Zbytečná lež 16

21. července 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Když jsem se probudil, tak jsem měl pocit jako by mě bolela každá kost a sval v těle. Mohlo to být z tahání krabit v obchodě, kde pracoval táta, ale asi byl na vině spíš špatný spánek. Stačilo se trochu protáhnout a nasnídat a bylo to pryč. Ne už tak důvod toho spánku. Pořád mi dělalo starosti setkání s rodinou své přítelkyně. Právě teď jsem ale musel vyřešit spoustu jiných věcí. V prvé řadě to byly domácí úkoly, nebo spíš jejich část, protože jsem všechno nestihl. Ještě, že zítra nebyla škola.
Můj druhý úkol byl připravit si něco na trénink těch prcků. Musel jsem koneckonců dělat nějaká cvičení. Naštěstí jsem měl sešit plný cviků. Některé jsme používali i my na tréninku. Na jiné jsem si vzpomněl z dob, kdy jsem s basketem začínal no a některé jsem našel na internetu, nebo nám o nich říkali, když jsem si dělal trenérský kurz. Příprava díky tomu nebyla problém a stejně tak šel hladce i samotný trénink. Doufal jsme jen, že to není jediná věc, která půjde hladce.
Po tréninku jsem se každopádně vrátil domů a po sprše jsem prozkoumal svou skříň, kde jsem našel akorát košili, která byla vlastně součást naší školní uniformy. Bez saka a kravaty to ale nešlo poznat, takže jsem nakonec vybral ji a šel na schůzku s dívkou.


Do parku jsem dorazil jako první a tak jsem si sedl na naši oblíbenou lavičku, abych na Sayuri počkal. Byl jsem z toho setkání pořád trochu nervózní, ale podle všeho to bylo nevyhnutelné. Jen jsem doufal, že moje bílá košile je dostatečně čistá a vyžehlená, což jsem asi měl zkontrolovat, když jsem ji našel ve skříni. No co už…
Za pár minut každopádně přišla dívka, která byla v obyčejném, i když samozřejmě značkovém tričku. Mohl jsem být tedy alespoň trochu klidný. Asi to nebude až tak nóbl večeře.
"Ahoj." pozdravila mě každopádně a tak jsem se na ni usmál a stoupl si, abych ji mohl políbit. Teprve potom jsem její pozdrav zopakoval.
Dívku jsem pak s úsměvem pustil, ale ani tahle chvilka mě nemohla zbavit nervozity.
"Víš, že to není nic oficiálního, že?" zeptala se mě dívka a já si najednou připadal jako pitomec. "Teda, ne že by ti tohle neslušelo." dodala ještě a přidala polibek.
Já ale neměl moc myšlenky na líbání a tak ze mě vypadlo: "Promiň, ale nikdy jsem nebyl u představování rodičům."
"Kolik jsi měl vlastně vztahů?" zeptala se mě dívka na tu nejméně vhodnou otázku. Ne tedy že bych už nepřemýšlel nad tím, že by mohla zaznít, ale nebyl jsem rozhodnutý, jak jí chci odpovědět.
"Myslíš, kromě toho našeho?" zeptal jsem se tedy, zatímco pomyslný andělíček na mém rameni říkal: Je to tvoje holka, nesmíš jí lhát. To by bylo špatné!
Dívka s úsměvem přikývla a já se nadechl k odpovědi. Chtěl jsem jí říct pravdu, opravdu chtěl, ale ten červený prevít na druhém rameni měl pravdu. Bylo by to zatraceně trapné.
"No… dva, ale tak ten první byl ještě na nižší střední a bylo to spíš jen takové to vodění za ruce a tak." odpověděl jsem jí svou starou dobrou nacvičenou lží a bůh ví proč, jsem se kvůli tomu cítil příšerně.
"A co tvoje vztahy?" zeptal jsem se tedy, abych odvedl řeč ode mě.
"Vlastně jen jeden." odpověděla dívka a já jsem v duchu poděkoval té červené potvoře, co se spokojeně uculovala na mém rameni, zatímco mi andělíček tvrdil, že se mi ta lež jednou vymstí.
"No a tvým rodičům se sen kluk líbil?" zeptal jsem se tedy. Když mě seznamovala takhle brzo, tak určitě i jeho předtím. Doufal jsem, že to bude kladná odpověď, záporná by totiž zřejmě znamenala, že jsou dost vybíraví a přísní a já nebyl zrovna nejlepší partie pro podobnou dívku.
"Víš… já jsem ho k nám nebrala." odpověděla dívka a mě napadlo, proč já jsem v tom případě musel mít tolik smůly.
"Ale myslím, že ty se jim budeš moc líbit." dodala ještě Sayuri povzbudivě, ale mě to nějak moc neuklidnilo. Stejně jako mě neuklidňovala stále se zmenšující vzdálenost od jejich domu, nebo spíš vily.
"To doufám." podotkl jsem tedy a pokusil se myslet pozitivně. Jen jsem doufal, že nebudu muset představovat Sayuri mým rodičům.
"Nepochybuju o tom." ujistila mě dívka a přitiskla se ke mně, což bylo příjemné. Usmál jsem se tedy na ni a políbil ji do vlasů.
Potom jsme ale už dorazili k cíli a dívka mě provedla brankou a následně i vchodovými dveřmi.
"Tak vítej u nás." řekla mi a následně mě zavedla do jídelny.
Byli tam oba její mladší bratři, které jsem poznal u bazénu a taky jeden starší mladík, co se netvářil moc přátelsky. Hlavně tam ale byli oba její rodiče a tak jsem řekl: "Dobrý den."
"Vítej u nás, klidně si vyber místo podle libosti a chovej se jako doma, za chvíli bude jídlo." prohlásila dívčina matka docela přátelsky, což mě trochu uklidnilo.
"Díky." vypadlo tedy ze mě a podíval jsem se na svou přítelkyni. Doufal jsem, že mi místo vybere ona. Nejlépe někde blízko sebe. Taky jsem očividně dost marně doufal, že se nějak ujme představování.
Místo toho se za mnou vydal dívčin otec s bratrem.
"Mitsuda Hideki." řekl mi muž a pak ještě dodal: "Doufám, že se k mojí dceři chováš slušně."
"Jak nejlíp to umím." vypadlo ze mě zaraženě. Na tohle jsem vážně nevěděl, co říct.
"To jsem rád." podotkl docela spokojeně muž, kterému jsem se vlastně ani nepředstavil, za což jsem si musel v duchu vynadat do pitomců.
Každopádně se už vydal pryč a ruku mi podal Sayurin starší bratr, který se netvářil o nic přívětivěji.
"Mitsuda Toshi." řekl mi a tak jsem jeho ruku stiskl s myšlenkami na to, že pevný stisk značí i pevný charakter, a řekl jsem: "Wakamatsu Kosuke, těší mě."
Potom se však objevila Sayurina mladší sestra, která vypadala nějak bledě a taky bůh ví proč červeně, a představila se mi: "Mitsuda Suzume."
"Wakamatsu Kosuke." zopakoval jsem tedy a podal jí ruku.
V zápětí ovšem dívka vypadala nějak zeleně a dokonce zavrávorala a zakryla si ústa rukou. Vypadala, že spadne, takže jsem ji chtěl zachytit, ale to stihla první a chytila se ona mě. V následující chvíli mě taky pozvracela, takže mi žaludek udělal kotrmelec, zatímco z ní vypadlo: "Promiň."
Dívka se pak rozběhla někam pryč a já se snažil nepozvracet. Tohle bylo fakt odporné. Cítil jsem pálení v krku, zatímco nejmladší ze sourozenců prohlásil: "Nic si z toho nedělej, od té doby, co víme, že je zbouchnutá, pořád zvrací, jednou mě taky málem poblila, ale utekl jsem včas, takže…"
Jeho otec ho okřikl: "Kaito!" a chlapec zmlkl, zatímco já jsem polkl směsici žaludečních šťáv, co se mi dostala až k ústům. Ta chuť byla odporná a strašné bylo taky pálení v krku.
"Já… tu košili si sundej. Já ti ji vyperu a dám nějaké svoje triko." ozvala se dívka a mě upřímně dávala smysl jen ta první část.
Zřejmě ale i jejímu staršímu bratrovi, protože podotkl: "Do toho by se nevlezl. Pojď se mnou do pokoje, něco ti půjčím, ale tohle raději rychle shoď.
"Dobře." řekl jsem tedy a košili si přetáhl přes hlavu, byl jsem teď rád, že mám spíš volnější oblečení a že si ho ke krku fakt nedopínám.
Dívčin bratr, pak za námi přišel, zatímco já jsem košili zmuchlal. Doufal jsem jen, že to nikudy nevyteče. Paní domu se navíc taky někam vydala, nejspíš za Sayurinou sestrou.
"Pojď, vezmu tě do toho pokoje." řekl mi pak hnědovlasý mladík, ale já se potřeboval zbavit té košile, než se mi z ní zase udělá blbě.
"Mohl bych tohle nejdřív někam… dát?" zeptal jsem se tedy a v duchu dodal: 'Než se z toho taky pobliju?'
"Jasně. Hodím to sestře do pokoje, ona ti to vypere." podotkl mladík a natáhl ruku pro košili. Obdivoval jsem v tomhle ohledu jeho žaludek, ale on nakonec nebyl poblitý.
"Dobře." řekl jsem tedy a předal mu košili. Potom jsme se oba vydali nahoru.
Nebyl jsem si jistý, kam mě vede, každopádně u jedněch dveří mi řekl: "Tohle není můj pokoj tak tu počkej."
"Dobře." přikývl jsem tedy a počkal v chodbě. Tohle nejspíš byl pokoj mojí přítelkyně, když zmiňoval, že jí košili nechá tam.
Mladík mě pak každopádně vedl dál, takže jsem se ho zeptal: "Můžeš mě vzít ještě do nějaké koupelny?"
"Jasně." řekl mi mladík a zavedl mě do koupelny ve svém pokoji. To bylo vážně děsivé. My měli jednu koupelnu a to jsem nezmiňoval, jak zatraceně velký byl jeho pokoj. Život byl zjevně nefér.
"Díky." zamumlal jsem každopádně a zavřel se v koupelně. Potřeboval jsem se umýt nejen od zvratků ale taky si vypláchnout pusu a umýt si obličej, aby mi přestalo být blbě. Po nějaké době, jsem tedy z jeho koupelny vypadnul a mladík mi podal tričko se slovy: "Tohle už nenosím, tak si ho klidně za tu újmu nech."
"Ehm… díky." řekl jsem tedy a podíval se na tričko, které bylo lepší než většina těch mých. Nebo možná všechny. Každopádně mi bylo dost blbé, si ho jen tak vzít, ale hádat jsem se s ním nechtěl. Každopádně jsem si ho vděčně oblékl a vydal se ke dveřím, kde mě ale zastavil a řekl: "Chci tě jen upozornit, že mám svou sestru moc rád a nikdy bych neodpustil někomu, kdo by jí ublížil. Tak na to mysli, pokud se mnou nechceš mít problém."
Ne že bych nečekal, že někdy padne podobná výhružka, ale myslím, že vzhledem k tomu poblití si ji mohl odpustit. Každopádně jsem se před ním nehodlal krčit a odpověděl jsem: "Já mám taky Sayuri rád a nikdy bych jí neublížil. To tě ujišťuju."
"To jsem rád. Nechci, aby měla zkažený život i Sayuri." řekl mladík a já jsem jen přikývl. Dítě bych si fakt nemohl dovolit. Navíc jsem s dívkou zrovna neplánoval spát. Zvlášť když měla svoje poprvé už zřejmě za sebou.
Oba jsme se tedy vydali zpátky dolů, kde už na nás čekali všichni, kromě těhotné dívky, jejíž absenci vysvětlovala věta, kterou jsem zaslechl na schodech: "Nechej ji tam. Já jí pak jídlo přinesu, stejně jí je pořád špatně."
To bylo vlastně možná dobře, můj žaludek by další zvracení v místnosti asi nedal.
Vedle Sayuri bylo navíc volné místo a tak jsem se za ní posadil. Po tom pozvracení jsem se moc sebevědomě necítil.
Následně pak přinesla jídlo nějaká žena, která byla asi jejich kuchařka nebo tak něco. Přemýšlel jsem, jestli mají i uklízečku, ale určitě měli. Vážně děsivý dům. Navíc jsem si ani nebyl jistý, co to zatraceně vůbec přinesla za jídlo.
"Wakamatsu-kun, chtěl bych se tě zeptat na ten basketbal. Kluci mi říkali, že by na něj chtěli chodit. Jak dlouho trvají tréninky?" zeptal se mě každopádně pán domu a tak jsem přestal přemýšlet, co mám vlastně dělat a odpověděl jsem: "V sobotu je trénink od tří do půl páté, to se týká dětí od sedmi do devíti let." při těch slovech jsem se podíval na Kaita, protože by měl spadat právě sem. Potom jsem taky dodal: "No a v neděli je od tří do pěti. Tam chodí děti od deseti do dvanácti let."
"Dobrá. Je potřeba kromě přihlášky nějaký příspěvek pro organizaci nebo něco takového?" zeptal se dál Sayurin otec. Ne že by na to neměli peníze, ale mě to bylo blbé.
"No platí se na začátku školního roku." zaváhal jsem tedy. "Přihlášky se obvykle později už neberou."
"Můj šéf souhlasil s tím, že můžou začít chodit, ale příspěvek budou muset zaplatit ve stejné výši jako ostatní." dodal jsem tedy tu věc, která mi byla hloupá, i když na to rozhodně měli.
"Potom v tom nevidím problém. Stačí, když mi přineseš přihlášky a informace, kam mám poslat peníze." prohlásil muž a já jsem tedy přikývl. Někteří rodiče prosili, aby mohli příspěvek platit po částech a jemu nevadilo zaplatit i za měsíce, ve kterých tam kluci vůbec nechodili.
"Může to být mailem?" zeptal jsem se tedy. O tohle se nakonec staral můj šéf a ne já. Pokud šlo o peníze, tak mě zajímalo jen to, jestli dostanu svoji výplatu na účet.
"Proč ne. Nebo to můžeš poslat Sayuri." navrhl muž a já jsem jen přikývl. Jelikož to ani nebudu posílat já, tak si od ní spíš vezmu mail na něj, ale na to byl čas.
"Co vlastně plánuješ po škole?" položil mi muž další otázku.
"No další školu, nejlépe pedagogickou fakultu tady v Tokyu." odpověděl jsem a bylo mi dost jasné, že taková škola určitě nebude dost dobrá pro někoho, jako je on. Tohle byl ale můj plán do života.
"Takže učitel po rodičích?" zeptal se mě muž a teď jsem měl vážný problém.
"Rodiče nejsou učitelé." řekl jsem a pokusil se to trochu zakecat: "Ani nevím, kde jsem k tomu, že chci být učitel, přišel. Nejspíš, když jsem začal trénovat ty děcka v basketu. Dělal to jeden spolužák z nižší střední, který potřeboval záskok, a mě to nějak začalo bavit."
"A jakou plánuješ aprobaci?" zeptal se mě muž a já si musel v duchu pogratulovat, že se nezeptal, co teda rodiče dělají.
"No zeměpis a tělocvik." odpověděl jsem tedy. Tělocvik byl pro mě jasný a zeměpis mi ve škole šel asi nejvíc a docela mě bavil, tak mi to snad vydrží i na výšce.
"A co sourozenci, máš nějaké?" zeptala se pro změnu dívčina matka, takže výslech očividně pokračoval.
"Jen mladšího bratra." odpověděl jsem a slova: 'Je jako osina v prdeli.' jsem si nechal raději pro sebe.
"A co dělají rodiče?" dostal jsem však tu obávanou otázku od paní domu. Doufal jsem, že rodiče jsem už zakecal, ale zjevně ne.
"Jsou prodavači." řekl jsem tedy. Nedalo se kolem toho nijak zvlášť chodit. Nebylo už stejně jasné, že tu nemám co dělat? V podobném baráku?
"Co prodávají?" zeptala se žena, jako by ten trapas nebyl už dost velký. "Já jsem taky v podstatě prodavačka. Prodávám výtvarné potřeby a občas i nějaký obraz."
"Táta ve sportovních potřebách a máma v supermarketu." vyhověl jsem jí a raději se díval do talíře. Alespoň že to jídlo bylo dobré, když už to byl takový trapas.
"Jakou máš pozici?" zeptal se ale najednou blonďatý chlapec, kterého bych měl mít na tréninku v neděli.
Vážně jsem doufal, že se mě ptá na pozici v basketu, protože jsem odpověděl: "Jsem centr."
"A poznáš, na jakou pozici se hodím já nebo Kaito?" zeptal se chlapec, takže jsme očividně mluvili na to samé téma. Aspoň něco.
Každopádně jsem ale nestihl odpovědět, protože se hned přidal jeho mladší bráška: "No jasně! Mohl bych být taky centr?"
"No pozice nejde odhadnout jen podle vzhledu. Uvidíme, jak vám to půjde na hřišti." řekl jsem tedy diplomaticky. Ti mladší se nakonec s nějakou pozicí ani moc nezahazovali a já jim tím nepletl hlavy.
"A kdy ses rozhodl nebo zjistil, že chceš být centr?" zeptal se ten mladší.
"Tu pozici mi určil můj trenér na nižší střední a už mi zůstala." odpověděl jsem jednoduše.
"Takže mi taky nakonec nějakou určíš?" zeptal se chlapec, kterého to očividně velice zajímalo.
Nebyl jsem si ovšem jistý, jestli by se mu líbila moje odpověď, že v jeho skupině pozice moc neřešíme.
"Pokud se na nějakou budeš hodit." řekl jsem tedy neurčitě. Jeho bratr možná nějakou dostane, ale Kaito nejspíš ne. Dětem v jeho věku se nelíbila představa, že mají být rozehrávač, nebo mají střílet z dálky. Nelíbilo se to těm klukům hlavně proto, že rádi dávali koše. Rozehrávač ale moc nestřílí a trojkař v jejich věku a při jejich výšce se zase skoro nikdy netrefí.
Další otázky už na mě naštěstí nešli, takže jsem se v klidu najedl.
"Nepůjdeme do mého pokoje? Ještě jsi ho neviděl." navrhla mi pak dívka a já jsem tedy přikývl, nebyl jsem si jistý, kdy přesně jim mám poděkovat za jídlo a tak.
Nikdo očividně proti našemu odchodu nic neměl, takže jsme se vydali pryč a já byl vlastně dost rád, že už nejsem pod drobnohledem jejích rodičů.



Tak tohle bylo poměrně dlouhé a stejně to nemáme celé. Zbytek tedy bude v dalším díle a co myslíte, že se bude dít v jejím pokoji?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Black Blood Black Blood | Web | 21. července 2018 v 15:05 | Reagovat

Opět luxusní

2 IceSun685 IceSun685 | 21. července 2018 v 19:12 | Reagovat

[1]: A já opět děkuji. Jsem ráda, že se líbí. :-)

3 Black Blood Black Blood | Web | 22. července 2018 v 9:07 | Reagovat
4 Evickar Evickar | 11. srpna 2018 v 22:45 | Reagovat

Wakamatsu je borec. Seznámení podle mě zvládl na jedničku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama