Zbytečná lež 20

4. listopadu 2018 v 10:00 | IceSun685 |  Zbytečná lež
Já vím, už je to nějaký ten pátek. ;) Snad se vám to tedy bude líbit.


Další den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat a o to míň se mi chtělo do školy. Většina učitelů ale alespoň brala na vědomí, že byl prodloužený víkend a že ještě jeden bude. Ty tři dny, co byly mezi ním, pak nikdo až tak moc neřešil, takže bylo úterní vyučování v duchu klidu a pokoje. Jen angličtina byla naprd. Jistě učitelka to taky brala v tomto duchu, jenže její představa klidného vyučování byla, že si budeme jen povídat, samozřejmě v angličtině, takže jsem neměl vůbec radost a skoro jsem se i těšil na trénink, i když na něm bude Aomine a taky můj brácha. I když ten se teď choval docela v pohodě, když jsem mu koupil kondomy. Bylo to skoro jako bych si koupil jeho lásku, což bylo přinejmenším smutné.
Jelikož jsme v pondělí trénink neměli, tak ten úterní mi přišel obzvláště náročný. Nebo jsem jen byl líný po víkendu.
Každopádně na jeho konci si nás trenér všechny zavolal a oznámil nám: "Jelikož je v pátek oslava rovnodennosti, rozhodl jsem se, že bychom si mohli udělat společný výlet."
Ne že bych měl něco proti výletům, ale obvykle se na nich vyžadovaly nějaké peníze, což byla pro naše celkem čára přes rozpočet. Navíc jsem doufal, že bych mohl být opět se svou přítelkyní, což se teď nezdálo až tak pravděpodobné. Nemluvě o problémech s tím, kdo bude trénovat místo mě děcka o víkendu.
"Je to horská chata mého kamaráda, která má i své vlastní horké prameny. Jelo by se ve čtvrtek večer. Kamarád taky říkal, že když po sobě uklidíme, zaplatili bychom vlastně jen za přespání a za nějaké jídlo, pokud bychom ho z blízkého města nechtěli táhnout sami. Jen ho někdo musí uvařit. Kdo se hlásí dobrovolně?" pokračoval trenér a Momoi okamžitě zvedla ruku. Tak trochu se mi promítl život před očima už jen při té představě.
Aomine však naštěstí řekl: "Ryo dobře vaří."
"Co ty na to, Sakurai-kun?" zeptal se ho trenér a zatímco se Sakurai začal omlouvat tak se ke mně brácha naklonil a podotkl: "Však naše manažerka se hlásila."
"Věř mi, to nechceš." zašeptal jsem mu, zatímco trenér podotkl: "Aomine ti bude pomáhat."
Nebyl jsem si jistý, jestli je to až tak dobrá představa, ale on alespoň dohlédne na to, že Momoi nebude v dosahu jídla během jeho přípravy.
Taky nás trenér upozornil, abychom si vzali teplé oblečení, což mi přišlo zbytečné. S tím, že v horách je větší zima, přece museli všichni počítat. Potom jsme se už jen dozvěděli, v kolik se potkáme před školou, odkud měli prváci odnést míče, na což si Asogi vytrvale stěžoval celou cestu domů, zatímco já jsem jen přikyvoval.
Asogi byl dnes na tréninku opět protivný, i když samozřejmě ne na mě. Já byl momentálně svatý. Jenže u spoluhráčů to byl problém. Doufal jsem jen, že na výletě se bude chovat alespoň snesitelně, i když to asi byla marná naděje. Možná bych si s ním mohl o tom promluvit, ale můj bratr jen hodil batoh za dveře a zase zmizel někam pryč. Já jsem se tedy rozhodl vyřešit své povinnosti.
V prvé řadě jsem dal vědět svému šéfovi, že nám trenér naplánoval cestu pryč a počkal na jeho odpověď, která přišla asi za dvě hodiny. Vzhledem k prodlouženému víkendu za mě náhradu nesehnal, takže bude trénink zrušený a on tedy napíše rodičům, což mi připomnělo, že jsem včera zapomněl se Sayuri probrat přihlášku jejích brášků. Napsal jsem tedy kvůli tomu dívce a přeposlal jí materiály pro její rodiče a taky jsem jí napsal o výletě a skutečnosti, že ji budu moct vidět nejdřív v neděli večer. Upřímně jsem doufal, že bude mít čas, protože od pondělí se do nás určitě zase všichni pustí a budou se snažit dohnat tenhle týden, kdy na nás byli hodní.
Sayuri mi naštěstí odpověděla, že na mě bude mít v neděli čas, což bylo bezva a i přihlášky byly vyřízené, takže zbývalo jen se na dívku těšit, což byl dobrý a zároveň hrozný způsob, jak strávit večer.

Kdybych měl čirou náhodou málo zařizování už tak, tak jsem musel ve středu za trenérem kvůli tomu výletu. Kde jsem s ním a s Momoi musel probrat milion věcí, než jsem se mohl vydat zpátky do třídy.
Občas jsem vážně nesnášel svou pozici. Když byl kapitánem Imayoshi, tak jsem si nikdy nevšiml, že by toho dělal tolik. Každopádně já jsem se musel dost otáčet, abych všechno zvládal. Zvláště pak orientaci v tom, co máme dělat. Bylo to jiné než učit děti, protože mi potřebovali cvičit jiné věci a s úplně jinou intenzitou.
Vždycky jsem myslel, že Imayoshi prostě dostal seznam nebo něco podobného, ale trenér to se mnou konzultoval způsobem, že jsem měl s věcmi na trénink spíš přijít sám, než že by mi je nadiktoval. To také znamenalo doplnit si basketbalové znalosti o věci, které jsem do teď netušil, že potřebuju znát. To bylo sice něco, co jsem dělal hlavně na začátku roku a teď už to měl více méně zvládnuté, ale všechno se teď zkomplikovalo, když začal Aomine chodit na tréninky. Už jsem si myslel, že s pomocí trenéra a Momoi vím přesně, co mám na trénincích dělat, ale na tréninky s Aominem prostě nebyl žádný návod. Ani při dělání trenérské licence kvůli trénování dětí jsem nic podobného neměl. Rozhodně jsem ale nemohl pokračovat v zaběhlých metodách. Cvičení ve dvojicích sice bylo hodně důležité, ale s Aomine byla ve dvojici moje maličkost, což nebylo dobré. Na jednu stranu se mi sice líbila představa, že mě shledal jako nejlepší volbu, ale na tu druhou mě dost ničil. Nešlo o to, že byl lepší a já věčně prohrával, protože to bylo něco, co jsem věděl už dávno, takže mě prohry nijak netrápily. Měl jsem ale moc hrdosti, než abych se proti němu nesnažil o to nejlepší, takže jsem byl mrtvý po fyzické stránce. Hodně rychle jsem tedy přišel na to, že musím cvičení s Aominem nějak zredukovat, což znamenalo úplně překopat celý tréninkový plán.
Ten tr*uba o tom samozřejmě nevěděl, takže jen těžko to mohl ocenit, nebo si aspoň vážit toho, že se kvůli němu tak snažím. Ne, on byl raději pořád tak děsně arogantní a obvykle se tvářil, že ho všichni jen otravujeme. Nejraději bych mu za to vyrazil pár zubů. On byl nakonec důvodem, proč jsem musel jít dneska za trenérem, abychom vymysleli vhodné cvičení na výlet, aby se v něm dal použít i Aomine.
Nedalo se s tím ovšem nic dělat a tak jsem mířil zpátky ke své třídě. Čekala mě další hodina. Aspoň že jsme to už dořešili a nebudu za trenérem muset jít ještě další přestávku.
Najednou jsem se ale zastavil, protože jsem uslyšel cvaknutí zámku. Bylo až neuvěřitelné, jakou jsem měl smůlu. V chodbě stál Aomine s tou jeho holkou. Bylo to jako bych ho snad předchozími myšlenkami přivolal nebo co. Tenhle den byl čím dál horší. Raději jsem chtěl rychle vypadnout, ale pak mě zmátlo, když jsem ho uviděl otevírat dveře do skladu, kde byli mimo jiné i věci na basket, které jsme používali.
'Co tu s*kra dělali? A kde vůbec ten tr*uba vzal klíče od skladu?' Byl jsem dost blízko od těch dveří, abych uslyšel, jak cvakl zámek podruhé. On se tam s ní zamkl! Copak neměli hodinu, jako všichni ostatní? Co tam s ní plánoval dělat? Souložit? Rozhodně to tak vypadalo. Nechodil s ní ale přece nijak dlouho, aspoň pokud jsem věděl. Pokud by ale neplánoval něco nemravného, tak proč by zamykal?
Vrtalo mi to hlavou, zatímco jsem v brašně hledal vlastní klíče. Oficiálně je dostal trenér, ale vzhledem k tomu, že na většinu tréninků nechodil, tak jsem je měl od Imayoshiho odchodu já. Svůj klíč jsem našel, takže Aomine musel ukrást nějaký jiný.
Co si ale ten trouba myslel, že dělá? Měl jsem chuť na ty dveře zabouchat, nebo něco podobného. Mnohem zajímavěji se ale jevilo ten klíč zasunout do zámku, aby pak Aomine nemohl odemknout. Pokud tam s ní ale hodlal spát, tak pravděpodobně neplánovali stihnout další hodinu, na rozdíl ode mě. Samozřejmě jsem tam ten klíč mohl nechat, ale to by pak chyběl mně, což by se špatně vysvětlovalo. Rozhodně to ale bylo velmi lákavé. Taky to ale bylo dětinské.
"Jsem kapitán." připomněl jsem si nahlas, aby to mělo požadovaný účinek. "Musím se chovat jako kapitán." Ještě jednou jsem se ale podíval na dveře do skladu a svůj klíč, než jsem ho strčil zpátky do brašny. Taky jsem to mohl nahlásit, ale to bych si nejspíš zavařil, protože Aomine by se pravděpodobně dozvěděl, kdo ho práskl. S velkým sebezapřením jsem se tedy vydal pryč od skladu. Až sem ale příště pro něco půjdeme, tak se na tu místnost rozhodně budu dívat jinak. Pravděpodobně s pocitem, že za chvíli hodím šavli. Nejspíš bylo načase zavést tradici, že pro věci do skladu budou chodit prváci.
Pořád mi ale v hlavě ležela ta jeho drzost. Jen tak někde šlohnul klíče a zatáhl tam tu holku! Skoro jsem se vážně otočil a vrátil se ke skladu, abych ho tam buď zavřel, nebo mu alespoň zkřížil plány, ale ani jedno nebyl z dlouhodobého hlediska dobrý nápad. Navíc pořád platila má oblíbená uklidňovací věta: "Jsem kapitán… musím se tak tedy chovat!"
Jít do křížku s Aominem teď nepřipadalo v úvahu, takže jsem se vrátil do třídy a pokusil se na to zapomenout. Ne tedy že bych na to zapomenout někdy v životě mohl. Zvláště, on tam s ní nejspíš spal a to byl o rok mladší než já… 'Jak to, že jsem byl takový tragéd?!'
Když se pak vrátil brácha, tak jsem si jen vzpomněl na kondomy a cítil se ještě hůř. Rozhodně jsem neměl chuť bavit se s ním o vhodném chování na výlet.
Asogiho navíc vděčnost a s ní spojená přátelskost také pomalu přecházela, takže jsme se ani skoro nebavili. Jen jsme spolu lehce probrali, co si sbalíme. Nakonec se odjíždělo už zítra, i když se Asogimu vůbec nechtělo. Ani tak si ale nějak nestěžoval a to dneska večer a ani zítra ráno nebo na tréninku. Já měl ale pocit, že to ještě přijde, když jsem ve čtvrtek mířil domů. Už za pár hodin jsme měli jet na výlet a mě se vlastně ani nechtělo.



No snad jste si vzpomněli, co opravdu bylo v tom skladu v druhé povídce a pokud ji nečtete a zajímá vás to, tak je to díl Jednoduchá biologie 75. Každopádně doufám, že se díl líbil.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama