežít vyučování a samozřejmě týmový trénink. Můj bratr se včera neuvedl zrovna nejlíp a dopadlo to krvavým nosem. Nejhorší na tom ale asi bylo, že se rodiče na vysvětlení: "dostal míčem" moc netvářili. Můj bratr ale naštěstí opak netvrdil, takže to celkem prošlo. Rozhodně se mi ale nezamlouvalo, že mě podezírali z toho, že jsem mu dal pěstí. Jasně, už jsem to v minulosti několikrát udělal, ale tentokrát fakt ne. Jen jsem tedy doufal, že bratr nedá Aominemu důvod, aby ho praštil doopravdy. Naštěstí to ale vypadalo, že se hodlá od mladíka držet v bezpečné vzdálenosti, i když se pořád choval jako b*bec. Tak jako tak ale trénink přežil ve zdraví, takže jsem mohl jít domů a udělat úkoly, než půjdu za Sayuri.

Když jsem dorazil do parku, tak tam moje dívka už čekala usazená na lavičce.
"Ahoj." pozdravila mě s úsměvem, ale já jsem neodolal tomu, abych se rukou nezapřel o opěradlo a nesklonil se k ní pro pusu.
"Ahoj." řekl jsem jí, když jsem se od ní zase odtáhl. Na tohle jsem se těšil asi nejvíc.
Dívka se spokojeně usmála, což mi vyhovovalo, a postavila se, aby mi mohla polibek oplatit. Přidala pak ještě jeden na tvář a já se usmál. Tohle se mi opravdu líbilo.
"Tak půjdeme?" zeptal jsem se, i když bych ji nejraději jen líbal.
Sayuri přikývla, takže jsem ji vzal za ruku a nechal se vést.
"Bydlím tak deset až patnáct minut odsud." řekla mi dívka chvíli po tom, co jsme vyšli a tak jsem jen podotkl: "Dobře." a políbil ji do vlasů. "Mimochodem, když jdeme k tobě, tak se mám připravit na seznámení s někým z tvojí rodiny?"
"Myslím, že dva mladší bratry a sestru, ale ta bude nejspíš v pokoji, tak jen bratry. Rodiče chodí až okolo osmé a co se týká nejstaršího bratra tak vlastně nevím." prohlásila dívka po krátkém zamyšlení a mě se vlastně trochu ulevilo, že mě nejspíš čekali jen mladší sourozenci. Především na setkání s rodiči jsem se moc necítil.
"A nějaké rady pokud jde o tvé brášky?" zeptal jsem se tedy. Pokud jsem si dobře vzpomínal, tak byli ve věku dětí, které jsem trénoval. To ale ještě nemuselo znamenat, že si budeme rozumět.
"Podle mě stačí, když budeš sám sebou." řekla mi dívka s úsměvem a tak jsem ji znovu políbil do vlasů a podotkl: "Tak to nebude problém."
"Jakou radu bych dostala od tebe, kdyby byla situace opačná?" položila mi pak zajímavou otázku dívka. Já jsem Sayuri ani trochu neplánoval brát domů nebo do blízkosti mého bratra.
"Nebrat vážně nic z toho, co by Asogi řekl." podotkl jsem nakonec. Můj bratříček by se mě tak akorát pokusil ztrapnit, to mi bylo jasné.
"Moji bratři taky občas blábolí." podotkla dívka, která zjevně podceňovala Asogiho. Ten by jen neblábolil. Nejspíš by vymyslel něco, co by se nejlépe zakládalo na pravdě a on by to jen překroutil.
"No ti jsou malí, takže to mají v podstatě v popisu práce. Divila by ses, co všechno jsem se dozvěděl od dětí na tréninku." podotknul jsem s úsměvem. Malé děti byly docela fajn a taky vtipné.
"Náš dům jen ten třetí zleva." prohlásila dívka a já si nebyl jistý, jestli se dívám na dům nebo spíš vilu. Jak velký byl zatraceně ten barák?
"Dobře." vypadlo jen ze mě a v duchu jsem si poznamenal, že ji nikdy nesmím vzít k nám domů. To by byl totiž děsný trapas.
Sayuri na to každopádně nic neřekla a otevřela branku. Prošli jsme tedy kolem záhonů kytek a dívka pak otevřela velké vchodové dveře a se slovy: "Vítej u nás." mě pozvala dál.
Hala vypadala docela nóbl, což mě ale vůbec nepřekvapovalo. Byla ze dřeva a posetá ornamenty a já si při tom vzpomněl na naše prošlapané koberce. Očividně to bylo něco exotického, protože všechno v místnosti bylo laděno do duchu pouště, včetně tapet a obrazů. Nechyběla ani palma v květináči a egyptská váza, kterou jsem znal tak možná z muzea. Jen jsem doufal, že je to alespoň kopie.
Rozhodně mi z toho bylo docela zle a ani jsem nechtěl vědět, co je nahoře nebo v dalších místnostech. Už tak jsem měl pocit, že bych měl okamžitě odejít. Sayuri očividně žila v naprosto odlišném světě než já. Na tuhle holku jsem neměl. Nebylo nic, co bych jí mohl nabídnout. Ona měla prostě všechno! Jenže to byla taky první holka, která o mě měla zájem, takže jsem nějak skousl skutečnost, že jen její hala je větší než celý náš byt a podotkl jsem: "Máte to tu hezké."
"Chceš nejdřív do kuchyně pro nějakou vodu, nebo tě mám vzít k bazénu?" zeptala se mě dívka a já dost silně zvažoval, jestli na mě ta kuchyň nebude moc. Určitě se ani trochu nebude blížit té naší se starým plynovým sporákem.
"Může být to druhé, pokud nemáš žízeň ty." podotkl jsem tedy.
"Ne." oznámila mi dívka a zavedla mě k bazénu, kam vedly jedny dveře z haly. Ani trochu mi nepřipadal malý, jak dívka avizovala. Byl spíš dost velký a obdélníkový jako jsou plavecké bazény na koupalištích.
"Tady se můžeš převléct a já si zatím skočím pro plavky, ano?" ukázala mi dívka závěs a já jsem ze sebe dostal jen: "Dobře." I ty bílé kachličky s dračím motivem vypadaly hrozně nóbl. Akvárko ve stěně mě navíc taky moc neuklidňovalo. Nejspíš bych odsud měl okamžitě zmizet. To by ale bylo dost hloupé a tak jsem tedy zapadl za závěs, abych si oblékl modré plavky.
Dřív než jsem to stihl udělat, jsem ale uslyšel šplouchnutí. Buď jsem se oblékal fakt pomalu, ona byla příšerně rychlá, nebo jsem se měl seznámit s někým z její rodiny sám. Trochu neochotně jsem tedy vykoukl zpoza závěsu.
V bazénu byl zřejmě dívčin nejmladší bratr, který si mě všiml a tvářil se dost překvapeně.
"Ahoj." řekl mi chlapec a začal plavat mým směrem.
"Ahoj." odpověděl jsem tedy a přešel blíž k němu. Nebyl jsem si jistý, co by dívka chtěla, abych mu řekl.
"Ty jsi spolužák Toshiho?" zeptal se mě chlapec, když vylezl z vody.
"Vlastně jsem kamarád Sayuri. Ty jsi její nejmladší bratr že?" zeptal jsem se a pokusil se zapátrat v paměti po jeho jménu, nebo čemkoliv, co mi o něm dívka řekla. Na nic jsem si ale nevzpomněl. Doufal jsem jen, že se dívka brzy vrátí.
"Hm… když jí říkáš jménem, tak to budeš její milenec, že?" zeptal se zrzavý chlapec se smíchem a já na něj zůstal hledět.
"Nejsem si jistý, jestli víš, co to slovo znamená. Každopádně nejsem její milenec." ujistil jsem tedy chlapce.
"Jasně že vím…" podotkl chlapec dotčeně, ale já jsem se s ním nechtěl hádat, ještě by to po mně chtěl vysvětlit.
"No ale jsi hodně vysoký. Děláš nějaký sport?" zeptal se chlapec. U malých dětí to šlo dost špatně odhadnout, ale i on mi přišel, že bude sportovně založený.
"Basket a co ty?" zeptal jsem se tedy. Bude rozhodně mnohem bezpečnější změnit téma na něj.
"Já fotbal, ale už mě tolik nebaví. Je basket dobrý?" prohlásil chlapec zvědavě.
"Jo to je, hraje se na menším hřišti, takže se víc dostaneš k míči." podotkl jsem. Osobně mě fotbal nebavil hlavně proto, že se většinu času běhalo sem a tam a míč byl bůhvíkde. "Je ti devět že?" zeptal jsem se. Na věk jsem si vzpomněl, ale na jeho jméno pořád ne. Možná by mi ho řekl, kdybych se mu sám představil.
"Jak to víš?" zeptal se ten kluk překvapeně. No jo, naivní děti.
"No řekla mi to tvoje sestra." podotkl jsem a pobavení jsem skryl za úsměv. "Jsem Wakamatsu Kosuke, mimochodem." podotkl jsem a podal mu ruku.
"Mitsuda Kaito." prozradil mi chlapec a podal mi ruku, takže se očividně vůbec nebál. Měl taky docela pevný stisk, takže to vážně nebyl žádný posera.
"Já jsem hrál basket jen se Sayuri, ale ona se neuměla trefit do koše. Ty se trefíš?" zeptal se Kaito a já se pousmál.
"Já ano a co ty?" zeptal jsem se ho tedy.
"No jasně, ale musím stát blízko. Když stojím moc daleko, tak to jde blbě." prohlásil chlapec, kterého očividně rozhovor o sportu nadchl.
"No když budeš trénovat, tak se určitě budeš trefovat i z větší dálky. Trénuju v basketu děti v tvém věku a některé hází moc dobře." podotkl jsem tedy s úsměvem a přemýšlel jsem, kde je dívka. Jak dlouho jí mohlo trvat převlékání?
"A mohl bys trénovat i mě?" zeptal se Kaito a vypadalo to, že o to skutečně stojí. Ne že by tak v první chvíli nereagovala všechna děcka. Jen většinu z nich to přešlo po prvním minutém koši.
"No tvoji rodiče by museli vyplnit přihlášku." řekl jsem tedy nakonec. Tohle nebylo jen jeho rozhodnutí, ale taky jeho rodičů. Já jsem mu každopádně nemohl říct ne, pokud jsem chtěl chodit se Sayuri. Dívce by se jistě nelíbilo, kdybych ho jen tak odmítl. Navíc jsem k tomu neměl důvod. Jedno dítě navíc se jistě ztratí a Kaito vypadal, že má ke sportům docela vztah. Měl jsem tam jiné tragédy.
"Super! Táta bude určitě souhlasit. Můžu vzít i bráchu?" zeptal se chlapec nadšeně.
"No asi jo, ale neměl by sis to ještě trochu promyslet?" zeptal jsem se ho. Nadšení bylo fajn, ale nebyl jsem si jistý, že ví, do čeho jde.
"Už jsem se rozmyslel!" prohlásil odhodlaně zrzavý chlapec a já si málem povzdechl, ale v tu chvíli se objevila dívka, která řekla: "Mohla bych vědět, co sis rozmyslel?"
Byla zabalená v zeleném ručníku, takže jsem neměl moc šanci si ji prohlédnout, což byla poměrně škoda.
"Začnu hrát basketbal a Wakamatsu-san bude můj trenér." prohlásil Kaito a já jsem jen podotkl: "Vždyť ani nevíš, kdy je trénink."
"Myslím, že by sis měl raději rozmyslet, jestli nemáš nějaké úkoly." podotkla moje přítelkyně a pak ještě dodala: "Takže šup nahoru a já se Kosukeho zeptám na podrobnosti."
Očividně se ho chtěla zbavit, což se mi celkem zamlouvalo, také to ale zabralo, protože se rozběhl pryč, takže jsem se na dívku usmál. Konečně jsme byli zase sami.



Tak a zbytek až v dalším díle, gomene.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama