Cesty minulosti III: Čas se poučit 11

11. března 2019 v 7:42 | IceSun685 |  Cesty minulosti III: Čas se poučit
Mladý vůdce klanu Uchiha se ostražitě rozhlížel kolem sebe. Všiml si sice mnoha ninjů, ale nezdálo se, že by ho sledovali, nebo na něj něco chystali. Všichni si víceméně hleděli svého a obvykle někam mířili. Byli tu také prostí lidé, kteří často uklízeli nebo vysedávali v domech, kam Madara jít nechtěl. Vůdce klanu Uchiha si také všiml několika dětí, které si na ulici hrály. Všechno vypadalo jako poměrně klidné dopoledne v klidné vesnici.
"Doufám, že jste se neztratil." prohlásila mladá žena a Madara se na ni ohlédl. To, že se Mito dokázala takhle přikrást, značilo, že je skutečně dobrým ninjou.

"Bez obav." podotkl Madara, který nedal znát překvapení. "Mám dobrý orientační smysl."
"Já o tom samozřejmě nepochybuji." přikývla Mito s lehkým úsměvem a pak dodala: "Jenže takhle dostanu vynadáno, když se mi budete ztrácet."
"To bych nerad." řekl Madara, i když měl spíš na mysli pravý opak. On od ní chtěl zůstat dál. Mito byla nádherná žena, kterou tady jistě každý znal, a on se chtěl porozhlédnout bez zbytečné pozornosti a hlavně bez jejího dohledu.
"Jen jsem chtěl trochu nasát atmosféru." podotkl tedy muž, aby ji uchlácholil a rozhlédl se kolem. Vesničané, alespoň někteří z nich, už předtím vypadali podezíravě či zvědavě, když ho viděli. Madara tu byl cizí, takže ho to nepřekvapovalo. Teď se ovšem všichni dívali nanejvýš ostražitě a nepřístupně. Uchiha se ovšem nemohl zbavit dojmu, že se tak nedívají jen na něj, ale i na jeho společnici.
"To chápu." přitakala Mito a odpověděla na jeho předchozí slova, která už muž víceméně pustil z hlavy. Bylo to nakonec jen zdvořilostní tlachání, které ho nikdy nebavilo.
"Možná bych vám místo toho mohla ukázat naše jestřáby." navrhla tedy rudovláska a Madara přikývl. Ze strategických důvodů se to vlastně mohlo hodit.

Hashirama nějakou dobu po Madarově odchodu ještě zkroušeně seděl, než se konečně rozhodl zvednout a jít najít svého přítele. Koneckonců neměl tušení, kde se Madara nachází a ani, co by mohl napáchat za škody. Ať už byl totiž Madara kdekoliv, tak zcela určitě hledal past, o které byl tak tvrdohlavě přesvědčený, že tu bude.
"Tobirama by udělal úplně to samé." postěžoval si ninja trpce, když se zbavoval brnění a oblékal si něco trochu méně nápadného a výhružného. Podobně jako Madara byl naprosto schopný vypořádat se s jakýmkoliv nebezpečím i v pyžamu, když by to bylo nutné.
Ninjovi přišlo hloupé, jak se jeho bratr a Madara neměli rádi, když si vlastně byli docela podobní. Oba byli velmi rozumní, ostražití a praktičtí.
"Kdyby jen nebyli tak tvrdohlaví." povzdechl si ninja, když doskočil na chodník pod jejich oknem. Za posledních několik dní si na Tobiramu vzpomněl vlastně poprvé. Nebylo to ale ani tak tím, že by na bratra zapomněl, ale spíš se jen nechtěl ubírat v myšlenkách tímto směrem.
Hashirama na ulicích cestou sem viděl mnoho spokojených vesničanů. Spokojenost jeho lidí teď ale závisela na Tobiramovi, což ninju trápilo. Ne že by nedůvěřoval bratrovi, když došlo na boj nebo vedení, či plnění jeho přímých rozkazů. Jeho bratr by udělal vše proto, aby ochránil a postaral se o jejich klan. Jenže Tobirama byl zkrátka Tobirama, takže se vůdce klanu Senju tak trochu obával o Uchihy.
Kolem něj proběhli dva chlapci a kopali do jakéhosi kulatého plátěného předmětu. Vypadali vesele a vůdce klanu Senju se malinko pousmál. Obě děti mu odvedly myšlenky dál od starostí, což bylo jen dobře. Věděl, že si hrají, ale název hry neznal, i když jako malý rád pozoroval děti z vesnice, které si někdy hrály stejně. Děti na sebe dokonce často pořvávaly "kopni" tak jako tihle dva. Jediné do čeho ovšem měl kopat on, když byl malý, byl nepřítel.
'Jednou to takhle bude vypadat i u nás.' pomyslel si Hashirama s úsměvem. Děti si měly hrát, o tom byl ninja přesvědčený.
"Ahoj, kluci!" zavolal na ně z náhlého popudu. Obě děti k němu vzhlédly a Hashirama se tedy zeptal: "Jak se ta hra jmenuje?"
"Kopaná." řekl jeden z chlapců po krátkém zaváhání. Buď Hashiramovi jakožto cizinci moc nevěřil nebo mu přišlo divné, že to neví.
"No a jak se to hraje?" zeptal se Hashirama a bylo mu vlastně celkem jedno, která z možností to je. Až se vrátí domů, tak tuhle hru naučí děti Senju i Uchihů, takže to potřeboval vědět.
Oba chlapci se na sebe podívali a pak odpovědět ten druhý z nich: "No musíte míč dostat do branky nebo ho prostě udržet u sebe, ale nesmíte používat ruce. To může jen brankář."
"Takže používáte jen nohy." podotkl Hashirama a přemýšlel, co je branka.
"No a nebo hlavu." zasmál se druhý chlapec a zvedl míč, aby ho ukázal Hashiramovi, který si k nim kleknul.
"To je skvělá hra." podotkl Hashirama a vzal si míč, aby si ho prohlédl.
Oba kluci se na sebe podívali a pak ten černovlasý řekl: "To jo, ale nesmíš míč kopnout někam, kde může něco rozbít. Včera jsme hráli s kamarádem a branka byla u zdi, víš? Byly to dva kameny, no ale nad tím bylo okno a nedopadlo to moc dobře."
Podle výrazů ve tváři si oba chlapci vzpomněli na výprask, který po tom následoval, a Hashirama se pousmál. Všechno nakonec mělo svá rizika. On jako malý jen házel žabky s Madarou.
"No a co se stane, když trefíte do branky?" zeptal se, aby odvedl jejich myšlenky dál od trestu. Jeden z chlapců si ale stejně protřel zadek, když si na to vzpomněl.
"No máš bod a ten kdo jich má víc, ten vyhrál." řekl mu ten druhý a nechápavě kroutil hlavou. Každý by přece tohle měl znát.
Hashirama jen pokýval hlavou. Když byl dítě on, tak vyhrát znamenalo zabít nepřítele. Takové myšlenky ale odehnal a raději se zeptal: "No a kde máte branku teď?"
"Teď ji nemáme." řekl světlovlasý chlapec "Jsme jen dva tak si jen tak kopeme."
"Chápu." přikývl Hashirama a míč mu vrátil. "Děkuju tedy na lekci kopané."
"No a dáš nám za to aspoň něco?" zeptal se ten druhý a Hashirama se zamyslel. Neměl u sebe nic, co by jim mohl dát.
"Asi nemám co, promiň." povzdechl si ninja a lítostivě pokrčil rameny.
"Ty nemáš oblázky?" podivil se ten druhý a Hashirama po něm zmateně zopakoval: "Oblázky?"
"Jistě." podotkl světlovlasý chlapec a vytáhl z kapsy dva jakési kamínky. Hashirama si je prohlédl, ale kromě toho, že v sobě měly vyryté a nějakým kovem zvýrazněné číslo, tak mu na nich nic zvláštního nepřišlo. Zavrtěl tedy hlavou a dumal nad tím, k čemu by mu byly, nebo spíš proč by je měl podle chlapců mít.
"K čemu jsou dobré?" zeptal se tedy Hashirama a oba chlapci se na sebe podívali a rozesmáli se.
"Děláš si legraci, že jo?" zeptal se jeden z nich, zatímco druhý podotkl: "Ty jsi ale divný pán."
Hashirama trpělivě počkal, než s tím přestanou a potom podotkl: "No tak mě můžete naučit ještě něco a já zatím vymyslím, co vám dát."
"No oblázky můžeš vyměnit za další věci." prohlásil jeden z nich, zatímco druhý se tvářil nedůvěřivě. Očividně pochyboval, že jim Hashirama něco dá.
"Když chceš něco k jídlu, tak jídlo vyměníš třeba za čtyři oblázky. Vidíš, mají na sobě čísla." vysvětloval ale ten světlovlasý dál a ukázal mu kovové číslo na kamínku. "Můj táta chová slepice a mě posílá prodávat vejce za oblázky no a pak si za ně můžeš sehnat, co chceš. Ne každý totiž chce vejce, víš? Ale oblázky potřebuje každý."
"Chápu." přikývl Hashirama. Byl to směnný obchod. Tohle samozřejmě znal, ale jen z vesnic prostých lidí. Například rybáři vyměňovali své úlovky za zeleninu farmářů. Ninjové ale tohle nepotřebovali. Neměli nic na výměnu, a pokud chtěli zboží jednoho z nich, tak si ho prostě vzali a občas za sebou nechali na výměnu tak akorát mrtvá těla. Tohle ale bylo jednodušší. Rybář se nemusel dohadovat o tom, jestli farmář chce nebo nechce ryby. Prodá je komukoliv za oblázky a ty zase vymění za obilí.
"Je to hezký systém." přikývl Hashirama. Před pár lety zaslechl, že feudální pán Země Ohně razí jakési mince. Hashirama ovšem nikdy neměl důvod přemýšlet, k čemu jsou dobré a proč za ně lidé vyměňují své věci. Nakonec ninjové obchod nepraktikovali. Oni jen bojovali o přežití.
"Jaké je tvé oblíbené zvíře?" zeptal se toho sdílnějšího z chlapců, který pohotově odpověděl: "Pes."
Hashirama tedy přikývl a spojil ruce, ze kterých vyrostla dřevěná figurka.
Senju tedy psa podal chlapci a obrátil se na toho druhého.
"Kůň!" vykřikl ten nadšeně a pohotově a Hashirama proces zopakoval.
"No pomohli jste mi víc, než tušíte." podotkl muž a spokojeně sledoval jejich nadšené výrazy.



Tak Madara s Hashiramou se nám rozdělili. Co myslíte, bude Mito hledat také Hashiramu?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama